Reflexe filmové pohádky Tři bratři stojí teprve na začátku, ale už v ní lze zahlédnout obvyklý jev hodnocení tvorby Zdeňka Svěráka: neprobíhá v jejím celku, nýbrž po oddělených částech. Píše se o jeho scénářích a dramatech, méně už o jeho literární, herecké a textařské tvorbě. Následek takového stavu potom znamená, že (nepočítáme-li nadšené a nekritické přijímání Svěrákova díla jeho stoupenci) vůči autorovi vzrůstá rozmrzelost za jeho zjihlost. Takřka samozřejmě se k tomuto hodnocení dodává, že další spoluprací s přestárlým otcem se znovu zpronevěřil svému potenciálu velkého středoevropského tvůrce hollywoodských rozměrů „mladý Svěrák“, jenž – nebožák – „starému“ opakovaně skáče na špek.

Dokonce se objevují hlasy, že Zdeněk Svěrák prodělal po sametové revoluci ve své tvorbě proměnu stylu a píše jinak. Jak pronesl v jedné rozpravě filmový kritik Kamil Fila, „to dílo má v sobě zlom, dvě zásadně odlišné podoby, a nejde tvrdit, že ,takové to bylo vždycky'.“ Dle těchto vykladačů je druhá část Svěrákovy umělecké existence náhle „kazatelská“ nebo taky „tatíčkovská“, neboť autor se instaloval na piedestal učitele národa, odkud mu mudruje o tom, jak žít.

Je pravda, že ke změně došlo, jenže k jiné, než bylo uvedeno. Svěrák totiž přestal psát o tématech, jimiž žila většina anebo aspoň významná část společnosti, ať už šlo o chalupaření (Na samotě u lesa), fenomén večerní školy pro pracující (Marečku, podejte mi pero!), nebo o drobné, a proto domněle snesitelné parazitování na okolí (Vrchní, prchni!). Od filmu Vesničko má, středisková přichází s intimnějšími party. Ve Vesničce předkládá ideální vizi soužití s handicapovanými (to bylo tehdy docela nové téma, paradoxně Svěrákovi se po úrazu kolegy herce Jana Kašpara stalo osudným), v Obecné škole vzpomíná na své dětství a ve Vratných lahvích řeší své stárnutí včetně úbytku pracovních sil – to je ona mimofilmová linka s odmítaným scénářem a hádkou se synem. K někdejšímu punktu zachycení celospolečenské nálady se vrací (anebo ji dokonce utváří?) po revoluci jen jednou, v Koljovi. To je film smíru s normalizací, něžný dovětek něžné revoluce, který lidem pomohl rehabilitovat dvacet let jejich života.

Národní buditelství

Ke „kazatelství“ měl ovšem Svěrák sklony odjakživa a projevovalo se v jakékoli době paralelně s ironickou složkou jeho díla. Kazatelství je však nepřesná charakteristika; vhodnější je mentorování, neboť Svěrákovo dílo postrádá (vyjma jediné scény ve Vratných lahvích a náznaků generačního vymezení v Na samotě u lesa) zdůrazněné křesťanské založení. Je to dáno jeho povoláním kantora (vírou v rozum) a současně mnohokrát přiznanou oblibou národního obrození a autorů Jiráskova nebo Raisova typu. I proto tak časté výlety na venkov, který Svěrák stále vnímá jako morálně čistší: viz zmíněné snímky Vesničko má, středisková anebo Kolja, jehož hrdinové na vsi nacházejí klid k překonání svých nezdarů. Proto rovněž nelze jeho normalizační výkony shrnout jako šedou zónu. Svěrák je sice poplatný, jenže nikoli tehdejšímu režimu. Pouze s ním ve shodě čerpá z tradice devatenáctého století; oba vycházejí z Palackého pojetí národních dějin.

Nejvzdálenější – v této lince autorova díla – jsou si Svěrák s režimem ve Slavnostech sněženek. V nich Svěrákova postava nejprv cituje Jiráska a nakonec zůstává všemi vesničany opuštěná; bezradně stojí u silnice nad rozebraným trabantem a neví, co si s ním coby intelektuál počít. Naopak nejvíc se protínají ve střediskové Vesničce, která ale zapojením básní Máj Karla Hynka Máchy a Vlastenské hory (známější jako Čechy krásné, Čechy mé) Josefa Leopolda Zvonaře odkazuje k docela jiné době, než se obvykle uvádí. To je rovněž případ pohádky Tři veteráni: v jejím závěru se objevuje Němcové babička i se všemi dětmi. Pochopení pro tyto šablony a náklonnost k nim se mohly zrodit ve Svěrákovi-žákovi, neboť jsa ročník 1936 chodil do školy v době, která nouzí o patos a posílení národního mýtu netrpěla.

Ostatně hned v prvních dvou cimrmanovských hrách, které autoři napsali ještě zvlášť, vidíme principy, které do divadla přinášel Svěrák a které Smoljak. I ve Smoljakově Vyšetřování ztráty třídní knihy, což je absurdní drama o dvou učitelích, hraje Smoljak svého cynicky, kdežto Svěrák svého jako buditele. Netluče to do očí právě pro své absurdní vyznění. Smoljak měl stejné vzdělání jako Svěrák, jenže na rozdíl od něj byl založením cynik. Svěrákovi ovšem rozuměl a dovedl s jeho mentorstvím umně pracovat. Vždyť nejnestoudnější Svěrákova porevoluční postava je herec Prácheňský ve hře Záskok. Ačkoli jde o reflexi snaživé realistické dramatiky předminulého století a ukázku zdánlivé marnosti, s níž se tehdejší Češi pokoušeli bránit své kulturní nároky, Prácheňský není příkladným buditelem, nýbrž je to zákeřný a nemožný člověk. Svěrákovo mentorství tedy drželi na uzdě režiséři: od počátku měl štěstí na ironiky a cyniky, kteří s ním dovedli zacházet, ať už to byl v rozhlase Jiří Šebánek, na divadle Ladislav Smoljak, nebo u filmu týž či Oldřich Lipský, Zdeněk Podskalský, nebo tehdy dokonce ještě i Jiří Menzel a Vít Olmer. Ostatně přímo zobrazeno je lomcování Svěrákem v Trháku, kde buditelské záměry jeho scenáristy jsou rozcupovány režisérovou bohorovností a touhou užít si místo perfektního realismu mimořádnou show.

Úlohy režiséra

Potíže se Svěrákem nastávají v okamžiku, kdy ho nepodrží režisér. Na serveru YouTube lze najít video nazvané Causa Liberec: Jára Cimrman a Zdeněk Svěrák o kontrarevoluci. Svěrák tu prvního prosince 1989 přednáší na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci na jedné ze svých cest po republice, kde posluchačům přibližuje tehdejší revoluční dění v Praze. Svůj projev (pronesený příznačně na učitelském stupínku) začíná přiznáním „jsem sedlák“ a pokračuje: „Já jsem byl na několika městech venkovských a došel jsem k tomuto závěru: čím menší město, tím větší to chce občanskou odvahu. To platí. Já se nikomu na malém městě nedivím, že neorganizuje mítinky, protože tam z vokna do vokna se každej zná… Já jsem rád, že jsem se dočkal doby, kdy jsem se stal buditelem. Když jsem četl Jiráska, tak jsem vždycky záviděl těm, kteří jezdili na venkov probouzet lid.“ Toto vyznání předjímá problémy spolupráce se synem Janem, který je přes všechny mediálně vděčné bouřky a hádky nakonec vůči otci vždycky poslušný. V tomto vztahu korekce nenastává. Nenastala ani u Karla Smyczka v pohádce Lotrando a Zubejda, naopak potíže s ní neměl Milan Lasica v televizním filmu Talár a ptačí zob, kde režíroval Svěráka v roli smolařského advokáta. Jan Svěrák dokázal svého otce zvládnout tam, kde otec nepsal scénář (Akumulátor 1) anebo tam, kde ještě jejich profesnímu vztahu dominovala vzájemná bázlivost (Obecná škola). Přes všechny úspěchy úpadkem byl hřejivý Kolja.

Následující Tmavomodrý svět odhalil tušené limity Svěrákova psaní. Není schopen napsat příběh, nýbrž vždy jen sled scének, jak později potvrdil svými povídkami. Přitom vida ten paradox: třebaže Tmavomodrý svět pojednává o národních hrdinech, paradoxně patří k nejméně buditelským filmům, které Svěrák napsal. Mentoruje tu snad jen doktor Blaschke, nacistický lékař, uvězněný v komunistickém žaláři, přestože ve válce nikoho nezabil. Když ošetřuje někdejší piloty a své nepřátele, nynější vězně a souputníky, klade jim zásadní otázku v kontextu celoevropské válečné reflexe: „Já chápu, proč jsem tu já – my jsme prohráli válku. Ale co jste provedli vy?“ Rovněž příští Vratné lahve patří k buditelsky mírným dílům. Jsou sice nejslabší Svěrákův scénář (a nejslabší film Jana Svěráka), ale zrovna jeho hrdina je ve Svěrákově filmové tvorbě atypický: od začátku prohrává všechno, oč usiluje, a třebaže závěrečný rodinný výlet a let balonem působí optimisticky, je příliš otevřený, takže na základě předešlého děje lze hádat, že ani čerstvé výhry hrdinovi nevydrží.

Svěrákova tvorba sice leckomu může být otravná jako činže, ale těžko nevidět, že navazuje na jednu dlouhou linku české kultury. Jeho buditelství možná popuzuje také proto, že je už zřídkavé, a proto nezvyklé. V tom lze opatrně souhlasit s jiný výrokem Kamila Fily: je možné, že po Svěrákovi už nikdo takový nepřijde. Vzrůstající míra nesouhlasu s jeho tvorbou může znamenat, že vazba na předky, jimž bychom měli být vděčni za obnovu života v českém jazyce, je už tak tenká, že národ se konečně může soustředit na svůj rozvoj, nikoli na udržování statu quo.