Operní legenda, jíž malé angažmá v protirakouském odboji zničilo světovou kariéru

Lvice v kleci

Operní legenda, jíž malé angažmá v protirakouském odboji zničilo světovou kariéru
Lvice v kleci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

V Praze jí moc nepřáli, zato ve světě ano. Pěvkyně Ema Destinnová však na Čechy nezanevřela, vynášela své vlastenectví, kde mohla, až se jí jedno gesto stalo osudovým.

„Zadarmo, bez přičinění našeho samostatnost nám nikdo nedá,“ vzkazoval ze švýcarského exilu v únoru 1915 do Prahy profesor filozofie Masaryk. Představoval si ustavení jakéhosi „tajného komitétu rozvětveného po způsobu ruských revolučních praktik“. Jeden takový protirakouský spolek, organizovaný Edvardem Benešem, proslul pod podivným jménem Maffie a pro kontakty z ciziny sloužili zprvu dva redaktoři listu Čas, novin Masarykových realistů.

Byla válka, podobná činnost spadala pod vlastizradu, za niž soudy vynášely nejvyšší tresty. Čeští „maffiáni“ nemysleli na protirakouský teror, ale na sběr a předávání hospodářských informací ze zázemí nepříteli. Obecně se tomu říkalo a říká špionáž. Po odjezdu Beneše v srpnu 1915 do Švýcarska řídil výbor spiklenců Přemysl Šámal, budoucí přednosta kanceláře tří prezidentů.

Emma Destinnová jako Libuše... - Repro: archiv

Kam s knoflíkem?

Kontakt s exilem zajišťovali kurýři. Jedním z nich se dvakrát v letech 1915 a 1916 zřejmě stala, nikdy o tom nemluvila, dramatická sopranistka světové třídy Emmy Destinnová, rodným jménem Emilie Kittlová. Po čas své věhlasné kariéry v Berlíně, Londýně a New Yorku se hlásila k češství a propagovala díla českých komponistů. Destinnové osudová cesta z New Yorku do Prahy na jaře 1916 zjevně žádnému „odboji“ nepřispěla, zato zničila její kariéru, a to nejen v Americe.

Rakouská policie totiž tehdy o činnosti Maffie již věděla a řadu jejích aktivistů, skutečných i domnělých, zatkla. Aféra, jíž se říkalo „knoflíková“, vzešla ze Švýcarska. Exulanti posílali do Čech novou zprávu. Jistá Aloisie Linhartová se uvolila, že pod záminkou cesty za synem, pobývajícím v Berouně u dědy, poselství doručí. Naučila se nazpaměť třináct jakýchsi vzkazů. Aby jí v Praze důvěřovali, jeden z jejích červených dřevěných knoflíčků na šatech vydlabali a vložili do něho papírek s informací, že doručitel přináší vzkaz od Masaryka. Linhartová měla v říjnu 1915 ve Vršovicích, ty nebyly ještě součástí Prahy, vyhledat spojku Bohumila Mareše a předat mu knoflíček. Mareš měl vyhledat v redakci Času zasvěcené redaktory. Nenašel je a všem vykládal cosi o „pozdravech od radikálních kruhů“, poněvadž si myslel, že do party patří v redakci všichni. Z Času šel Mareš do redakce sociálnědemokratického Práva lidu za Františkem Soukupem, jenž sice do spiknutí zasvěcený byl, ale také vystrašený z poměrů, vězení a z předsedy partaje Bohumíra Šmerala, budoucího bolševika, tehdy však velkého austrofila, příznivce zachování Rakouska.

Ani Soukupa nenašel, zato i zde roztruboval, že má pro něho pozdrav od radikálních kruhů ze Švýcar. Soukup, jeden z pětky „mužů 28. října“, informoval soudruha předsedu Šmerala, odmítl převzít knoflík a ani nešel na „rande“ s Linhartovou na Vinohradech (ty rovněž ještě nepatřily ku Praze). Oba sociální demokraté obešli několik známých, aby zjistili Marešovu totožnost, a vycinkali případ půlce Prahy. Své odhodlané češství pak prokázali na policejní služebně, kde věc udali.

Policie zatýkala a ve vazbě strávily řadu měsíců mimo jiné Alice Masaryková, profesorova dcera, a Hana Benešová, manželka jeho nástupce, obě zřejmě nejvýraznější ženy prvorepublikové politiky. Třebaže Benešová u výslechů vyzradila, co věděla o ukrytých Masarykových písemnostech, a dostala za mříže i jistého nakloněného dvorního radu, žádné velespiknutí se neprokázalo. Linhartová přednesla u výslechu naučené zprávy, ale páni od kontrarozvědky z nich moudří nebyli. Všichni věznění se dočkali nejpozději v červenci 1917 amnestie císaře Karla.

Z členů výboru Maffie pak povstala mocenská elita první republiky a přenešťastné jméno přišlo o svou nacionálně opoziční náplň. Tohle sicilské slůvko možná arabského původu vyzařovalo totiž jeden z rysů parlamentní politiky vysněného státu, v níž za dvacet let, včetně republiky druhé, úřadovalo osmnáct vlád – a skoupé na skandály nebyly.

Jako Mignon - Repro: archiv

Souznění osudů

Destinnové, která v Americe roku 1915 požádala o občanství (zároveň prý se třemi černochy z „Britské Západní Indie“ a třemi Italy z Palerma), sice rakouské úřady vlastizradu neprokázaly, nicméně zbavena pasu do konce války už Čechy neopustila. V New Yorku tedy nemohla roku 1916 obnovit smlouvu na novou sezonu. Společnost na zámku ve Stráži nad Nežárkou jí chvíli dělal milenec a kolega z Metropolitní opery, baryton Dinh Gilly, jenž pro ni panství roku 1914 koupil. Syn francouzského důstojníka sloužícího v Alžíru byl jako občan nepřátelské mocnosti internován a po válce se vrátil k velkému divadlu.

Dvouletý nucený pobyt v jižních Čechách sice neznamenal pro Destinnovou konec pěvecké dráhy, ale návrat na světové scény se čtyřicetileté hvězdě již nezdařil. Bez velkého angažmá se roku 1923 provdala za jakéhosi o dvacet let mladšího důstojníka letectva, který od ní utekl, jakmile zjistil, že peníze docházejí a Destinnová rozprodává majetek. Po její smrti na začátku roku 1930 důstojník zámek ve Stráži prodal.

Nouzi v dětství ani za své kariéry Destinnová nepoznala. Narodila se roku 1878 do rodiny pražského pivovarníka, lihovarníka a majitele antimonového dolu Emanuela Kittla, mecenáše české kultury. Matka Jindřiška sama zpívala, ale pěveckou dráhu opustila, aby se mohla věnovat rodině. Emilie se učila na housle, poprvé koncertovala v osmi, od čtrnácti brala kondice zpěvu. Její učitelka Marie Loeweová, rozená Dregerová, z Vídně nosívala jako primadona La Scaly umělecké jméno Destinn. Souhlasila s tím, aby její nom de scène používala i Emilie; tak se zrodila Ema či Emmy Destinnová.

Berlínský rozjezd

V devatenácti ji otec představil řediteli Národního divadla Františku Adolfovi Šubertovi, aby si dceru poslechl. Divadelník s ní nebyl spokojen, jak se traduje, prý že se ve zpěvu „rozčiluje“, a že by si proto měla dávat studené sprchy na uklidněnou. Na první českou scénu se dostala až po slávě ve světě a se svým přítelem Dinhem Gillym roku 1913 účinkovali v Libuši. Je rovněž zajímavé, že jí v Praze po nabytí nezávislosti nikdy nenabídli místo, a to ani na konzervatoři.

Ema Destinnová se po dvouletém pobytu v jižních Čechách na světovou scénu už nevrátila - Repro: archiv

Destinnová po Praze neuspěla ani v Drážďanech, ale kupodivu brzy nato v tehdy největším operním domě Evropy, v berlínské Královské opeře, ano. Jejím vystoupením v červenci 1898 v roli Santuzzy v opeře Sedlák kavalír byl císař Vilém II. nadšen. Muž, který se chlubil, že ročně ze svého vydá za divadlo čtyři miliony marek, což dopisovatel listu New York Times přepočetl na milion dolarů (v dnešní reálné hodnotě asi sedmdesátkrát tolik), zařídil Destinnové angažmá; když byla později pěvkyně zatčena jako podezřelá špionka, dal se o záležitosti osobně informovat.

Přišlo pozvání do Bayreuthu od Cosimy Wagnerové, vdovy komponistovy, roku 1904 následovalo první vystoupení v Covent Garden v Londýně, kde poprvé roku příštího účinkovala po boku Enrika Carusa. Zpívala střídavě v Berlíně a Londýně. V říšské metropoli se roku 1907 dostala do pikantní války o charakter Královské opery. Němečtí umělci si stěžovali, že vedení divadla obsazuje do rolí hodně Američanů, bylo jich tam tehdy pět. Mluvčí nespokojenců byla Destinnová, hlavní primadona domu. Měla pifku na o čtyři roky mladší Geraldine Ferrarovou za to, že dostala roli Cio-Cio-San v Madam Butterfly, zpívanou dosud, a slavně, Destinnovou.

V listopadu téhož roku se v rozhovoru s dopisovatelem listu New York Times od protiamerické vzpoury distancovala: „Sama jsem cizinkou, velmi oddanou českou vlastenkou, a určitě bych byla poslední, která by se propůjčila nějaké kampani proti zahraničním talentům, a nejméně proti Američanům, kteří mi jsou obzvláště milí.“

V té době již měla nabídku newyorské Metropolitní opery. Získala angažmá na tři sezony, po pěti stech dolarech za padesát vystoupení: za tři měsíce vydělala v Americe tolik, co v Německu za tři roky, tak zdůraznily noviny. Později se však rozčilovala, jaký že to je nepoměr, když Caruso vyzpívá za noc 2500 dolarů.

Diva filmová

Vydělávala hodně, nicméně vyznávala příslovečný styl primadon. V dubnu 1911 rozhodl Nejvyšší rakouský soud v její prospěch případ žaloby jistého pražského krejčího. Destinnová mu tři roky předtím podepsala směnky na částky odpovídající osmi stům dolarů, a k platbě se neměla. Dvě instance se vyslovily proti ní, ale vídeňská nejvyšší potvrdila, že se nepodepsala skutečným, legálním jménem, nýbrž svým uměleckým „Emmy Destinn“, a tudíž že jsou podpisy právně neplatné. Chudák krejčí musel navrch zaplatit výlohy tří procesů.

Její impresário, Ottokar Bartík, choreograf a taneční mistr Metropolitní opery, ji v červnu 1916 v New Yorku před osudovým odjezdem do Evropy zažaloval za nedodržení smlouvy, podle níž mu přináleželo patnáct procent z více než šestnácti tisíc dolarů z loňského turné po Americe.

Již první její americké vystoupení 17. listopadu 1908 v Metropolitní opeře v roli Aidy mělo podle recenzí nesmírný úspěch. Gustav Mahler, český rodák, pak dirigoval Prodanou nevěstu s Destinnovou, zpívanou ovšem německy. Sama se vždy ohrazovala, že není německou pěvkyní, nicméně i později zůstávala němčina jejím literárním jazykem. A roku 1912 uspořádala Destinnová, milovnice okultních věd, ve prospěch svého přítele Friedricha Archenholda, zakladatele hvězdárny v Berlíně-Treptow, koncert. Ačkoli se roku 1914 zapřísahala, že už nikdy v Německu vystupovat nebude, podnikla tam roku 1927 jednu z posledních svých cest, a to k velké nelibosti německých nacionalistů, takže koncert a pořádek ochraňovalo sto policistů.

Ema Destinová - Repro: archiv

Destinnová byla mediální profesionálkou. Přijala novináře k dlouhému rozhovoru ještě v pět hodin odpoledne, třebaže ji čekalo večerní vystoupení. V listopadu 1913 se stala v Berlíně hrdinkou němého, více než hodinového snímku Lví nevěsta/ Die Löwenbraut. Dostala za to dvanáct tisíc dolarů a kousek měl prý v kinech úspěch. Dokazuje v něm, že pohybovat ústy do zvuků árie z fonografu v kleci se čtrnácti lvy není nic hrozného. Na natáčení se přišly podívat dvě stovky celebrit z berlínského uměleckého světa a psali o tom nejenom v Evropě. Tehdy byl svět Emmy Destinnové ještě v pořádku…

Příště: Václav Klofáč