Ve čtvrtek 27. dubna vtrhl do budovy makedonského parlamentu rozvášněný dav, zmlátil pár poslanců a policii trvalo několik hodin, než v budově zákonodárného sboru obnovila pořádek. Tím demonstranti přerušili proces ustavení vlády po volbách. Zároveň otevřeli prostor k úvahám, jestli má zastupitelská demokracie smysl na Balkáně a obecně v jihovýchodní Evropě. Nebyla by aspoň po jistou dobu lepší vláda silné ruky, kterou může představovat autoritářský vládce nebo výkonná byrokracie bez jakýchkoli politických ohledů? Většina Čechů si to myslí posledních dvacet let. Proto je vlastně divné, že u nás stejně jako třeba v Makedonii pěstujeme vládní model, o jehož nízké efektivitě jsme přesvědčeni.

Na otázku „Myslíte si, že by bylo dobře, kdyby v naší zemi vládla pevná ruka a někdo jasně určil, co se má dělat?“ odpověděla kladně víc než polovina lidí poprvé v časech legendární „blbé nálady“ počátkem roku 1997. Výzkumy společnosti STEM ukazují, že nešlo o náhodný výkyv, který snad vyvolala frustrace z polistopadové privatizace. Touha po autoritářské vládě se dále zvětšovala a po pádu Topolánkova kabinetu v roce 2009 ji sdílelo přes 70 procent lidí. Pod hranici dvou třetin poklesla po nástupu vlády Bohuslava Sobotky, v poslední době se však nostalgie po silné ruce začala zvětšovat. Koncem loňského roku ji sdílelo 60,4 procenta lidí.

Nejde jen o vzpomínku na komunistickou diktaturu, již dnes mohou mnozí vnímat jako bezproblémové časy, kdy byla práce i bydlení a kdy jsme byli ještě mladí. K tomu přistupuje zkušenost, že zastupitelská demokracie nefunguje. Až do nástupu Topolánkovy vlády věřily demokracii dvě třetiny Čechů, kteří odpověděli kladně na dotaz, jestli se nám už podařilo vybudovat její základy. Do pádu Nečasova kabinetu ovšem důvěra poklesla na třetinu. „Když jako za Topolánka a Nečase vláda nekomunikuje s veřejností, celková politická nespokojenost vyústí v závěr, že asi kvalita demokracie je nevalná a že to, co máme, na pevných základech nestojí,“ interpretuje výsledky ředitel STEM Jan Hartl. Výsledky voleb 2013 mnohým důvěru v demokracii vrátily, po roce 2014 se však už přestala zvyšovat a naposledy se držela na hranici padesáti procent.

Průzkumy ukazují portrét Česka coby středoevropské obdoby vyhrocených makedonských poměrů. Občané si neváží zastupitelské demokracie, a když na to přijde, proč by nemohli příznivci politika poraženého v nedávných volbách vtrhnout do prohnilé sněmovny a ukázat, zač je toho loket, těm, kdo ho porazili? Někteří politici už dávno hlásají, že zvolení zástupci lidu jsou budižkničemové, kteří jen škodí. „Každý úspěšný podnikatel pochopí, že kariérní politik udělá cokoliv, aby se v politice úspěšní podnikatelé nevyskytovali. Politický konkurent, který se dokáže uživit i jinak než v Poslanecké sněmovně, je prostě nebezpečný,“ sdělil tento názor šéf ANO Andrej Babiš v dopise předsedovi Poslanecké sněmovny Janu Hamáčkovi. Babiš patří k příznivcům vlády silné ruky, kteří mohou získat říjnové parlamentní volby a dát poměry z pohledu většiny do pořádku.

Hypotéza evropské slabosti

Před otázkou, proč ještě udržovat demokracii a vládu zvolených zástupců, byť třeba jen jako fasádu pro autoritářského vůdce, dnes stojí celá Evropa. Nadšení z vývozu demokracie skončilo nejpozději během arabského jara a teď už je zřejmé, že řada silných vůdců na východě Evropy či v západních regionech bývalého Sovětského svazu připouští volby jen z toho důvodu, aby nepřišli o finanční podporu EU. A když je vůdce některého z národů dostatečně silný, ani nemusí předstírat, že se o zastupitelskou demokracii snaží. Jak ukázal průkopnický čin tureckého prezidenta Recepa Erdogana a jeho ústavního referenda, parlament je možné opravdu důkladně omezit a podřídit silnému prezidentovi, o podporu ze Západu stejně nepřijdete.

Kapitulantský postoj EU neušel pozornosti ve východoevropských zemích, kde se protestuje proti silným premiérům považovaným částí společnosti za nesnesitelné autoritáře. Proevropský německý deník Die Zeit v reportáži z poloviny dubna s hlubokými sympatiemi popisuje demonstrace proti maďarskému a srbskému premiérovi Viktoru Orbánovi a Aleksandaru Vučičovi i proti rumunskému vůdci Liviu Dragneaovi, který se právě kvůli protestům premiérem nestal. Demonstranti podle vlastních slov hájí demokracii a evropské hodnoty proti potenciálním diktátorům. Proto třeba na budapešťské demonstraci zazněla Óda na radost a vlály modré vlajky, obojí jako symbol EU. Přesto studentka sedící na schodech před Středoevropskou univerzitou reportérce Zeitu vysvětlí, že přes určité sympatie k Bruselu mají Maďaři dost zkušeností, aby věděli, že odtamtud žádnou pomoc proti autoritářským sklonům místních vládců nemohou čekat. „Tu věc s Orbánem si musíme vyřešit sami. Jednoduché to ale není,“ připouští. „Řešení Orbána“ je opravdu daleko, v posledních osmnácti měsících se jeho preference drží bezpečně nad padesáti procenty. Vučić a každý jiný autoritářský politik se mohou spolehnout, že dostanou ze západoevropských metropolí po svém znovuzvolení obligátní blahopřání, pokud tuto blahovůli nevyloučí nedávnými výpady vůči Bruselu, třeba když po vzoru některých makedonských politiků označí EU za impotentní a bezmocnou.

Hypotéza evropské slabosti, nad níž triumfuje každý bezvýznamný regionální vládce, ovšem není dostatečná ani nezbytná pro vysvětlení, proč Západ na východě tak málo hájí zastupitelskou demokracii. Nasnadě je i další odpověď. Historie Západ už dávno naučila, že každý pokus o demokracii nemusí vyjít. Každý národ není vyspělý do té míry, aby mohl volit ty, kdo mu budou vládnout, a demokratické experimenty mohou někdy víc uškodit než pomoci.

Návrat tyranů

Exaktně to už v roce 1861 popsal John Stuart Mill ve studii Úvahy o reprezentativní vládě (česky v roce 1992 s názvem Úvahy o vládě ústavní). „Reprezentativní vláda je ideální typ dokonalé vládní formy, která se pro každou část lidstva hodí o to víc, čím vyššího stupně všeobecného pokroku dosáhl. Čím níž národ ve vývoji stojí, tím méně je obecně vzato tato vládní forma vhodná,“ zní základní definice. Podle ní tedy není problém zařadit do nižší kategorie Turky, Makedonce, Maďary a po volbách v říjnu 2017 třeba Čechy, až to tady s demokracií nevyjde.

Mill uvádí tři základní předpoklady, bez nichž není zastupitelská demokracie možná. Lidé musí především parlamentní demokracii přijmout, musí pro její udržení připravit všeobecné podmínky, a ještě plnit každodenní povinnosti a úkoly, které přináší.

Paradoxně je nejsnadnější získat obyvatelstvo na stranu reforem politického systému, které vedou k parlamentní demokracii. „Veřejné mínění je zpravidla na straně reformátorů,“ tvrdí Mill a podotýká, že spíše než s cíleným odporem se musí parlamentní demokracie potýkat s lhostejností a neschopností populace, pochopit způsob jejího fungování. Lhostejnost může mít v delší perspektivě zničující důsledky. „Lid, který nedokáže projevit zastupitelskému zřízení dostatečnou úctu a věrnost, ten o něj s jistotou přijde,“ píše klasik a vysvětluje, že zpravidla jde o automatický vývoj, který vychází z toho, jak zastupitelská demokracie funguje. Správu veřejných věcí má na starosti exekutiva, která tak je v bezprostředním kontaktu s veřejností. S ní jsou spojovány naděje a obavy jednotlivců, právě ona ztělesňuje v očích veřejnosti blahobyt, odstrašující moc a vážnost státu. Parlament má za úkol jménem veřejnosti exekutivu kontrolovat, těžko však svou úlohu zvládne, pokud není účinně podporován veřejným míněním a účastí občanů na společenském životě. Pokud ovšem zastupitelský sbor ztratí podporu, bude mít exekutiva dost prostředků, aby ho vyřadila z provozu nebo podřídila sobě, a ještě přitom bez problémů získala širokou oblibu. Ilustrací takových systémových změn je v poslední době turecké referendum, jež nadřadilo prezidenta sněmovně. Ovšem už Mill říkal: „Přežití institucí zastupitelské demokracie závisí nutně na připravenosti bojovat v případě jejich ohrožení. Když jsou málo oceňovány, mohou se jen vzácně vůbec etablovat. Když se přece postaví na nohy, pak se dají zpravidla snadno svrhnout, jakmile se hlava státu nebo nějaký partajní vůdce odváží určitého rizika, které s sebou nese uchopení absolutní moci,“ zní jeden a půl století stará moudrost.

Parlamentní demokracie se nehodí pro národy, kde nemá nikdo nebo jen malá skupina občanů zájem o státní záležitosti. V takových zemích voliči zpravidla využívají volební právo, jen aby hájili soukromé nebo lokální zájmy. Často podporují toho, na kom jsou existenčně závislí. Pak dochází k mocenským střetům zájmových skupin či mafií, které rozvrátí slabou exekutivu. Anebo je exekutiva dost silná, aby nastolila despotickou vládu. Silná vláda je v tomto případě nezbytnou lekcí, již musí absolvovat národ, aby dosáhl nezbytného civilizačního pokroku. Fungování parlamentní demokracie očekává od všech členů společnosti poslušnost a úctu k institucím. Této poslušnosti těžko naučí sama demokracie, která nezkušeným lidem otevírá příliš svobodný prostor. Poslušnosti naučí jedině vláda silné ruky, která má dostatečné prostředky, zastupitelská demokracie civilizační vzestup země naopak zdržuje.

Existují také extrémně pasivní národy, které jsou připraveny podřídit se tyranii. Pro ně není demokracie pouze zdržením v civilizačním vzestupu, ale skutečným neštěstím. Když tak hluboce zaostalý národ dostane možnost zastupitelské instituce, nikdo mu nezabrání, aby volil tyrany za své nejvyšší reprezentanty. „Pak budou podřízeni ještě těžšímu jařmu prostřednictvím politického systému, který bude nesnesitelný zvláště z toho důvodu, že se mu bude říkat uvolnění dosavadních poměrů,“ varuje britský filozof. Tady může pomoci jen silná centrální moc, která přinejmenším odstraní lokální despoty.

Záchranný plán pro Turky

Také západoevropské demokracie mají potíže s politiky, kteří vedle národních hodnot nehlásají snad vládu silné ruky, ale „posílení“ demokracie. Dosud se však ve volbách uplatnili jen omezeně, i když třeba rakouský pravicový radikál Norbert Hofer neuspěl v prezidentských volbách se 46 % jen těsně. Nebýt dost neobvyklých manipulací ministra vnitra Wolfganga Sobotky, které odložily druhé kolo o půl roku, byl by výsledek ještě těsnější, pokud by Hofer dokonce nevyhrál.

Podle letošního průzkumu agentury SORA si silného muže v čele země přeje 43 % Rakušanů, přitom 23 % si ho představuje jako vůdce, jenž se nemusí starat o parlament ani o volby. Tento výsledek výzkumníci považují za alarmující a vyzývají k zásadním krokům, které by občany zapojily do rozhodování, aby získali pocit, že něco mohou ve své zemi ovlivnit. Ve srovnání s dvoutřetinovou podporou silného muže v Česku jsou ovšem tato data pořád příznivá.

Přesto hodnotí Západ ještě hlubší krizi demokratických režimů na východě jako okrajovou záležitost a vlastně jako součást přirozeného vývoje. Nižší kvalita demokracie se tam předpokládá, lidé z východu si také na politické poměry příliš nahlas nestěžují. Určitě je nemilé, když tamní režimy silných nacionalistických vůdců oslabují stabilitu celého kontinentu, pokud se však agresivnímu nacionalismu ubrání Rakušané, Francouzi, Holanďané či Němci u sebe doma, dají se venkovní rizika nějak zvládnout. O tomto postoji svědčí fakt, že referendum otevírající tureckému prezidentovi cestu k samovládě chápou Němci především jako problém, že mezi účastníky referenda z řad německých Turků získal Erdogan dvoutřetinovou podporu. Největší část komentářů je o tom, že integrace Turků do většinové společnosti nějak nevyšla, když přistěhovalci někdy i ve třetí generaci hlasují proti demokratickým hodnotám.

Přesto má turecké referendum tu zásluhu, že si na jeho příkladu západní vzdělanci postupně uvědomují, jak to vypadá, když demokracie končí a svoboda se omezuje. Turci otevřeli oči zvláště Němcům a Rakušanům, kteří s nimi mají prostřednictvím několika generací přistěhovalců lepší kontakt než s národy žijícími dříve pod dohledem komunistických stran.

Třeba anketa Frankfurter Allgemeine Zeitung zjistila, že vzdělaní Turci žijící v Německu se dosud nechtějí smířit s tím, že o budoucnosti jejich staré vlasti bude rozhodovat bez kontroly jediný člověk. „Obyvatelé Turecka jsou dost inteligentní a dost silní, aby dokázali žít v zemi se svobodným tiskem, nezávislou justicí, svobodou mínění a skutečnou demokracií,“ ujišťuje kabaretista Fatih Çevikkollu z Kolína nad Rýnem. Uvěřit nechce ani politoložka Rosa Burçová z bonnské univerzity: „Pořád se mi vrací stejný pocit bezmoci. Přece nemůže být pravda, že ke změně ústavy stačí jenom 51 procent hlasů. To přece ukazuje, jak nedemokratická jsou taková referenda.“

Iluze si už nedělají ti, kdo tráví většinu času v Turecku a mají zkušenosti z první ruky. Advokátka Seyran Ateşová pendluje mezi oběma zeměmi a povšimla si, že Erdogan dokázal reagovat na pocit nejistoty rozmáhající se mezi obyčejnými lidmi. Jeho ideologie silného vládce v silném Turecku také zabrala. „Vyčítám opozici, že v uplynulých letech dělala tak málo. Měla se koncentrovat na to, co vlastně lidé chtějí. A co se týče korupce, za vládou nezaostává. Nevěřím, že Turecko má opozici, která dokáže Erdoganův aparát nahradit,“ očekává temné zítřky advokátka. „Turecko už nebude zemí, jakou bylo, a já mám strach, co přinesou další roky,“ přiznala podnikatelka Didem Yörüková. Prý nikdy nepřemýšlela o odstěhování se z Istanbulu: „Ale teď už vím, že potřebuji do budoucna nějaký záchranný plán.“

K Erdoganově straně AKP má naopak blízko Fatih Zingal z Unie evropsko-tureckých demokratů. „Parlamentní demokracie je velmi dobrý systém,“ opakoval v zásadě tezi Johna Stuarta Milla, „přesto je pro Turecko prezidentská demokracie lepší vládní forma. Třeba v letech 1991 až 2002 bylo v Turecku devět koaličních vlád. Protože mezi stranami neexistuje kultura konsensu, docházelo stále znovu k jejich krachu, a v důsledku k hospodářským krizím. Každý si vzpomíná, jak v roce 2015 nezískala AKP absolutní většinu a Turecko ztratilo půl roku až do předčasných voleb.“