Statisíce Čechů se po zimní sezoně vracejí na své chaty a chalupy nebo vyrážejí o víkendu do přírody. Pokud projde záměr ministerstva zemědělství, budou vycházek chtiví lidé v blízké budoucnosti muset počítat s následující nepříjemnou situací. V lese nebo na louce mohou narazit na postavu v zeleném stejnokroji, která vytáhne legitimaci „myslivecké stráže“ a nekompromisně je vykáže z „prostoru honitby“.

Kdo se bude zpěčovat, může počítat s pokutou do výše 30 tisíc korun, při opakovaném prohřešku až 60 tisíc korun. Marné budou námitky, že do stejného lesa kolem své chalupy chodíte na houby už roky a nikdy to nebyl problém.

Až třicetitisícovou sumu vytasí také pejskař, jehož čtyřnohý svěřenec se po lese, poli nebo stráni, pokud budou označeny za honitbu, bude pohybovat bez vodítka. Peněžitý trest se tedy má oproti současné sazbě zvýšit trojnásobně. Už podle současného znění zákona může lovec vašeho psa nebo kočku na místě odstřelit – i když třeba pobíhá na vašem vlastním pozemku. Z textu zmíněné novely zákona o myslivosti, který z úřadu Mariana Jurečky (KDU-ČSL) směřuje na projednání do vlády, není zřejmé, zda majitel zaplatí tučnou pokutu i v případě usmrcení jeho miláčka. Novela zachovává právo víkendových střelců kdykoliv – i proti vaší vůli – vtrhnout na váš pozemek, pokud ozbrojenec prohlásí, že „dosledovává“ postřelenou zvěř.

Pokud si myslivci usmyslí, že v jimi vybraném lese, na louce či pastvině chtějí lovit, případně prohlásí, že se tam zvěř zrovna rozmnožuje nebo odchovává mláďata, mohou do „honitby“ zakázat vstup komukoliv, kdo není členem jejich sdružení. Protože v návrhu novely není uveden časový strop zákazu, kritici se obávají, že takové znepřístupnění lesa může trvat i měsíce, nebo dokonce větší část roku. Zákaz má podle původního návrhu vstoupit v platnost – na rozdíl od minulosti – okamžitě, ne až po správním řízení. Má se týkat i cyklostezek a označkovaných turistických tras pro pěší.

Proti „fluktuaci osob“

„Patnáctého května začíná lovná sezona srnců, takže myslivecká společnost, pokud se tak rozhodne, může klidně uzavřít les až do konce léta s odůvodněním, že tam bude lovit,“ varuje Daniel Pitek, vystudovaný lesník a soukromý zemědělec z Českého středohoří, který se proti „myslivecké lobby“ angažuje ve Straně zelených.

Zmíněných pravomocí na úrovni privilegií policisty či jiného ozbrojeného veřejného činitele mohou využívat a podle kritiků také zneužívat – a to je právě jeden z největších paradoxů – „lidoví“ myslivci, tedy amatéři sdružení v mysliveckých společnostech. Ty ovládají bezmála šest tisíc honiteb v celé České republice, jež zabírají skoro šest milionů hektarů, což je jen zhruba o dva miliony hektarů méně, než je rozloha celého státu. Patří tam de facto veškerá volná krajina v Česku. Honitby, po nichž pobíhají chlapíci střílející na vše živé kolem sebe (včetně kolemjdoucích a svých kolegů, jak bohužel ukázala řada případů z minulosti), se v mnoha případech rozprostírají na pozemcích vlastníků, kteří s tím nesouhlasí, ale podle současné legislativy proti tomu nemohou téměř nic dělat. Novela má jejich práva ještě omezit.

Ministerstvo zemědělství oficiálně argumentuje, že navrhované posílení akceschopnosti mužů v zelených kamizolách a zostření represí proti „neukázněným“ turistům je v zájmu snížení škod, které způsobuje přemnožená lesní zvěř. „Novela o myslivosti má za cíl snížení počtu vybraných kusů spárkaté zvěře, jde zejména o prase divoké a siku japonského,“ sděluje v e-mailu ředitel odboru správy lesů, myslivosti a rybářství Jurečkova ministerstva Martin Žižka.

Před časem vyvolal na setkání členů Asociace soukromého zemědělství (ASZ) v Hluboké nad Vltavou smích publika jeden z právníků ministerstva, který podle účastníků prohlásil, že v lesích je dnes „moc lidí a myslivci kvůli nim nemají klid na lovení“. Stanovisko, které nyní z ministerstva zemědělství obdržel Týdeník Echo, ale ukazuje, že vůbec nešlo o recesi. „K tomuto kroku se rovněž přistoupilo kvůli zvýšené celodenní (tj. denní i noční) fluktuaci osob v krajině, kdy je zvěř stresována a nucena migrovat po krajině. Tím se komplikuje možnost snižování počtu spárkaté zvěře lovem,“ obhajuje znění návrhu novely důležitý úředník Žižka, který je ostatně sám myslivcem.

„Zákaz vstupu do lesa by měl být přece vyhlášen pouze v případě výjimečné události a na co nejkratší dobu. Svoboda pohybu lidí musí být respektována,“ namítá Jaroslav Šebek, tajemník Asociace soukromého zemědělství, jež podobně jako řada dalších sdružení státem podporovanou rozpínavost víkendových lovců dlouhodobě kritizuje.

Tady budeme střílet my

Zlaté časy myslivců začaly dva roky po oficiálně deklarovaném vítězství socialismu v Československu – odstartoval je zákon z roku 1962. Po sametovém převratu kupodivu došlo k zakonzervování starých praktik, přestože ty šly jednoznačně nejen proti mnoha přirozeným právům návštěvníků lesů, ale také proti právům vlastníků pozemků, na nichž si vyznavači v očích mnohých poněkud morbidního koníčka (myslivci zastřelí zhruba milion zvířat ročně) zřídili honitby. Stížnosti na mysliveckou legislativu se dostaly v roce 2006 až k Ústavnímu soudu. Ten je ale všechny zamítl. Myslivost je prý třeba brát jako „cílevědomě regulovanou činnost v zájmu ochrany přírody“.

„Myslivecký zákon v současné podobě představuje tak nesmyslnou normu, že to snad nemá v české historii obdoby. Naposledy se něco podobného asi povedlo říšskému nejvyššímu lovčímu Hermannu Göringovi, ani jeho nařízení nevyšla myslivcům tak vstříc jako dnešní myslivecký zákon,“ nechal se po rozhodnutí Ústavního soudu v Lidových novinách slyšet významný majitel lesů a tehdejší senátor Karel Schwarzenberg.

Myslivecká absurdita se výmluvně projevuje právě v nadřazenosti práv hobby lovců nad právy faktických vlastníků pozemků, na nichž myslivci troubějí svá halali. Pokud totiž majitel pozemků nevlastní souvislou plochu o výměře 500 hektarů, není podle stále platné normy z roku 1962 oprávněn zřídit na svých pozemcích vlastní honitbu – nesmí tedy ve svých lesích či na svých loukách nebo polích střílet divoká prasata, srnky či jeleny, kteří mu třeba rozrýváním půdy nebo okusováním stromků ničí majetek. V takovém případě je povinen povolit odstřel zvěře na svých pozemcích členům mysliveckého sdružení, které o to bude mít zájem.

Majitel půdy nemá ani právo vybrat si sám myslivecký spolek, k němuž by měl důvěru. O to se pokusil třeba soukromý zemědělec Josef Valenta z Měrunic na Teplicku, který s jinými zemědělci založil vlastní mysliveckou společnost. Krajský úřad v Ústí nad Labem ale rozhodl, že na jeho pozemcích bude lovit úplně jiná parta myslivců. „To se stalo v roce 2008, od té doby už devátý rok vedeme právní spor, který stále není u konce,“ stěžuje si Valenta. Podle kritiků jde bohužel o zcela běžnou praxi: úřady, které přidělují honitby bez ohledu na přání majitelů dotyčných pozemků, jsou totiž obšancované právě myslivci, kteří se svým kamarádům ze spřátelených spolků snaží vyhovět. „Oni se samozřejmě znají, tykají si, a když se vlastníci vzbouří, potrestají je zdlouhavým správním řízením. Chtěli jsme prosadit do novely, aby se honitby přidělovaly podle vůle vlastníka, ale nebylo nám vyhověno,“ říká Daniel Pitek.

Obětí střetu zájmů se podle vlastních slov stal i on sám. Pitek je majitel šesti set hektarů pozemků, ale protože jsou rozděleny na několik nespojených částí, které nedají dohromady pět set hektarů, o přidělení honitby na nich rozhodoval úřad, tentokrát Obecní úřad v Lovosicích. „A na něm sedí myslivec, jenž je zároveň členem myslivecké společnosti, která moje pozemky dostala přičleněné, přestože já se dohodl na podmínkách s úplně jinou společností. Ta pravidla jsou skandální,“ zlobí se Pitek. „Na mých pozemcích tak myslivecky hospodaří lidi, kteří bydlí někde v Teplicích v paneláku a je jim jedno, jestli mi vznikají škody, nebo ne,“ dodává zemědělec.

„Je třeba výslovně zdůraznit, že živá zvěř je přírodní bohatství, k němuž se nevztahují vlastnická práva,“ argumentuje v e-mailové komunikaci s Týdeníkem Echo ministerský úředník a myslivec v jedné osobě Martin Žižka.

Můžeš se soudit

V praxi takové „myslivecké hospodaření“ na cizím vypadá například takto: Na louku, která jim nepatří, najedou myslivci s náklaďáky, rozházejí po okolí krmení pro zvěř, ta se po čase přižene a louku rozdupe a rozryje. „To se mi stalo mnohokrát, roční škody s náklady na jejich odstranění odhaduji na svém majetku na čtyři miliony korun,“ říká diplomovaný lesník Pitek.

Formálně může vlastník žádat myslivce o náhradu škody, realita je ale taková, že nimrodi odmítají platit a majitel může jít maximálně do zdlouhavého soudního sporu. Vlastník pozemku navíc musí dokázat, že škodu oznámil do dvaceti dnů od jejího vzniku, což je prakticky nemožné. „Vlastník nemá čas chodit každý den po všech svých loukách a fotit je, aby měl důkaz o tom, který den zvířata půdu rozryla,“ vypráví Pitek, jenž právě podobný, neustále odročovaný soudní spor o náhradu škody zažívá na vlastní kůži.

Šanci dočkat se odškodnění od myslivců má podle kritiků připravovaná novela ještě snížit, protože vlastník bude muset nově také dokazovat, že svůj pozemek proti zvěři zabezpečil.

Podle odhadu Asociace soukromého zemědělství vymohou v Česku vlastníci půdy na myslivcích necelá tři procenta škod ročně, zatímco třeba v sousedním Německu je to 70 procent. Proč? Kromě rozdílu v pružnosti soudnictví je hlavním kamenem úrazu již zmiňovaná minimální výměra 500 hektarů v jednom celku, která je podmínkou pro to, aby si majitel pozemků mohl na svém sám „myslivecky hospodařit“. Tato minimální výměra byla ze 115 hektarů na více než čtyřnásobek zvýšena právě oním stále platným zákonem z roku 1962. Připravovaná novela to nehodlá změnit.

Východní praktiky

Velmi výmluvné je srovnání minimálních výměr honiteb napříč Evropou, které udělal Bohumír Nekola ze Svazu vlastníků honebních pozemků. Například v Anglii taková minimální výměra není určena vůbec – kdo vlastní pozemek, může na něm lovit. V Nizozemsku je to 40 hektarů, ve Francii 70, ale sedláci tam mohou zvěř střílet i na svých dvacetihektarových pozemcích. V Německu je minimální výměra 75 hektarů pro jednotlivce a 150 pro společenství.

Naopak ve východoevropských zemích a na Balkáně jsou minimální výměry od 1000 (Slovensko) do 5000 hektarů (Rumunsko). Na Východě se loví převážně licenčním způsobem a odstřely zvěře se prodávají zahraničním turistům. „Místní obyvatelstvo slouží coby honci při honech nebo jako průvodci poplatkových lovců,“ píše Nekola ve své stati Oč jde v české myslivosti?. Právě východní a balkánská tradice se čím dál víc upevňuje i v Česku, kdy se „myslivost stále více vzdaluje venkovu a začínají tam vznikat velké honební celky řízené profesionálními podnikateli – myslivci, kteří zisk z honiteb neponechávají venkovu, ale odčerpávají jej do svých podnikatelských aktivit“.

Síla myslivecké lobby v tuzemsku je pozoruhodná. Oproti 70. letům minulého století počet registrovaných myslivců sice mírně klesl, ze sta na zhruba devadesát tisíc, stejně jako v minulosti jsou ale mezi nimi vlivní regionální bossové, soudci a také zákonodárci. Před časem byl politickým kápem myslivců vlivný poslanec za ČSSD a exministr zemědělství Jaroslav Palas. Nyní je nejvýše postaveným myslivcem mezi poslanci místopředseda sněmovny, komunista Vojtěch Filip.

„V chápání myslivosti jsou naši poslanci a velká část myslivců v čase minimálně dvě stě let nazpět. Četl jsem několikrát, jak panská zvěř devastovala pozemky poddaných, kteří proti tomu nesměli protestovat,“ napsal loni rozhořčeně ve svém textu zveřejněném na webu ASZ soukromý zemědělec Jan Sedláček a pokračoval: „Právě komunističtí spisovatelé o tom rádi psali a pojmenovali to ‚panská zvůle‘. A teď tu panskou zvůli obhájili i u Ústavního soudu. Zajímavý posun názorů.“