Některé zásadní změny si uvědomíte, až když se dotáhnou do extrému. Když slyšíte, že ministr školství se v rámci svého nového on-line projektu chystá očipovat školáky, aby mohli být pod nepřetržitou kontrolou, dojde vám, jak moc se za generaci proměnilo dětství. Kdy jste naposledy potkali devítiletého školáka, jak si šel sám něco koupit do obchodu?

Kdy jste na hřišti viděli partu desetiletých kluků a holek, jak si hrají sami, bez dozoru rodičů? Nebo kdy jste potkali třeťáka, který jede sám tramvají či autobusem na kroužek? To, co bylo ještě před patnácti dvaceti lety běžné, je dnes považováno za riskantní, lehkovážné, nezodpovědné a společensky nepřijatelné. V některých zemích už je přímo trestné nechat bez neustálého dozoru dítě až do mladšího teenagerovského věku. V Austrálii je to do dvanácti, ve Velké Británii do třinácti let. Ve Spojených státech se pravidla liší stát od státu, ale například v Illinois musejí být děti pod neustálým dozorem až do čtrnácti let.

Svět není nebezpečnější

Jak jsme se z doby, kdy šestiletí prvňáci chodili sami ze školy s klíčem na krku a odpoledne trávili lítáním po hřišti s kamarády, případně lese, pokud žili na venkově, dostali k dětem upoutaným v sedačkách aut, v nichž pod dohledem putují mezi školou, domovem a kroužky? Je svět nebezpečnější, nebo jsme my úzkostnější? A jak ztráta samostatnosti a zodpovědnosti poznamená děti?

Svět nebezpečnější není, ale jako nebezpečnější ho vnímáme. Jsme úzkostlivější a mnohem víc posedlí bezpečím. Navíc máme mnohem více technologických možností, jak dítě nepouštět z dohledu. Když se zeptáte rodičů, proč odmítají pustit děti samotné na ulici nebo na hřiště, padnou nejčastěji dvě obavy. Ze zločinu a z nehody. Bojí se, že někdo cizí úmyslně ublíží dětem, nebo si ony neúmyslně ublíží samy, protože na ně čeká mnohem víc nástrah.

Zločinů spáchaných na dětech nepřibývá. My ale máme pocit, že je jich víc, protože když už se nějaké neštěstí stane, máme ho díky médiím neustále, on-line, před očima. Tím se nám do podvědomí vrývá pocit, že svět je čím dál nebezpečnějším místem, kde své děti musíme chránit. Zločin spáchaný na dítěti hýbe emocemi a každého zasáhne. Pátrání takřka v přímém přenosu plní nejen bulvární média, která se na prodej emocí zaměřují, ale i média seriózní. Má i svou pozitivní stránku. Varuje okolí a může policii přivést důležité svědky. Rodičům ale jitří nervy a nutí je k přirozené ochraně dětí. Racionalita jde stranou a spouští se řetězová reakce. Když nenechají chodit děti samotné vaši kamarádi, příbuzní a sousedé, nenecháte je tak přece chodit ani vy. Společenská norma se posouvá.

Policejní statistiky přitom ukazují, že zločinů spáchaných na dětech do patnácti let za posledních patnáct let nepřibývá. Vražd dětí cizími lidmi je stále mezi pěti až sedmi za rok. Mimochodem, víc je vražd přímo motivovaných osobními vztahy v rodinách a příbuzenstvu. Vraždy se sexuálním motivem jsou zcela výjimečné, maximálně dvě do roka, ale po většinu let vůbec žádné. Únosů dětí ubývá. V roce 2000 jich bylo dvacet, loni jedenáct. Z dalších nejtěžších trestných činů neroste ani počet znásilnění a sexuálního zneužití. U nich navíc bohužel policejní statistiky nerozlišují, jestli dětem ublížil někdo blízký, nebo cizí člověk.

Přestože stále houstne provoz a přibývá aut, nestávají se děti jako chodci nebo cyklisté častěji oběťmi dopravních nehod ani neroste počet těžce zraněných. Na celkovém snížení dopravních nehod s vážnými následky ve městech a obcích se pozitivně podílelo omezení rychlosti. V Praze, kde je největší provoz, bylo v posledních patnácti letech každý rok vážně zraněno 16 až 20 dětí. Smrt dítěte jako chodce nebo cyklisty je zcela výjimečná. V letech 2005, 2009 a 2013 zemřelo při nehodě jedno dítě. V roce 2006 dvě. Jinak končí dopravní kolize bez dětských obětí.

My jsme úzkostnější

Lze namítnout, že zločinů a nehod s dětskými oběťmi nepřibývá, protože jsou děti neustále pod dozorem. V policejních statistikách ale nenajdeme zlomový bod, po němž by přišel obrat, kdy se začalo na děti víc dohlížet. Neštěstí dětí si spíš jen víc uvědomujeme, protože nám je média velmi sugestivní formou dostanou do mysli a temných příběhů se každý rodič těžko zbavuje. Je to trochu podobné jako s leteckými neštěstími. Letadlo je rozhodně nejbezpečnějším dopravním prostředkem, s nesrovnatelně menším počtem obětí než silnice či železnice. Jenže každá havárie má velkou publicitu. Potkáte tak lidi, kteří se bojí sednout do letadla. Mnohem méně často však narazíte na někoho, kdo se bojí cestovat vlakem nebo autem. Strach a obavy bývají většinou velmi iracionální.

Úzkost a posedlost bezpečím stoupá i kvůli odkládání rodičovství. Většina lidí se s věkem a životními zkušenostmi stává opatrnějšími, jsou méně bezstarostní, bojácnější a méně riskují. To se projevuje i na vztazích k dětem.

Posedlí bezpečím dětí jsme nejen venku, ale i doma, ve vlastním světě. Na všem jsou dětské pojistky, rohy nábytku jsou oblepené nárazníky. Ubývá dětí, kterým rodiče v předškolním věku dovolí sáhnout na nůž, nůžky, paličku, kleště nebo kladívko. Všechno se odklízí z cesty. Na schody se montují plůtky a ohrádky. Zásuvky se zaslepují. Dítě nespouštíme ani na chvíli z očí. Je pod palbou příkazů. „Nelez tam!“ ‑ „Neběhej!“ ‑ „Spadneš!“ Na trhu jsou speciální helmy pro malé děti, nikoliv na kolo či odrážedlo na ven, ale na prostý pohyb doma. Na ulici už potkáte rodiče dvou- či tříletých dětí, které mají kolem pasu něco na způsob psího vodítka, aby náhodou neutekly na ulici. Takové děti budou mít přirozeně problém se i v pozdějším věku zastavit před silnicí, kde jezdí auta. „Snažíme se chránit potomky před všemi riziky, pořídit jim vše, co potřebují, mít na ně vždy čas, jenže tím dětem bereme příležitost, aby objevily své schopnosti,“ píše známá dětská psycholožka Pavla Koucká v knize Zdravý rozum ve výchově. „Chce-li si dítě sáhnout na kopřivu, upozorním ho, že pálí, ale neběžím ho zachraňovat. Nebráním mu ve vlastním zkoumání. A podobně v případě dalších drobných rizik typu schodů, mravenců, kluzkých povrchů. Dítě se těmito zkušenostmi učí a stává se nezávislejším na dospělých. Před mnohými přírodními nebezpečími navíc samo dítě cítí respekt. Bývají to třeba výšky, psi a další zvířata. Když ostatní rodiče sledují, co provozují mé děti a jak tomu bez obav přihlížím, reagují zpravidla směsí obdivu a zděšení.“

Mateřská policie s želízky

Strach ze společenské kritiky, z nálepkování za nezodpovědného rodiče, či dokonce ze zásahu státních úřadů hraje v posedlosti bezpečím a jejím šířením ve společnosti podobně zásadní roli jako šíření strachu přes zprávy o zločinech na dětech. „Problém je, že to možná není v zákonech přesně řečeno, ale i u nás se rodič dostane do problémů se sociálkou, kdyby došlo k nějakému nevinnému průšvihu, kde bylo ‚malé‘ dítě samo. Nebál bych se poslat staršího kluka (7 let), ať odvede mladšího kluka (5 let) do školky (protože si myslím, že každý úchyl raději zvolí snadnější cíl – osamělé, byť třeba starší dítě), ale čeho se fakt bojím, je, že s tím budou dělat problémy různí úředníci, pachatelé dobra a vykazovatelé činnosti,“ napsal v internetové diskusi pod článkem Pavly Koucké čtenář Řehoř Vlasák. „Dobrý článek, jen víc takových. A často. Lidem je potřeba tohle otloukat o hlavy, dokud se nevzpamatují, a to prakticky všude v západním světě,“ dodal další diskutující Andrej Ruščák. Svou roli hrají i nejrůznější byrokratické regulace konané v zájmu dobra. Evropská směrnice například nedávno zakázala tkaničky v kapucích dětských mikin, aby se na nich děti náhodou neuškrtily.

Posedlost právy dětí a velmi agilní sociální úřady zasahující proti „nezodpovědným“ rodičům se k nám šíří stejně rychle jako posedlost bezpečím. „Před týdnem byla obžalovaná žena za to, že nechala v autě dítě, když si odskočila do obchodu. Své jedenáctileté dítě. Tento týden zatkla policie ženu za to, že nechala jít svou devítiletou dceru samotnou do parku. Ameriko, co se to s tebou děje?“ napsala loni v červnu komentátorka agentury Bloomberg Megan McArdle v článku Mateřská policie s želízky. „Nemám zájem hájit vystresované přepracované matky. Žádnou obhajobu ani nepotřebují. Co to proboha děláme, že zavíráme za to, co bylo před třiceti lety úplně normální? Když mi bylo devět, chodila jsem každé ráno do školy se skupinou jiných devítiletých dětí. Nebo jsem šla sama. Přes velmi rušné ulice Upper West Side, v době, kdy byl New York skutečně velmi nebezpečný. Chodila jsem kolem všech těch sociálních bytů. Kolem stavenišť. Moje sestra jezdila v tom věku do školy metrem. Moje nejlepší kamarádka jezdila autobusem přes celé město. Nikomu z mých spolužáků se nikdy nic nestalo.“

Teenageři pod dozorem

Zvyk mít neustále děti pod dozorem pokračuje hluboko do teenagerovského věku. V roce 1969 napsal psycholog Haim Ginott knihu Rodiče a teenageři (Parents & Teenagers) a uvedl do oběhu termín „helikoptéroví rodiče“. To už se dostalo do slovníků a má už i svá synonyma: buldozéroví rodiče (bulldozer parenting), hýčkající rodiče (cosseting parenting) či sekačkoví rodiče (lawnmower parenting). „Jsou to rodiče, kteří jsou přehnaně zaměření na své děti a nedávají jim prostor k samostatnosti a rozvoji,“ vysvětluje Carolyn Daitch, autorka knihy o rodičovské úzkosti Anxiety Disorders: The Go-To Guide. Helikoptéroví rodiče dusí své děti přehnanou kontrolou, ochranou a zároveň i přehnanou vlastní motivací a tlakem na jejich výkon. Často to dělají proto, že do nich projektují své vlastní nesplněné sny a snaží se je přes ně uskutečnit. S posedlostí bezpečím a péčí se ztrácí přirozená soudnost ve výchově. Je skutečně zločin nechat osamocené malé dítě, které se o sebe neumí postarat. Uplatňovat ale stejné pravidlo na desetileté děti, nebo dokonce teenegary jde proti zdravému vývoji dětí v sebevědomé a odolné osobnosti, jež se o sebe dokážou postarat. Tento styl výchovy naopak zvyšuje riziko, že se fyzicky nebo psychicky zraní, protože nebudou z bavlnky připravené na žádné překážky.

Kde chybí imunita

Medicína už celkem spolehlivě prokázala, že v čím sterilnějším prostředí lidé žijí, tím víc jsou náchylní k onemocnění. Proto jsou také ti, kdo žijí ve městech, častěji nemocní než lidé na venkově. Nejsou totiž v kontaktu s mikroorganismy, které nás po léta obklopovaly.

Stejně jako imunita funguje i psychika. „Děti jsou zpravidla schopnější, než si myslíme, a přílišná opatrnost je zneschopňuje. Náš přílišný strach brání jejich zdravému vývoji,“ píše Pavla Koucká. Dítě nedostane šanci být zodpovědné a samostatné. Každý unese jen tolik zodpovědnosti, k jaké dostane prostor. Kde se jí mají naučit děti, které netráví o samotě ani minutu a žijí mezi autem, školou a bytem? Známá psycholožka Jean Lieddloffová v knize Koncept kontinua upozorňuje: „Děti ztrácejí tolik odpovědnosti za sebe sama, kolik jí převezmou dospělí. Navíc věří tomu, co si o nich myslíme, a vyplňují naše očekávání.“

Podle psychologů není výsledkem přehnaně ochranářského chování rodičů silnější jedinec, ale naopak neurotik, který se neumí chovat v běžných životních situacích. Dítě, které je zvyklé, že nikde nejsou žádné hrany, je ve větším ohrožení, že až se mezi ně dostane, zraní se, než to, které v bytě plném hran vyrůstalo. Ten, kdo zná nůž, ví, že je ostrý, a může se pořezat. Ten, kdo je sám zvyklý chodit po ulici a byl rodiči varován, že tam může potkat i zlé lidi, kteří mu chtějí ublížit, se méně pravděpodobně nechá vylákat pedofilem než ten, kdo strávil všechny cesty v mámině autě a o světě nic neví.

Žádné tajemství

Tím, že jsou děti pod neustálou kontrolou, hlavně přicházejí o šanci vytvořit si vlastní svět a vztahy. Ty cesty do školy, ze školy a na kroužek, na zmrzlinu, volné běhání po lese a po hřišti jsou přesně těmi místy, kde se vytvářejí první dětské vztahy a přátelství. Děti si ve volnosti vybírají, že si budou hrát s těmi, kteří jim sedí a jsou jim sympatičtí. Ne s těmi, koho jim přivedou na návštěvu rodiče.

Lékaři i psychologové se shodují, že životní styl dnešních dětí je podstatně horší, než jaký zažívali jejich rodiče. Dokonce už se objevují studie, že se stáří dožijí v podstatně horším zdraví. Chybí jim pohyb, volná hra rozvíjející fantazii, kdy nic nemusejí a můžou se bavit podle svého. To vše se tradičně odehrávalo v době, kdy nebyly pod kontrolou rodičů. Podstatně hůř zvládají běžné provozní věci jako třeba nakupování nebo drobnou pomoc doma, protože je do ní nejen nikdo nenutí, ale nikdo je k ní ani nepustí. Kamarády ve volném čase často nahrazují počítače, tablety a telefony. Ve virtuálním světě je mimochodem mnohem větší riziko, že dítě narazí na nebezpečného člověka, který je dokáže vylákat a svést, než na ulici. Ukradené dětství je velká lekce, jak moc nám dokáže ničit život strach a úzkost. Pohodoví rodiče zpravidla mívají pohodové děti. Úzkostní rodiče vychovávají v úzkosti i své potomky.