Pětadvacet let od konce něčeho tak nehorázného, jako byla normalizace, není tak dlouhá doba. V západním Německu pětadvacet let po porážce nacistů – tedy v roce 1970 – právě odezníval výbuch generační vzpoury tzv. osmašedesátníků, kterou odstartoval skutečný a dodnes nevyčerpaný zájem o Hitlerovu éru. U nás ve stejném časovém rozmezí kritický zájem o komunismus naopak dramaticky ustupuje.

Symptomy úpadku

Zdá se, že mytologie 17. listopadu a československého disentu prodělala svůj kulminační bod před pěti lety, kdy se připomínalo dvacáté výročí podzimu '89. Co se událo mezitím? Důležitý rozdíl oproti dnešku tkví samozřejmě v tom, že byl ještě naživu Václav Havel. Pravda, Havel se po většinu svého života, pokud byl konfrontován s antikomunismem, proti němu spíš vymezoval a před volbami 2006, když Jiří Paroubek celkem otevřeně avizoval tichou koalici sociální demokracie s komunisty po vítězných volbách, označil Havel za větší riziko naprosto miniaturní nebezpečí českého „kryptofašismu“.

Přesto je Havlova nepřítomnost v symbolické rovině zlomová. Mluvčí stávajícího prezidenta Zemana je bývalý redaktor komunistických Haló novin Jiří Ovčáček, aniž by to kohokoliv pobuřovalo. Vládnoucí koalicí byly – částečně kvůli vicepremiérovi Andreji Babišovi, částečně proto, že ČSSD to tak dlouhodobě cítila – obejity lustrace. Vládní lidovci tuto změnu doprovodili šaškárnou v parlamentu, kdy nejprve s opozicí hlasovali pro pozměňovací návrh, jímž by se lustrační zákon na členy vlády explicitně vztáhl na ministry, a po očekávaném neúspěchu návrhu spolu s ANO a sociálními demokraty zajistili, aby se na ministry lustrační zákon fakticky nevztahoval. ČSSD byla před loňskými volbami rozhodnuta uzavřít spojenectví s komunisty už docela veřejně, jen to nevyšlo početně. Tzv. modernistické křídlo Jiřího Dienstbiera k tomu vykazovalo ještě větší ochotu než poražení haškovci. Premiér Bohuslav Sobotka by si také nechal říct.

Ale nejvýmluvnější je, že opoziční pravice, která antikomunismus tradičně používala v politickém boji, si přestává být jistá jeho působností. Pro některé stratégy ODS jako by pomalu hlavní zprávou nedávných voleb bylo to, že antikomunistická a antiestébácká karta hraná TOP 09 nezabrala. A ve zklamané TOP 09 se po volbách zdálo, že poslední, kdo je ochoten tu kartu ještě držet, je Miroslav Kalousek. Naopak předseda Karel Schwarzenberg se nechal slyšet, že kampaň byla mimo a že Čechy už odpor k bývalým komunistům netáhne. Pravicoví politici v obou stranách dnes s hrůzou zjišťují, kolika jejich letitým voličům nevadí původ Andreje Babiše v komunistické buržoazii, natož rozvědčíci nebo experti na boj s vnitřním nepřítelem v jeho okolí.

Slabiny českého antikomunismu

Lehkost, s níž český antikomunismus ustupuje, může souviset s tím, že historicky vykazuje sklony k hysterii a povrchnosti. Opakovaně se uvolňoval v jakýchsi emočních vlnách, spouštěčem mu často byly jepičí kauzy (když v roce 1990 Vasil Mohorita žvýkal v parlamentu; když se později jeden komunistický pedagog z brněnské architektury soudil o omluvu s členy stávkového výboru; když se jednomu okresnímu komunistovi podařilo přimět jednoho okresního státního zástupce, aby otevřel bizarní a neudržitelné trestní stíhání proti jednomu faráři). Nemálo energie se vypotřebovalo na případ bratří Mašínů, který je v některých ohledech sporný, poněvadž ti mladíci ve své válce zabili i lidi, které nešlo označovat ani za lokální pilíře Gottwaldova režimu.
Asi největším vzedmutím občanské společnosti proti rudé recidivě byla v roce 2003 petice S komunisty se nemluví, vyprovokovaná schůzkou šéfů stran v Lánech, kam tehdejší prezident Václav Klaus pozval i komunistu Miroslava Grebeníčka (což Václav Havel odmítal). Petice bohužel dělala dojem, že skutečným cílem nejsou komunisti, ale Klaus. Jiné flirty s KSČM, předtím (například při schvalování státního rozpočtu na rok 1999) ani potom (faktická koalice s Paroubkem ve sněmovně před volbami 2006) takové haló zdaleka nevyvolaly.

Jinou slabinou českého antikomunismu je jeho stará záliba v hororových scénářích, jako kdyby někdo byl skutečně ochoten Grebeníčkovi a Filipovi za podíl na moci dovolit částečný zvrat poměrů někam do osmdesátých let.

Souběžně s tímto strašením pro malé děti existovala samozřejmě v antikomunismu vždycky i druhá rovina, řekněme etická: lidé, kteří se členstvím v KSČ nebo spoluprací s tajnou policií nadprůměrně podíleli na naší civilizační katastrofě, už nemají co hledat v politice, a pokud možno ani ve veřejném životě. Právě tato rovina antikomunismu prohrává dnes na plné čáře. Jistěže nám Babiš, ale z druhé strany ani Vladimír Dlouhý a další nechtějí zavádět devizové přísliby a centrální plánování, jen už mají dost toho, že by se za svou minulost pořád měli stydět a někomu zodpovídat. Babiš je revanšista, ale jeho revanšismus je v zásadě osobního rázu. Vysněným stavem těchto lidí není přepólování komunistické minulosti, „pouze“ všeobecná anamnéza a zmatení pojmů.

Hned dvojím způsobem tu narážíme na dědictví Topolánkovy garnitury, která na jedné straně otevřela archivy StB, současně ale napomohla tomu, že komunistická minulost vlivných jednotlivců dnes zajímá jen málokoho. Těžko někdy někdo změří, kolik bylo skutečné korupce a kolik policejně-novinářských konstrukcí (ačkoliv se zdá, že druhá složka poroste). Ale jména jako Marek Dalík, Aleš Řebíček, koneckonců i jména z Topolánkova seznamu kmotrů, to všechno se postupně slilo do příběhu o zkorumpovanosti polistopadových elit, který rozvinul takovou sílu, že vedle něho bledne minulost nebo rodinný původ vypravěčů.

Ředitel Nadačního fondu proti korupci Karel Janeček je synem komunistického rozvědčíka, žil s rodiči v diplomatickém prostředí v západním Německu a na otcově minulosti nevidí nic tak špatného. Než dnešního poslance KSČM, „komunistického fízla“ Zdeňka Ondráčka proslavil Miroslav Kalousek, propagovali ho už István Léko a jeho tým nejprve na serveru Česká pozici a poději v Lidových novinách. Ondráček přeci vedl vyšetřování Opencard, byl tedy elitním detektivem a expertem na boj s korupcí. Předlistopadová rozvědčice Radmila Kleslová vyhrála volby na Praze 10 jako bojovnice proti hrdličkovské mafii. Absolutní většinu na volitelných místech kandidátky hnutí ANO pro volby do Evropského parlamentu měli předlistopadoví diplomati, absolventi moskevského MGIM, a kariérní komunisti plus jejich děti.

Řekněte nám, jak jsme žili

Společenské potřeby lidí považujících svou vlastní nebo rodinnou minulost za promlčenou se potkávají s pokusem přehodnotit normalizaci, která se už několik roků a nezávisle na ANO či ČSSD odehrává v českých společenských vědách. Reprezentuje ho především skupina kolem historika Michala Pullmanna, který je dnes ředitelem Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK. Podle Pullmana už tehdy komunismus nebyl totalitní, souhlas obyvatelstva se nevynucoval strachem, ale nepřímo, tím, že se mu vnutil oficiální slovník. Normalizace byla u konce ve chvíli, kdy o používaném pojmosloví začali pochybovat sami komunisté z reformního křídla strany. Podobně je prý dnes na ochotě konformních občanů přebírat jeho myšlenková schémata závislý „neoliberální“ režim – čímž se tak nějak naznačuje, že „neoliberalismus“ nastolený u nás po roce 1990 lze s „reálným socialismem“ srovnávat.

Pullmanna, jak vyplývá z jednoho jeho textu, oslovilo bádání západoněmecké vědy o NDR, a tak začal tyto konstrukty zasloužilých, vesměs levicových akademiků roubovat na československou normalizaci. K tomu se dá doporučit jiný text ze západního akademického světa. Před čtyřmi lety vyšla v Brně zajímavá antologie polského politického myšlení Pravým okem. Je v ní i stať polsko-americké profesorky Ewy Thompsonové, která na bývalý sovětský blok aplikuje známou teorii Edwarda Saida o postkolonialismu. Stěžejní kniha Palestince Saida Orientalismus pojednává o ochotě, s níž kolonizované národy Orientu přebírají interpretaci vlastních dějin a kultury od svých kolonizátorů. Thompsonové tu leží na srdci jiné téma než představy západoevropských univerzitních kádrů (což jsou zpravidla lidi, kteří před rokem 1989 hleděli na experiment za železnou oponou s jistou shovívavostí), jak by dnes Středovropané měli uchopit svou komunistickou minulost. Zajímá ji vehemence, s níž dnes polské elity ve svých spoluobčanech neustále živí komplex méněcennosti před světem. Ale je to tentýž problém jako u pullmannovců – groteskní ochota nedívat už se na vlastní minulost prizmatem vlastní zkušenosti, nýbrž pohledem vykonstruovaným v akademickém prostředí západní Evropy, kde dnes leží centrum říše. Nadšené přijetí, jehož se dostalo americkému lingvistovi, radikálnímu levičákovi a zasloužilému relativizátorovi pol-potovského režimu Noamu Chomskému, když letos pobýval v České republice, by ještě před několika lety nebylo myslitelné.

Bývalé jedničky

Rozpad společenského konsensu o tom, že komunismus byl čiré zlo, lze takřka v přímém přenosu sledovat na dění kolem Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Radikální otevření archivů StB v roce 2005 zásluhou nenápadného pozměňovacího návrhu senátorky Dagmar Lastovecké (ODS) byl v evropském kontextu ojedinělý krok. Když o dva roky později Topolánkův ministr vnitra Ivan Langer a první ředitel ÚSTR Pavel Žáček jeli na návštěvu do Berlína, Marianne Birthlerová, šéfka tzv. Gauckova úřadu, se jich nevěřícně tázala, jestli je v Praze skutečně možné, aby si kdokoliv vyžádal spis vedený na kteroukoliv sledovanou osobu. Čeští hosté se báli říct – ano, je to tak.

Poslední dva roky se naopak v duchu hesla ode zdi ke zdi ÚSTR ocitá pod ofenzivou levice, jíž nejde o nic menšího než jeho paralýzu. Nejprve levicový Senát obměnil politickou radu ústavu, loni se do vědecké rady dostali nejen bývalí komunisté před rokem 1968, ale dokonce i dva členové normalizační KSČ, což vyvolalo v ústavu lokálně omezenou přeháňku. Smysl dění, laikům postupně čím dál nesrozumitelnějšího, se znovu ve své nahotě vyjevil nedávno, když vedení ÚSTR ohlásilo kroky k převedení odboru digitalizace do uživatelsky mnohem nepřátelštějšího Archivu bezpečnostních složek. Pokud navíc příští rok projde navrhovaná změna v zákonu o archivnictví a ÚSTR začne ve zpřístupňovaných archiváliích začerňovat osobní údaje třetích osob, celý koncept, pod nímž ústav vznikl, se ocitá v troskách. Souhlas se zveřejněním svého jména budou muset dávat i pracovníci StB, kteří se ve spisech vyskytují. Tím by se Česká republika ocitla ve spodní části pomyslného žebříčku, s níž exkomunistické státy zpřístupňují svou minulost.

Některé z nich přitom kráčejí opačným směrem než my. Například Rumunsko, které se dlouho po roce 1989 nepokoušelo ani o lustrace, natož o otevírání archivů, či dokonce stíhání komunistických zločinců. Před pěti lety ovšem fúzí dvou menších státních organizací vznikl Institut pro vyšetřování komunistických zločinů a paměť rumunského exilu (IICMER) a ten má konkrétní trestněprávní výsledky. Letos významně přispěl k zahájení a přípravě procesů s několika veliteli věznic tajné policie Securitate. Podobným směrem, byť pomaleji, jde vývoj v Bulharsku. V Polsku se lustrace a práce na dokumentaci a stíhání zločinů komunismu opozdily o zhruba deset let, avšak dnes je polský Institut paměti národa patrně nejstabilnější a nejúspěšnější ze všech.

Zlatá devadesátá

Přitom ani v Polsku přístup do archivů tajné policie SB nikdy nebyl a dosud není otevřený tak jako u nás. Ti, kdo v Polsku zápasili o lustrace a otevření svazků, se dlouho inspirovali českým příkladem. Lustrace přijaté Federálním shromážděním ČSFR v roce 1991 byly první svého druhu v bývalém sovětském bloku (Slováci po rozdělení federace přestali lustrační zákon používat). Od roku 1996 pak bylo obětem zájmu Státní bezpečnosti umožněno nahlížet do svých spisů, a přestože podmínky byly nastavené tak, aby zájemce o nahlédnutí spíš odrazovaly, než vábily (nutnost jet do Pardubic, vysoké taxy za kopírované stránky), byl to na svou dobu odvážný výpad do hájemství tajných služeb. V tomto ohledu byla Česká republika druhá hned po Německu.

Všestranný náskok Čechů v 90. letech souvisel s tím, že už na jaře 1990 prohrál tehdejší ministr vnitra Richard Sacher s lidmi, kteří prosadili, že se civilní rozvědka a kontrarozvědka z minulého režimu nepřevezmou en bloc, ale rozpustí a znovu postaví na zelené louce. Jinde v bývalém sovětském bloku model zelená louka nepoužili.

Existoval i příznivý politický rámec. Čeští komunisté se nepřejmenovali, nepokusili se dát si modernější nátěr a varianta, že by se dostali k přímému podílu na moci, byla déle než dvacet let vyloučena. (Teprve od roku 2012 mají svého hejtmana v Ústeckém kraji). Ve všech ostatních zemích Visegrádu se komunisté už v první polovině 90. let, byť pod jiným jménem, k vládě vrátili – v Polsku roku 1993, v Maďarsku a na Slovensku v roce 1994. O zemích, jako je Rumunsko či Bulharsko, kde byly postkomunisté formující silou 90. let, ani nemluvě. Zatímco v Polsku probíhal souboj dvou zhruba stejně početných táborů, v Maďarsku byla jistá míra nostalgie za tzv. gulášovým komunismem 70. a 80. let rozšířená napříč politickými tábory. Tvůrce gulášového komunismu János Kádár se i po své smrti (červenec 1989) těšil celonárodní popularitě. Koncem 90. let ho 42 procent Maďarů v průzkumu označilo za nejsympatičtějšího politika 20. století. V dalších letech se pravidelně umisťoval na prvních místech v lidových anketách o největšího Maďara. Představa, že by v českých šetřeních takhle bodovali Husák nebo Štrougal, je nemyslitelná.

Celkový tón médií a veřejné diskuse u nás nepramenil z toho, že by ho někdo násilím prosazoval, ale spíš z toho, že tu dlouho fungovala stabilizovaná antikomunistická pravice, která netrpěla neustálým vznikáním a zanikáním stran, že na Pražském hradě seděl muž s čítankovou minulostí, a zřejmě i z českého pocitu, že vývoj prokazuje, o kolik jsme „západnější“, a tedy odkomunizovanější než ostatní společnosti bývalého sovětského bloku. Ani jeden z těchto tří předpokladů nepřežil vývoj.

Je nepochybné, že úroveň antikomunismu byla v českých zemích po většinu posledních 25 let vyšší, než byl středo- a východoevropský průměr. Ale co když veřejná debata fungovala jako poklop, který přikrýval mnohem méně jednoznačnou náladu v různých sektorech společnosti? Jisté je, že v určitou chvíli se tvůrci veřejného mínění hračky antikomunismu vzdali. Přestal je bavit, jistě měli pocit, že nepomáhá popisu současnosti, a taky komplikoval užití nové hračky: „boje s korupcí“ – vždyť někteří protagonisté tohoto boje vyšli právě z komunistického prostředí.

Možná se zájem Čechů o komunistickou minulost a obezřetnost vůči agentům vyčerpaly i proto, že se u nás s nimi začalo dřív. Možná je za tím únava ze společenského konsensu, který trvá už příliš dlouho, než aby ho těkavá postkomunistická společnost dokázala udržet.