Zaujetí fenoménem zvaným Donald Trump nám dává zapomenout na jednu věc, která vnímání amerických voleb zkresluje: Američané nemají Hillary Clintonovou o nic raději. Ať už se podíváme na to, jak si oba kandidáti stojí ve vzájemném souboji, anebo na průzkumy obliby, vidíme, že ani nástup nájezdníka s oranžovými vlasy nepřiměl Američany, aby měli Hillary rádi.

Jako by se dvě hlavní americké politické strany předháněly v tom, kdo dokáže spáchat efektivnější politickou sebevraždu. Republikáni šli do volební kampaně s tím, že jim celková situace nahrává. Podle znalců a průzkumníků veřejného mínění existovala celá řada republikánských politiků, kteří by dokázali Hillary porazit. Jenže voliči v primárkách vybrali toho jednoho, o němž to není jasné. Tak strašného, že by ho musel lehce porazit kdekterý demokrat. Ale Hillary Clintonová?

S vysvětlením, že Hillary prostě nemá dar pro přirozený kontakt s lidmi, nevystačíme. Je bezpochyby pravdivé, dokladů je plný YouTube – chvíle, kdy se Hillary snaží chovat jako obyčejný člověk, bývají velmi trapné okamžiky. Ona i její pobočníci mluví o tom, že chtějí představit skutečnou Hillary, takovou, jak ji mají příležitost vidět ti, kdo ji poznali a vědí, odkud přichází. Ale chtěli by Američané i to?

Hillary Clintonová se dostala ke kandidatuře docela pozdě. Patří do generace politiků, jako byl Tony Blair, Gerhard Schröder anebo koneckonců její manžel – třetí cesta, Neue Mitte. Generace osmašedesátníků, kteří se vyléčili z excesů radikální levice a dokázali přetáhnout své strany do středu, oslovit tak rozhodující množství voličů a přitom si zachovat pocit, že konají dobro, že zlepšují život naprosté většiny lidí, že tohle je ta pravá cesta k naplňování jádra ideálů jejich mládí. Je to taky cesta, jež měla ten půvab, že je přivedla k moci a mezi mocné a slavné. A – jak je ze jmen na začátku odstavce patrné – cesta, která vedla k eticky často velmi pochybným koncům. Jeden každý ze jmenovaných je dnes pomalu známější tím, jak po odchodu z politiky zbohatl, než tou politikou. Rovněž to naznačuje, že je pro Hillary možná pozdě, že svět, nebo aspoň západní levice, je dnes už jinde.

„Spavá nemoc duše“

Novinář Michael Kelly napsal v roce 1993 slavný profil Hillary Clintonové, v němž reprodukuje její projev z dubna toho roku, tedy nedlouho poté, co se nastěhovala do Bílého domu. Západní svět je třeba nově postavit, řekla. Amerika trpí „spavou nemocí duše“, „pocitem, že ekonomický růst a prosperita, politická demokracie a svoboda nestačí – že na nějaké základní úrovni postrádáme smysl v našich individuálních životech a smysl kolektivně žít. Pocit, že naše životy jsou součástí nějakého většího úsilí, že jsme spojeni jeden s druhým, že společenství znamená, že máme místo, kam patříme, ať už jsme kdokoli.“ Projev Kelly charakterizuje jako směsici Nového zákona a New Age. Nemířil k nějakému konkrétnímu závěru. Kelly nicméně mluvil s metodistickým pastorem Clintonové z mládí, jenž ji přivedl k myšlenkám moderních teologů Paula Tillicha a Reinholda Niebuhra. A tento pastor říká: „Domnívám se, že Hillary si naprosto uvědomuje pravdu o lidském údělu. A to je, že se nemůžete spolehnout na základní dobrotu lidské povahy a že se nemůžete cele spolehnout na morální přesvědčování k dosažení dobra. Musíte používat moc. A na používání moci k provádění politiky, jež zmnoží lidské dobro, není nic špatného. Myslím, že Hillary to ví. Je rozhodně ten typ křesťana, který chápe, že používání moci k dosažení společenského dobra je legitimní.“

Projev by asi ani dnes Hillary nijak nepřiblížil voličům. A to tehdy byla, připomeňme, první dáma Spojených států – osoba, jež nevykonává žádnou ústavní moc. A kterou už tehdy provázela pověst „Lady Macbeth z Little Rocku“, ženy, jež poháněla ambice svého manžela.

Ten projev nám taky připomíná, že Clintonovi nastoupili do Bílého domu v zásadě jako intelektuálové, i když politicky velmi obratní. Patřili mezi účastníky a organizátory setkání intelektuálů a politiků, kteří se rádi bavili o detailech potřebných reforem i o filozofii. Jenže jak se vršily skandály, jež republikáni neúnavně vyráběli jak z arkansaské minulosti Clintonů, tak z Billova nezkrotného sexuálního apetitu, Clintonovi zjistili, že v této situaci spíš než filozofy potřebují drsné právníky, celebrity a mediální mágy, kteří jim spojenými silami pomohou skandály přestát. „Hollywood poráží Harvard,“ vystihl to tehdy titulek článku Davida Brookse. Kvůli nutnosti holého politického přežití musela vznešenost cílů a metod, „politika smyslu“, vzít trochu za své. A když pak vyšlo najevo, že Bill lhal o svém vztahu se stážistkou Lewinskou, ukázalo se ještě něco: podle průzkumů měli Američané najednou pro Hillary pochopení. V tradiční roli zraněné manželky jim byla srozumitelnější a sympatičtější než jako ambiciózní levicová intelektuálka. V té době se taky Hillary objevila na obálce časopisu Vogue. Velký lifestylový článek, v němž se pozornost soustředí na to, kolik stojí a kde se dají koupit šaty a módní doplňky subjektu, dosud nepatřil k typickým prezentačním formám progresivních feministických političek. Hillary si tyto lekce vzala k srdci. Tady někde jsou zárodky ostřílené političky, která ví, že je třeba dělat kompromisy, získávat si přátele, zavazovat si je a nepřátelům se nemilosrdně mstít.

Hillary a její příznivci nesnášeli, když se říkalo, že je „jenom“ manželka prezidenta. Jenže ona ničím jiným nebyla. Manželství Clintonových bylo partnerství dvou rovnoprávných lidí. Když se Bill stal guvernérem Arkansasu, což není nijak oslnivě placená funkce, šla Hillary pracovat do přední právní kanceláře ve státě a vydělávala víc než Bill. (Tam taky má kořeny většina skandálů, jež je později pronásledovaly. Byla mezi nimi některá fantaskní obvinění, která se nikdy neprokázala, nicméně proběhly soudní procesy a několik jejich někdejších spolupracovníků a přátel šlo do vězení.) Politickou kariéru, to, co bylo pro oba to důležité, dělal on. Její první veřejná funkce v Bílém domě – koordinace přípravy neúspěšné reformy zdravotnictví – přišla z Billových rukou. Pak už byla zaneprázdněná hlavně bojem se skandály a „velkým pravicovým spiknutím“, jak to nazvala.

Po skončení Billova mandátu přišla její chvíle. Rozhodla se stát senátorkou za stát New York (kde nikdy nežila) a po dvě funkční období tuto funkci vykonávala úspěšně. Kolegové mluvili o tom, jak je přístupná, ochotná se učit a budovat kontakty. V roce 2008 měla pocit, že je její chvíle na prezidentskou kandidaturu. Jenže ji v primárkách porazil mladý, čerstvý senátor Barack Obama. Tuto porážku pak proměnila ve funkci ministryně zahraničí. V žádné z těchto funkcí ovšem nevykonala nic jednoznačně pojmenovatelného a pamětihodného. Nic, co by dokázalo přebít skandály, které se na ni lepí.

Rusko? Jaké Rusko?

Zajímavou událostí posledních několika měsíců je, že americká levice najednou zjistila, že Putinovo Rusko není přítelem USA. Poté, co hackeři se stopami vedoucími do Ruska napadli servery Demokratického národního výboru a záhy materiály zveřejnila organizace WikiLeaks, jsou najednou americká média plná analýz o tom, jak si Putin přeje vítězství Donalda Trumpa a jak je jeho kampaň plná lidí s kontakty na Kreml. To je velká změna od roku 2012, kdy tehdejší republikánský kandidát Mitt Romney řekl, že Rusko je „náš geopolitický soupeř číslo jedna“. Pro demokraty to byl nejpovedenější vtip roku. „Osmdesátá léta volají a chtějí zpátky svou zahraniční politiku,“ vtipkoval Barack Obama. „Studená válka skončila před dvaceti lety.“ – „Ví málo o tom, co se skutečně děje v jednadvacátém století,“ poučovala Madeleine Albrightová. „Dívat se zpět je poněkud zastaralé,“ přisadila si Hillary Clintonová. Byla to ona, kdo v roce 2009 formálně odstartoval „reset“ ve vztazích s Ruskem. Dnes její příznivci tvrdí novinářům, že ve skutečnosti byla vůči Rusku vždy ostražitá, na reset že tlačil Obama.

V průzkumech však u Hillary vystupuje jako nejhorší vlastnost to, že se jí nedá věřit. Co je příčinou toho, že i dnes, kdy Hillary není žádnou ikonou radikálního feminismu, se na ni lepí skandály a nedůvěra?

Co je jejich příčinou? První z nich je to, co již citovaný Brooks kdysi nazval „statusově-příjmovou nerovnováhou“. Americký senátor má plat 174 tisíc dolarů ročně, prezident 400 tisíc. To vypadá jako hezké peníze vzhledem k příjmovému mediánu 52 tisíc dolarů. Ale jen dokud si neuvědomíte několik věcí. Senátor má děti, jimž potřebuje platit soukromé školy. Musí ve Washingtonu, dnes jednom z nejdražších a nejbohatších míst Ameriky, někde bydlet (podle šetření z roku 2012 je mezi dvanácti nejbohatšími okresy USA sedm předměstí Washingtonu D.C.). A hlavně: lidé, se kterými se při práci setkává – šéfové firem, jež reguluje, o jejichž investice ve svém volebním obvodu usiluje, se kterými se musí vídat na společenských akcích a mezinárodních konferencích – vydělávají pětkrát, desetkrát, stokrát víc než on. A přitom má oprávněný pocit, že nepracuje méně než oni. Nezasloužil by si víc? To je ve zkratce anamnéza syndromu, který vede bývalé špičkové politiky k tomu, co se prostému lidu jeví jako nenasytnost. Ze života, v němž si za pouhou konzultaci (čti třeba: „otevření dveří“ k nějakému středoasijskému diktátorovi) či za hodinový projev pro pracovníky banky Goldman Sachs můžete říct o dvě stě tisíc dolarů, vede zpátky do politiky obtížná cesta. Možná žádná, jak Hillary teď zjišťuje.

Druhá příčina je to, že Clintonovi za léta soupeření se svými odpůrci získali pocit, že se je věčně někdo snaží dostat. Že každá výtka proti nim, každý přestupek, na který někdo upozorní, je jen zastřeným útokem politických protivníků. A že se tomu mají právo bránit. Zejména si žárlivě střeží své soukromí a obklopují se bezmezně oddanými spolupracovníky, jimž jedině důvěřují. Tak vznikla celá lapálie s privátním e-mailovým serverem, která od té doby, co jeho existenci The New York Times v březnu 2015 oznámily, vypadá stále hůř. Všechny peripetie nemá cenu popisovat, nicméně uveďme několik ilustrativních, do nebe volajících detailů.

Clintonová jako ministryně zahraničí měla podle předpisů používat služební, oficiální e-mailový systém ministerstva zahraničí. Jednak kvůli bezpečnosti, jednak kvůli tomu, že se jedná o veřejné dokumenty, které mají být archivovány a přístupny veřejnosti. Clintonová to všechno věděla, její podřízení byli za porušení těchto předpisů trestáni. Když věc vyšla najevo, její právníci e-maily vytřídili. Ty, o nichž usoudili, že jsou pracovní, předali ministerstvu zahraničí. A ty, o kterých usoudili, že jsou osobní, smazali. Clintonová tvrdila, že nikdy neposílala tímto mailem utajované informace. Vyšetřovatelé FBI jich našli stovky, mezi nimi i 22 obsahujících přísně tajné informace rozvědného charakteru. Clintonová používala k jejich posílání i smartphone Blackberry, protože ho měla ráda, přestože bezpečnostní specialisté se postavili proti. Používala jej i na cestách v zahraničí, třeba i v Číně. Jak při vyšetřování vyšlo najevo, Hillary těchto telefonů za svůj pobyt na ministerstvu zahraničí vystřídala celkem třináct – neustále je ztrácela. Její právníci oznámili FBI, že žádný z nich nenašli. Jeden notebook s kompletním archivem e-mailů se ztratil v poště. Nezávislí experti mají za to, že vláda je povinna předpokládat, že k e-mailům získaly přístup nepřátelské rozvědky.

Dočista do čista

FBI od té doby taky dokázala část – 14 900 – smazaných e-mailů najít a i mezi nimi našla pracovní. Hlavně však zjistila, že hned v březnu, krátce po zprávě The New York Times, nechali její právníci zbylé e-maily smazat speciálním softwarem BleachBit, aby si je už nikdo nikdy nemohl přečíst. „Smazat? Jako hadříkem?“ předstírala v té době Clintonová naivitu. BleachBit dnes používá Clintonovou v reklamě.

Ze zápisu FBI z výslechu Clintonové, jehož zveřejnění si vynutili kongresoví republikáni, vyplývá, že kandidátka na prezidenta se o systém ochrany utajovaných skutečností, jehož měla být strážkyní, vůbec nezajímala. Řekla vyšetřovatelům, že netušila, že písmeno C na dokumentech znamená „Confidential“ (Důvěrné), považovala je za nějaké abecední značení.

Výslech u FBI byl vzácnou příležitostí, kdy musela Hillary odpovídat na otázky v prostředí, jež neměla pod kontrolou. Novinářům se totiž vyhýbá. Otevřenou tiskovou konferenci měla naposledy před 270 dny. „Za tu dobu už byste si mohli pořídit dítě,“ jak celkem vtipně poznamenal kdosi z Trumpova tábora.

Boj se skandály a nepřáteli Clintonovou zocelil a přiměl ji vybudovat právě tu síť loajálních zastánců, podporovatelů a finančníků, jež z ní učinila prohibitivní favoritku demokratických primárek. Každý, kdo pomýšlel na kandidaturu, věděl, že ho převálcuje Clintonové mašinerie. Jedno však tato mašinerie nedokáže: získat jí důvěru Američanů.