Komentář Jiřího Peňáse o hledání (neexistujícího) článku

Peroutkův realismus. A fanatici včera i dnes

Komentář Jiřího Peňáse o hledání (neexistujícího) článku
Peroutkův realismus. A fanatici včera i dnes

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jednání odvolacího pražského městského soudu ve sporu o (neexistující) článek Hitler je gentleman skončilo ve čtvrtek plichtou s trpkou příchutí.

Z procedurálních důvodů se za prezidenta Zemana má omlouvat Česká republika. Snad aby toho na ni nebylo moc, tak jen za polovinu taškařice, kterou před skoro dvěma lety způsobila její státní hlava. Soud tedy uznal, že Peroutka „článek“ – ani nadpis – Hitler je gentleman nenapsal, neboť ten se opravdu zrodil jako fata morgána v hlavě hlavy státu.

Ale že byl jeho ne-autor „fascinován nacismem“, to nejspíš tvrdit lze, neboť z několika Peroutkových článků se takový „hodnotící úsudek“ prý vyvodit dá. Nutno říci, že k tomu musí být zvláštní hlava, která se zmůže na takový úsudek.

K Zemanovi chápavý výrok soudce Tomáše Novosada se opíral o čtení Peroutkových článků z let 1938–1939. Přesnější by bylo napsat: od září 1938 do srpna 1939, pak už psát nemohl, zatčen byl 5. září. Jsou to ty texty, které s úžasem a s pocitem, že odhalil senzaci, vytahoval Jiří Ovčáček v minulých dvou letech, když měl splnit nesplnitelný domácí úkol: nalézt článek, který neexistuje.

Ony „nalezené“ články z Přítomnosti a Lidových novin přitom nebyly obestřeny žádným tajemstvím (znal je přinejmenším čtenář Kosatíkovy biografie Pozdější život, 2000) a ani samotný Peroutka by je nejspíš netajil, neboť neměl proč.

Hájit by se před sebou – a dějinami – nemusel. Napsal je v situaci, kterou pociťoval jako tragickou – a jako na takovou na ni reagoval. Nedělal si iluze, věděl, že bude ještě hůř, ale nechtěl rezignovat. Reagoval, jak byl zvyklý. Věcně a realisticky a především s ohledem na to, co se dá dělat a jak dále může národ existovat, popsal situaci, ohledával zbylý prostor a vytyčoval hranice: kam je možné jít a především kam není možné jít.

Jako realista uznal, že věci jsou v tuto chvíli takové, jaké jsou, tedy hrozné – a on řešil, co s tím lze dělat, aby nebyly ještě horší. Nebylo to podřízení se „novým poměrům“, nebylo za tím kapitulantství (to by bylo jednodušší vůbec nepsat), nebyla v tom nabídka kolaborace (několikrát dal najevo, že Češi nejsou a nikdy nebudou Němci). A už vůbec v tom není ani stopa „fascinace nacismem“, o němž opravdu neměl nikdy Peroutka iluze a vždy byl jeho deklarovaným odpůrcem.

Za eticky „problematické“ může Peroutkovy články z těch let označit jen člověk, který není schopen číst je v kontextu doby (ale ony by obstály i bez něj), a pak samolibec, jenž si je jistý tím, že on by v dané chvíli zvládl situaci lépe, nějak heroičtěji či jak. Výhoda takového hrdiny je, že v naší době jej nic nenutí hrdinskost prokazovat.

Po dvou letech absurdní frašky, kterou rozehrál prezident Zeman, je třeba Peroutku bránit - Foto: archiv ČTK

Závažnější je část Peroutkových textů, která nejspíš vedla k soudcově domněnce, že některé články obsahují antisemitské pasáže – což by ještě nemělo znamenat, že z nich lze vytušit „fascinaci nacismem“, neboť mezi jedním a druhým není nutná souvislost.

Ale důležitější je, že obvinění z antisemitismu u Peroutky je rovněž nedorozumění či něco horšího. Je bezpočet důkazů v životě i díle, že Peroutka nikdy žádný antisemita nebyl. Rovněž Peroutkovy články – nejčastěji je zmiňován článek Češi, Němci a Židé; z února 1939 – nelze označit za antisemitské jen proto, že se v nich mluví o Židech a o situaci, jak nyní na Němci rozbouřenou vlnu antisemitismu reagovat v Čechách.

Peroutka v onom článku konstatuje, že v takto vyhrocené a Čechy nezaviněné situaci budou Češi muset dát přednost Čechům – a k Čechům se hlásícím Židům. Na německé Židy už asi nebude místo. A pak v poměrně sofistikované filipice, kdy ví, že ji bude číst německé oko, se snaží řešit kvadraturu kruhu, že antisemitismus (v Německu v té době státní politika) je v Čechách zbytečným, nemá oporu v realitě, která je jiná, než byla a je v Říši.

Je to tedy článek, který akcentuje nacionalistické hledisko, z pohledu vysoké, abstraktní morálky je možná sporný. Ale není antisemitský! Antisemitismus je něco zcela jiného a nevzniká z vnucené a příšerné volby. Antisemitismus je nenávist k Židům a v různých podobách a v různých projevech usilování o jejich odstranění, vyhnání, likvidaci. A o tom nemůže být u Peroutky řeč!

Člověk, který reaguje realisticky na situaci, již způsobil někdo jiný, a dává v oné bezvýchodné situaci přednost vlastním, je možná pragmatik, možná egoista, možná zoufalec. Ale obvinit ho z nenávisti (antisemitismu) může jen hlupák a fanatik.

Po dvou letech absurdní frašky, kterou rozehrál, nejspíš bezděky, prezident Zeman a v níž sehráli svou roli různí sekundanti, kteří vynášejí inkviziční soudy, je třeba Peroutku bránit.

A to ne kvůli nějakému kultu ochraňujícímu neposkvrnitelnou památku svatého Ferdinanda, jak to občas předhazují relativisté ve stylu „na každém šprochu...“, ale protože je správné bránit spravedlnost, avšak také normální debatu.

Pojmům a slovům je nutné uchovat jejich význam. V řádu řeči, kde lze obhájit výrok, že Peroutka byl „fascinován nacismem“ nebo byl antisemita, bude brzy možné tvrdit, že Karel Čapek byl bytostný xenofob, protože napsal Válku s mloky, a T. G. Masaryk, vedle toho, že byl samozřejmě také antisemita (našly by se takové výroky), byl třeba i islamofob a homofob se sklonem k fašistickému korporativismu.

Nálepky rasisty, xenofoba, nyní nejčastěji islamofoba jsou už ostatně rozdávány na počkání a může se o ně přihlásit každý, kdo se jen mírně pokusí o věcech, které Evropa prožívá nyní, uvažovat trochu kriticky, především ale realisticky.

Samozřejmě že toto srovnání je také dosti zavádějící (jako každé historické srovnání) a neplatí analogicky na konkrétní Peroutkovu (a evropskou) situaci v letech 1938–1939, kdy „mluvil tragicky v tragické době“. Též Židé byli v dosti jiné situaci než dnešní lidé, kteří přicházejí do Evropy.

Co platí pořád, je nutnost bránit rozum, stát na realistickém stanovisku a věci vidět střízlivě. Ale neztrácet cit.

Když se toto sejde, vždy to vhání krev do očí a žluč do žil fanatikům, ať už z jedné, či druhé strany. V tom je Peroutkův odkaz platný právě dnes. Mimo jiné také proto, že byl gentleman.

3. září 2016