Psát o politice, šířit velké národní myšlenky, vést masy, to přeci stálo za to, nechat plavat studia. Václav Klofáč, syn prostého krejčího z Německého, dnes Havlíčkova Brodu, který si po maturitě nějaký čas vydělával jako pomocný učitel, byl z nabídky spolumajitele Národních listů Julia Grégra v roce 1890 nadšen: mít a nemít sto třicet zlatek měsíčně, na to byla v jeho 22 letech rychlá odpověď.

Studoval předtím chvíli medicínu, než přešel na filozofii. Vynikl však jako řečník studentských spolků. Dokázal lidi zaujmout, jeho zápal byl „in“: se záplavou otitulovaných právníků patřil Klofáč v éře protirakouské hysterie k velkým slavjanofilům, obdivovatelům Ruska. Jeho reportérský pobyt v Bosně z něj udělal znalce poměrů jihoslovanských.

S partajní politikou začal roku 1893 v řadách Národní strany svobodomyslné, tedy mezi mladočechy (téhož roku se s nimi rozloučil Masaryk). Vzhledem k poměrům, z nichž vzešel, hleděl získat si dělníky a řemeslníky. Jejich zájmy však téměř monopolně hájili sociální demokraté. Klofáč byl tehdy v podstatě téměř proti všemu kolem sebe: na sociálních demokratech mu páchl marxismus (diktatury proletariátu se zřekli až roku 1930), v Čechách mu vadili Němci, Židé, militarismus Vídně a Berlína, liberalismus a provídeňská konciliantnost velké části mladočechů.

Bludné cesty

Radikálům jeho ladění sneslo nebeskou manu jaro roku 1897, kdy ve Vídni pět sociálnědemokratických poslanců předlitavské říšské rady vydalo „protistátoprávní ohrazení“. „Protestujeme jako Čechové a jako sociální demokraté proti vyhrabávání zvetšelých privilegií a dokumentů,“ nechtěli, aby „byl náš národ zaslepován předstíráním národnostních a hospodářských prospěchů“. Varovali před lákáním lidí na „fantastické, státoprávní bludné cesty“ a věřili, že národní osvobození nastane až s vítězstvím socialismu.

Každý pevný národovec v pohrdnutí státoprávními idejemi neviděl nic jiného než zradu a spěchal národ zachránit. Klofáč dal dohromady partaj, která pod jménem Česká strana národně sociální držela první sjezd roku 1898. Předsedou „bratrů“, jak si říkali, se stal jistý rukavičkářský dělník, jednání řídil natěrač. Rok nato se stal předsedou redaktor Klofáč a zůstal jím do hořkého konce roku 1938.

Zasedl ve vídeňské Říšské radě – parlamentu – a později též v pražském zemském sněmu. Roku 1907 založil po zvyku tehdy obvyklém partajní tiskový orgán České slovo. Redakci usadil do Zlaté husy na Václavském náměstí, kterou koupil jako firma Klofáč a spol. Dvakrát byl před válkou za krajany v Americe, několikrát na Balkáně, kul pikle s Rusy.

Za ruské peníze

Ve Vídni se seznámil s dopisovatelem první ruské tiskové agentury SPTA Dmitrijem Nikolajevičem Vergunem. Ujišťoval ho sympatiemi k Rusku a žádal jej o finance pro svůj list, „agitační žurnál v našem slovanském smyslu“. Klofáčovi se pletla partaj a podnikání dohromady, jak už to tak v politice bývá. Zlatá husa, v níž provozoval též hotel, dostala předsedu „národních dělníků“, jak se členům též říkalo, do nesnází: kšefty nešly a rozlišit mezi tím, co byla u Klofáče politická výzva a co osobní zájem, je dnes těžké.

Roku 1910 přesvědčil v Praze ruského konzula, že hájí velkoruské zájmy, a následujícího roku byl v Sankt-Petěrburgu přijat premiérem Pjotrem Stolypinem; toho brzy nato v Kyjevě zavraždí jiný socialista, revoluční. Rozhovor byl důvěrný, ale zdá se, že Rusa zajímaly spíše poměry u Jihoslovanů, které Klofáč znal, než situace v Praze (od toho tam byl Karel Kramář). A určitě ho nezajímaly finanční problémy Klofáčovy, který neustále škemral prostřednictvím Verguna v Rusku o peníze.

Majetek už měl v exekuci. Na jaře 1914 nabídl Rusům vybudování diverzní sítě v Čechách, s níž by vyhazoval v případě války s Rakouskem do vzduchu mosty. Vůdcem teroristické národně osvobozovací skupiny se však nedostudovaný filozof nestal. Zhruba ve stejné době totiž zažila Praha aféru, která vybuchla přímo v Klofáčově partaji.

Švihův skandál

Mladočeši vyhrabali, že předseda poslaneckého klubu „nársoc“ Karel Šviha je na výplatnici pražské policie. S Národními listy, kde kdysi Klofáč pracoval a kde článek o konfidentství otiskli, se Šviha neúspěšně soudil. Odešel z politiky a už se do ní nevrátil. Padlý národovecký socialista nás svým způsobem obchází dodnes. Traduje se totiž, že v této době vzniklo slůvko „průšvih“.

Později se ukázalo, že doktor práv Šviha nebyl tuctovým práskačem, nýbrž s Klofáčovým vědomím placeným konzultantem arcivévody Františka Ferdinanda. Následník trůnu platil za to – a dobře –, že ho poslanec hubatě protirakouské partaje informoval o dění v české politice, což by se mu mělo hodit po nástupu k vládě; dnes bychom Švihovu činnost nazvali poradenstvím. Arcivévoda česky uměl, ale Čechy a také parlamentarismem pohrdal. Kdyby národovci Šviha s Klofáčem promluvili, byl by to skandál arcivévodův, neboť u dvora i v Praze mezi oblíbence jistojistě nepatřil. Ale Šviha nikdy o svých habsburských stycích nic neřekl a rovněž partajní vůdce Klofáč mlčel, neboť měl strach, aby se mimo jiné neprovalily jeho styky s ruským konzulem a vlastizrádné návrhy.

V létě po vraždě následníka trůnu v Sarajevu dostala politika nová pravidla. Pro Klofáče si policisté přišli začátkem září 1914, nicméně není jasné, zda byl ve svém sídle v Dobříkově zatčen pro své rusofilství, nebo zda v tom vězela jeho insolvence. Jisté je jen to, že byl odvezen automobilem, že na to byl připraven a že se stal prvním z protirakouských politiků, který se dostal tehdy za mříže, a vlastně i prvním „odbojářem“.

Z vídeňské posádkové věznice odešel začátkem července 1917 na amnestii císaře Karla, přičemž obžalován z velezrady byl teprve krátce předtím. Mezi několika sty omilostněnými Čechy byli též Alois Rašín a Karel Kramář, odsouzení na smrt za vlastizradu. Ve Vídni císařské gesto kritizovali jako unáhlené. Tušili, že po návratu do Prahy budou politici monarchii rozvracet dál.

Kramář o osm let mladšího Klofáče nesnášel a jeho návrh utvořit jednu silnou opoziční stranu odmítl už z toho důvodu, že Klofáč všude cpal slovo „socialistický“. Naopak do jara 1918 sestavil z mladočeských nespokojenců a několika menších stran konzervativní Českou státoprávní demokracii, pozdější Československou národní demokracii.

Ministerská lázeň

Klofáč po návratu z Vídně potkal jinou nársoc, než jakou před třemi roky opustil. Bratři se bez předsedova dohledu posunuli doleva k sociálnědemokratickým soudruhům. Do Prvního máje 1918 šli na mnoha místech společně a v září obě partaje ustavily „socialistickou radu“. To se už Klofáčova strana přejmenovala na Českou stranu socialistickou (pod tímto názvem po roce 1948 kolaborovala s komunisty), do níž vstoupil roku 1923 též ministr zahraničí Edvard Beneš, šedá eminence první republiky.

V říjnu 1918 souhlasil císař Karel, aby národní výbor, reprezentace českých stran, vyslal delegaci v čele s Karlem Kramářem na jednání do Ženevy. Přijal Klofáče a žádal ho prý, aby převrat nebyl krvavý. Klofáč pak odjel do Ženevy, v den převratu v Praze nebyl a zájmy socialistů doma hájil jeho zástupce Jiří Stříbrný, muž podobného osudu jako Klofáč. Stříbrného vliv ve straně pak rostl, jako jeden z „mužů 28. října“ měl dobré kontakty na partaje „pětky“ a byl zpočátku sympatický Masarykovi.

Hned na začátku samostatného státu si Klofáč utrhl ostudu. V první Kramářově vládě se v listopadu 1918 stal ministrem národní obrany; francouzský generál Milan Rastislav Štefánik byl do své tragické smrti v květnu 1919 „ministrem vojenství“. Klofáč, bojovník proti militarismu, pacifista, měl proměnit „rakouské“ vojáky a legionáře v armádu nového státu. K tomu velkou část Slovenska obsadili maďarští bolševici Bély Kuna a armádním operacím se nedařilo. Třebaže s tím neměl nic společného, opozice mu kladla neúspěchy za vinu.

Senátorský klídek

Klofáč se dal roku 1920 zvolit senátorem, byl jím až do konce státu a o ministerské křeslo už nikdy nestál. Nepřejícníci mu vytýkali neschopnost systematické práce. V chaotických poměrech prvorepublikových se zákulisními čachry mezi jednotlivými skupinami „Hradu“, „pětky“, kartelových lobbistů a bankéřů to však nebyla vlastnost až tolik tragická. Praktiky vysoké partajní politiky masarykovské republiky ovládal, jak ukazuje případ likvidace Stříbrného roku 1926.

Stříbrný ztratil náklonnost otce zakladatele a Klofáč pochopil, že se může partajního soka zbavit. Národní listy převzaly z jistého pamfletu drb, že senátor Klofáč požádal o dobrozdání brněnského venerologa prof. Antonína Trýba na Stříbrného, zda netrpí progresivní paralýzou. Stříbrný na jaře 1926 opravdu vedení partaje sdělil, že odjíždí do ciziny na léčení. Klofáč věděl o Stříbrného románku s manželkou jistého lékaře, o němž mu vyprávěl dotyčný paroháč osobně. Lékař si myslel, že Stříbrný nakazil jeho ženu syfilitidou, netušil však, že drahá choť měla dalšího milence a od toho že dostala ten dárek.

Klofáčovi tohle stačilo, aby sokovy „syfilitidy“ využil (Stříbrný se prý léčil se srdcem). Po prof. Trýbovi, starém legionáři, sociálním demokratu a literátovi, chtěl, aby Stříbrného nákazu potvrdil. Sám prý viděl potvrzení pozitivní syfilitidy Stříbrného ověřenou důvěryhodnou krevní zkouškou. Jeho paralýza je „nebezpečná pro politiku a pro stát“.

Oháněl se vyššími zájmy, Benešem, Masarykem, až Trýb povolil: „Tak to ze mne vylákali, já osel jsem do toho vlezl…“ přiznal později lékař a potvrdil, že Klofáčem popsané symptomy patří k paralýze. Klofáč obeznámil s psaním též Stříbrného bratra Františka s tím, že by se měl bratr určitě léčit.

Zpět ke kořenům

V září konali socialisté sjezd v Brně, přejmenovali se na „národní socialisty“ a v souznění s vůlí Klofáče a Beneše byl místopředseda Stříbrný s příznivci zpracovanými delegáty vyloučen za poškozování strany, korupci, defraudaci partajních peněz, a dokonce vlastizradu. Zajímavým momentem byla skutečnost, že v Polsku se v květnu pučem dostal k moci maršál Józef Piłsudski a vystrašená hradní skupina se bála generála Gajdy, aby ve spříznění se Stříbrným nešel stejnou cestou.

Klofáč kupodivu zůstal předsedou, slíbil spolupráci se sociálními demokraty a vlastním vítězem celé aféry byl Beneš s „hradní skupinou“. Stárnoucí Klofáč v Senátu dožil konce své strany, když se po Mnichovu připojil, on, socialista, ke konzervativní Straně národní jednoty s převahou agrárníků. Část jeho bývalých bratrů se spojila se sociálními demokraty v Národní stranu práce.

Tehdy napsal do Českého slova Klofáč, kdysi mimo jiné bojovník proti němčině jako velícímu armádnímu jazyku: „Německo a jeho národní socialismus nesmíme jen dohánět, musíme jej předhánět… Musíme ve střední Evropě dát příklad vzorného soužití Slovanů a Němců, což je tím snadnější, že jsme často spojeni i krví. Otec mé matky byl plnokrevný Němec z Pohledu u Německého Brodu.“

Příště: Alois Rašín