Zátahy. Razie. Domovní prohlídky. Zatýkání. Obvinění. Návrhy na vazbu. Většinou v přímém přenosu médií. A pak dlouhé měsíce ticha, přerušované jen občasnými úniky z vyšetřovacích spisů a odposlechů. Většinou neunikají žádné tvrdé nezvratné důkazy o vážných hospodářských činech, ale domněnky, interpretace a spekulace vyšetřovatelů. Úniky, vytvářející v pozorovateli dojem, že se věci hýbou dopředu, nikdo nevyšetřuje. Zpravidla se objeví ve chvíli, kdy mohli do trestního spisu nahlédnout advokáti obviněných. Vzápětí se vyrukuje s příběhem, že je to jejich strategie obhajoby. Z čisté logiky je přitom zřejmé, že vypouštění pro obviněné většinou velmi nelichotivých spekulací je proti jejich zájmům.

Kde jsou rozkradené miliardy

Českou politiku rozložily spekulace, že se tady ve velkých korupčních případech rozkradly desítky až stovky miliard korun ve zločinných spolčeních mezi politickými a ekonomickými špičkami.

Oficiální datum začátku velké antikorupční revoluce neexistuje. Žalobci a policisté se osmělují jít do citlivých případů z nejvyšších pater politiky a byznysu zhruba od začátku roku 2012. Tehdy 27. června odvolává premiér Petr Nečas Jiřího Pospíšila. Společenská atmosféra se hysterizuje spekulacemi, že tím chtěl zabránit jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze. Ta se jí ale 30. července 2012 stává. Jestli se dá tedy nějaké datum považovat za symbolický start otevřeného a odvážného vyšetřování citlivých případů, je to právě tento den.

Státní zástupci za tu dobu neposlali před soud jedinou obžalobu, která by dokazovala rozkradení miliard. Před soud se dostaly dva případy z nejvyšších pater politiky, kde padla podezření z úplatků v řádu milionů. Před soudci stojí David Rath, přichycený s krabicí se 7,5 milionu korun, a Marek Dalík, obviněný z toho, že se pokoušel z rakouských zbrojařů vytáhnout 480 milionů korun.

Když se budeme dívat jen na výsledky dvou vrchních státních zastupitelství, kde by se měly vyšetřovat vážné případy se škodou nad 150 milionů korun, je obžalován jen Dalík. Je to jediný konkrétní výsledek práce Lenky Bradáčové, její olomoucký kolega Ivo Ištvan nemá žádný.

Dva a půl roku poté – a nic

Termín dva a půl roku od začátku „svobodného“ vyšetřování a antikorupčního tažení jsme si nevybrali náhodou. Je to laťka, kterou pro hodnocení práce žalobců nastavila sama ambiciózní Lenka Bradáčová. Před třemi týdny v rozhovoru pro Týdeník ECHO odpověděla na otázku: Jak dlouho se může vážná kauza táhnout?: „Dva a půl roku, tři roky maximálně se to dá obhájit. Dál ne. Výjimkou jsou případy, kde se žádá o mezinárodní pomoc. Tady nejsme pány situace.“ Lenka Bradáčová je v úřadu už dva roky a dva měsíce, a u soudu má z vážných věcí jen zmíněného Dalíka.

Připomeňme, kdy se začaly vyšetřovat nejznámější velké případy z nejvyšších pater politiky a byznysu. První zátah v pražském Dopravním podniku udělala Lenka Bradáčová krátce po svém nástupu do úřadu v létě 2012. 18. července téhož roku byla kvůli nákupu armádních letounů CASA obviněna ministryně obrany Vlasta Parkanová. Podle jejího advokáta Tomáše Sokola případ zatím rozhodně nemíří k obžalobě. „Nemáme ani náznaky, že by se k něčemu takovému schylovalo.“

Případ deset let staré privatizace OKD se vyšetřuje od roku 2009. V létě 2012 byl obviněn autor neúplného znaleckého posudku Rudolf Doucha. O rok později i dva vysoce postavení úředníci bývalého Fondu národního majetku. Tady se státní zástupci chystají podle informací Týdeníku ECHO na podzim žalobu podat.

Kde není škoda, není zločin

Pak je tady celá série obchodů elektrárenské společnosti ČEZ z éry Martina Romana. Nákup německého dolu Mibrag a následný prodej Energetickému a průmyslovému holdingu Daniela Křetínského a Patrika Tkáče. Případ meziskladu jaderného paliva v Temelíně. Transakce mezi ČEZ a ČEZ Albania. Zakázky zadávané prostřednictvím dceřiné firmy Škoda Praha. Nákup solárních elektráren od firmy Amun.Re, spojené přes advokátní kancelář Šachta and Partners (dnes MSB Legal) s Ivem Rittigem.

Policisté zajíždějí do centrály ČEZ docela často. V médiích to vydávají za „zásah“ či „razii“. Prakticky to vypadá tak, že se dva dobře oblečení důstojníci předem ohlásí s tím, že si jedou pro dokumenty. A bez potíží je dostanou. V případech kolem ČEZ nebyl zatím nikdo obviněn a ani se k tomu neschyluje. Podle zdrojů Týdeníku ECHO, které případy znají, se tady nemají vyšetřovatelé čeho chytit. Řada transakcí byla na hraně zákona, ale jejich aktéři si dávali velký pozor a právně se jistili tak, aby ji nikdy nepřekročili. Když si policisté a žalobci zadávají posudky, zjišťují z nich, že na transakcích vydělali obchodní partneři polostátní firmy, ale ČEZ rozhodně nebyl poškozen. Nedaří se najít důkazy, že by manažeři porušili povinnosti při správě cizího majetku a nechovali se jako řádní hospodáři.

Do ztracena vyšuměla i trestní oznámení na generálního ředitele Daniela Beneše a finančního ředitele Martina Nováka kvůli mimosoudnímu vyrovnání za vytěsnění akcionářů ze Severomoravské energetiky. Podal je letos v březnu Finanční a analytický útvar ministerstva financí. Policie obstavila konta několika firmám, které se na transakci podílely. Dnes už mají zase ke svým penězům volný přístup.

Jestli měl být ČEZ tím centrem Palerma, kde se rozkrádají miliardy a financuje se z nich politika, tak o tom zatím policisté a žalobci nesehnali jediný důkaz, přestože byla energetická firma terčem mnoha trestních oznámení. Nenašli ani důkazy k tomu, aby někoho obvinili.

Proč se nepodařilo nic z toho, o čem se veřejně debatuje a v lidech to vyvolalo frustraci, jak se tady rozkrádají miliardy, přesvědčivě dokázat? Lenka Bradáčová je přesvědčena, že ve společenské frustraci zažíváme epidemii trestních oznámení, policisté se v nich utápí a nezbývá jim čas a energie na rychlé vyřešení skutečně vážných kauz. „Společnost se naučila, že se nedomáhá ochrany v jiných druzích práva, tak všechno tlačí k právu trestnímu. I to, co by patřilo pod jiné systémy sankcí, se podává cestou trestního oznámení. Pod jednoduchým prizmatem: vždyť je to dovolené, když to není trestné.“

V antikorupční hysterii jsme začali kriminalizovat špatné vztahy a morálku. „Když mi přece ve firmě někdo způsobí škodu, tak se podívám, jestli v obchodním zákoníku není nějaká odpovědnost statutárního orgánu k dalším společníkům. A ona tam je. Samozřejmě, mohla bych také hned tvrdit, že někdo spáchal trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku,“ říká Bradáčová.

Až vyšumí Ištvan

Když už ale policisté trestní oznámení dostanou, zabývat se jim musí, a protože jsou mentálně nastaveni na odhalování zločinu, obviňují už ve chvíli, kdy trestný čin tuší, ale nemají pro něj důkazy. Jsou přesvědčeni, že si zatýkáním, obviněním a domovními prohlídkami k těm důkazům teprve otevřou cestu.

Přesně tyto znaky – kriminalizace nemorálního chování a obvinění jako otevření cesty k důkazům – má společensky nejcitlivější kauza Nagyová, která složila vládu a rozložila politický systém. Od razie olomouckého vrchního žalobce Iva Ištvana na úřadu vlády utekl necelý rok a půl. K soudu se z bombasticky ohlašovaného případu, v němž měli figurovat kmotři a desítky kilogramů zlata, dostalo jen zneužití Vojenského zpravodajství Janou Nagyovou-Nečasovou.

Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 se s tím vypořádala ve zkráceném řízení trestním příkazem. Došla k závěru, že Jana Nečasová skutečně rozvědku ke sledování své sokyně, tehdejší manželky Petra Nečase Radky, zneužila. Udělila jí za to roční podmíněný trest. Obžalovací rozvědčíci Ondrej Páleník, Milan Kovanda a Jan Pohůnek se ale podle ní trestných činů nedopustili. Páleníka a Kovandu navrhla jen ministerstvu obrany ke kárnému potrestání.

Olomoučtí žalobci i Páleník se odvolali k Městskému soudu v Praze. U něho vůbec poprvé v celém spletenci kauzy Nagyová Ivo Ištvan uspěl. Městský soud vrátil případ do Prahy 1 k dalšímu projednání, zkritizoval rozsudek jako nepřesvědčivý a naopak pochválil olomoucké žalobce za dobře odvedenou práci.

Zneužití rozvědky proti sokyni ale rozhodně není tím případem, kdy se podařilo jasně dokázat, jak se korumpuje a rozkrádají miliardy. Právě Ištvanův případ, který se zatím nedostal ani k žádnému obvinění z korupce či zločinného spolčení, natož obžalobě, rozhodne o společenském vyznění protikorupčního vzepnutí.

Úniků do médií je dost, ale žádné závažné důkazy – kromě toho, kdo se s kým zná, schází a telefonuje si – z nich zatím nevyšly. Už dnes to budí obavy a nervozitu mezi státními zástupci. Byli přesvědčeni, že když se Ivo Ištvan do takové monstrakce pouští, má jasné důkazy. Teď se stále častěji ptají: Je možné, že fakt nic jiného nemá? Bojí se, že až se to ukáže, ztratí lidé k žalobcům důvěru a přijde nová vlna, která se obrátí proti nim. Nervózní už začíná být i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který měl možnost Iva Ištvana pro nedostatek důkazů zastavit, ale neudělal to.

Zvrat do politické prokuratury

Důsledky už se začaly projevovat hned na dvou frontách. Současná vládní garnitura má zjevně dojem, že žalobci se utrhli ze řetězu a obviňují bez tvrdých důkazů. Navíc nedodávají potřebné výsledky v mediálně ostře sledovaných kauzách, aby vládnoucí politici mohli svým voličům ukázat, že se tady opravdu kradlo a korumpovalo, jak před volbami tvrdili.

Kyvadlo se obrací do druhého extrému. Ministryně spravedlnosti Helena Válková bezostyšně prosazuje politickou prokuraturu. Žádá přístup do živých kauz a právo odvolat kohokoliv ze státních zástupců.

Chladnou hlavu a profesionalitu si naštěstí zachovávají soudci, a to i na těch nejnižších stupních. Po případu Nagyová vyvolávalo velké pochybnosti právě jejich rozhodování. Ivo Ištvan se zodpovědnosti za zásahy může jednoduše zbavit tím, že na všechno měl povolení soudů. Schválily mu odposlechy, vazby i domovní prohlídky.

Od té chvíle jsou soudci velmi zdrženliví a na žalobce nároční. Lenka Bradáčová neuspěla, když žádala o vazbu pro Iva Rittiga, a naposled narazila u soudu v Liberci i s vazbami pro jeho komplice z případu Oleo Chemical. Teď jí dal Vrchní soud za pravdu ve sporu kolem odebrání Rittigova pasu. Atmosféru změnil i nález Ústavního soudu, který vyhověl stížnosti Davida Ratha kvůli délce vazby. Soudci si vysoko cení osobních práv obviněných, žádají přesvědčivé důkazy, nespokojí se jen se spekulacemi vyšetřovatelů a nepodléhají veřejné poptávce.

Společenská katarze a vrácení pocitu spravedlnosti přichází jen ve chvíli, kdy rozhodnutí o vině a trestu padne rychle. Ideálně ještě ve stejné společenské atmosféře, kdy se měl stát zločin. Dotažení šestnáct let starého případu divoké privatizace Mostecké uhelné dnes žádnou katarzi nepřinese, i kdyby byly důkazy velmi přesvědčivé. Je to zločin z jiné doby.

Největším rizikem nyní je, že se velká protikorupční revoluce potáhne roky bez výsledků a vyvolá novou vlnu společenské frustrace. Představa, jak se z Iva Rittiga ověšeného zlatým řetězem stává disident a oběť policejní šikany, není zrovna lákavá.