Živou a v něčem i důležitou debatu vzbudily poslední dobou dva vyhazovy. James Damore byl propuštěn z Googlu, protože na interním firemním fóru publikoval elaborát, v němž kritizoval způsob, jímž zaměstnavatel prosazuje zvyšování počtu žen mezi zaměstnanci. S odkazy na rozličné vědecké studie tvrdil, že zájem o obor IT je mezi ženami a muži distribuován různě, snažit se shora prosazovat paritu je proto podle něj neproduktivní. V debatě po jeho vyhazovu ze strany obhájců postupu firmy často zaznívalo, že Damore ve svém textu tvrdil věci, které v něm prokazatelně nebyly (nijak například nesnižoval schopnosti kolegyň z Googlu ani nenapsal, že žena nemůže být dobrou programátorkou).

Zdůrazňovali také, že Damore interpretoval vědecká zjištění špatně. Kritici Googlu naopak v Damoreově vyhazovu viděli příznak utužování poměrů, silového vynucování konformity vůči nějaké ortodoxii. 

Minulý týden tuzemskou filmařskou a vůbec kulturní veřejnost rozrušila zpráva, že děkan pražské FAMU Zdeněk Holý neprodloužil smlouvu dokumentaristovi a dlouholetému pedagogovi Vítu Janečkovi. V následných rozhovorech to odůvodňoval kritickými texty o poměrech na škole, jež Janeček publikoval v odborném časopise Cinepur v době Holého nástupu (děkana se nijak zvlášť netýkaly), a způsobem, jímž filmař reagoval na tamtéž publikovanou Holého reakci na ně. Dále mu zřejmě vadilo i Janečkovo vůči novému vedení školy kritické vystupování na sociálních sítích. V DVTV Zdeněk Holý opakoval, že po publikaci textů v Cinepuru dal Janečkovi čas, aby dospěl k jakési sebereflexi, prý se tak nestalo.

Proti postupu FAMU vůči Janečkovi protestuje část studentů a učitelů peticí (taky jsem se připojil), vedoucí většiny kateder školy se postavili za děkana, Janečka ve společném prohlášení označili za demagoga, který se snaží nastolovat poměry „permanentní revoluce“.     

Obě ty debaty směšovaly dvě věci, které spolu souvisejí jen zdánlivě. Otázka, zda James Damore měl pravdu, nebo ne, nesouvisí s pří o to, jestli měl být vyhozen. Domnívám se, že jednoznačně neměl. Svoje stanovisko se zjevně snažil formulovat smířlivým způsobem, nikoho neurážel, publikoval ho na místě k tomu vhodném. Kdo ve prospěch jeho vyhazovu argumentuje tím, že špatně interpretoval výzkumy, fakticky tvrdí, že by měl být tvrdě postihován omyl (navíc někteří vědci označili Damoreova tvrzení za v zásadě pravdivá). Ale svobodná debata není možná bez toho, aby se v ní lidé mýlili, vědecká i tvůrčí práce taky mohou ze všeho nejvíc připomínat sled omylů, jímž si člověk musí projít, než na něco třeba kápne. 

Stejně tak v tuhle chvíli není podstatná debata o tom, jestli Vít Janeček vystupuje v interních diskusích na FAMU dostatečně konstruktivně, v jaké míře měl v textech v Cinepuru pravdu. Spíš jde, troufám si tvrdit, o princip. Zvlášť na akademické půdě by snad lidé neměli mít obavy zformulovat nějaký názor. Navíc děkanova argumentace nedostavivší se Janečkovou sebereflexí vyznívá podivně. Šéf instituce by měl posuzovat možná tak výkony druhých, třeba jejich důležitost jako pedagogů v rámci školy, případně to, jestli je jejich veřejná činnost v souladu s nějakými regulemi, existují-li pro to v dané instituci nějaké. Ale být arbitrem schopnosti sebereflexe? Navíc na FAMU? Kde je to tradičně jeden nositel černého pásu v sebereflexi vedle druhého? 

Oba ty případy považuju za důležité, protože poslední dobou vzrůstá na více stranách chuť „čistit“ veřejnou debatu od tomu či onomu nekonvenujících názorů. Petice na podporu Víta Janečka tvrdí, že pluralita názorů je na vysoké škole důležitá. Taky si to myslím. Doufám, že to tak vidí i ostatní signatáři a vzpomenou si na to, až někdo bude chtít vyhodit člověka za názor, který pro změnu nebude konvenovat jim.