Seriál Kancelář Blaník je hit poslední sezony. Jeho sledovanost stoupá, stejně tak vzrůstá počet šiřitelů jeho hlášek. Na konci března začne jeho třetí řada, která může, a nemusí být poslední. Tvůrci se rozhodnou až po jejím skončení. Každopádně ještě před jejím uvedením se o velkou reklamu seriálu postarali pořadatelé televizní ankety TýTý, kteří vyloučili z účasti na soutěži nejen tento seriál, ale také dva další kandidáty internetové televize Stream.

A to s odůvodněním, že nejde o pořady televizní. Jak že se na toto rozhodnutí a vůbec na budoucnost internetového vysílání a fungování tuzemských televizí a jejich dramaturgů dívá jeden ze scenáristů Kanceláře Blaník Robert Geisler?

Stále platí, že seriál Kancelář Blaník nesmí soutěžit o ceny TýTý?

Ano. Blaník byl vyřazen s odůvodněním, že to je internetový pořad – přestože Stream ve svém podtitulku nese, že to je internetová televize. Přitom ve stanovách soutěže není definováno, co to televizní pořad je. Na rozdíl od Českých lvů, kde víte, co pořadatel míní filmem: dílo, jež prošlo běžnou distribucí a bylo promítáno v kinech. V TýTý ale jakékoli jednoznačné vymezené chybí. Přitom nad Blaníkem často slyšíte otázku, proč neběží v televizi. Protože v „normálních televizích“ ho holt nejsou schopni dělat. Na druhou stranu, Blaníku je to vyřazení jedno. Kdyby se do soutěže dostal, bylo by zábavné utkat se s Růžovkou, ale to zamítnutí je sranda snad ještě větší. Každopádně ale ukazuje opovržení generacemi: mně je pětačtyřicet a internet už chápu jako své hlavní médium. V televizi už sleduju jen přímé přenosy a zpravodajství při záplavách. Co chci vidět jinak, si stáhnu a pustím z počítače. Dorostla zkrátka internetová generace, která už nezná písňové estrády a nechce je v televizi vidět. Zato touží po pořadech, které zná z internetu. Televize se před ní ocitají v nevýhodě, protože inzerenti si mohou všimnout, že kupní síla – tj. pracující, kteří vydělávají a utrácejí – se dívají na internet. To právě je jeden z důvodů, proč televize tvrdí, že internet není rovnoprávné médium. Přitom to už dávno není pravda. Woody Allen dělá pro Amazon Kindle. K nám za půl roku přijde Netflix a televize budou definitivně v háji, protože všechno bude levně dostupné, nadto v originále i s titulky. Ostatně taky Stream chystá nové dramatické pořady, které sice stejně jako Blaník drží stopáž deseti minut, ale je to přece jen další konkurence. Internet ukázal, že existují diváci, jejichž vkus televize nezohledňuje. U soukromých stanic je mi to jedno, ale Česká televize je tu od toho, aby zastupovala taky můj vkus. Kdybych se mohl rozhodnout, komu platit koncesionářské poplatky, volím BBC. Ta totiž pořád ještě vyvíjí nové programy.

Ale vždyť v televizích jsou na rozhodujících pozicích lidi ve věku, kdy už chápou, co je to internet. Nevězí problém jinde?

Podívejte, každá z našich televizí má svůj server, ale žádnou nenapadne udělat pro něj pořad. Využívají webového vysílaní jenom jako archivu. Nevnímají, že internet je živější médium než televize. Jedině na HBO dramaturgové a producenti chápou, že mají web na to, aby na něm vytvářeli nový obsah a konkurenci vysílání. Jenže tam je potíž, že pracují v národních produkcích pod velkou nadnárodní, takže přednost mají dramata. S humorem prorazíte stěží, a tak mu zbývají internetové televize. Tam je to jak na začátku 60. let v televizi. Tehdy taky nic nebyl problém a všechno vznikalo uvolněně a z nadšení. Přítomnost dramaturgů náležitého věku je v televizích vidět třeba na detektivkách, ty se zlepšují, na humoru nikoli. Je to dáno zarytým myšlení. Na Streamu potkáte člověka, kterému svěříte nápad a on vám během týdne řekne, jestli o něj stojí. Následně ihned začnou castingy a rychlost výroby se odbývá v rytmu týdnů. V televizi je to tak, že vám někdo řekne, že se mu nápad možná líbí, pak jdete na schvalovací projekci, kde se ukáže, že tento člověk o osudu vašeho nápadu nerozhoduje, protože o něm rozhoduje někdo jiný – a ten ho zařízne. A celá ta porážka trvá tři čtvrtě roku. Asi to v televizích jinak dělat nejde, ale je to komplikovaný postup. Internet je flexibilní. Navíc v televizi málokdy natrefíte na dobrého dramaturga, který by vám připomínkoval text. U filmu je šéfdramaturgem producent, ten ovládá peníze. U Streamu nevím, jak to je, ale v klasické televizi – bez ohledu na to, o kterou jde – narazíte na člověka, který neví, co si může dovolit, bojí se průšvihů, nechce ztratit místo, a proto skončí u zjevné jistoty. Proto se přebírají formáty a nevyvíjejí se původní. Protože dramaturgové nevědí, co chtějí; chtějí jen vykazovat činnost.

Myslíte tu kopu detektivek, kterou jsme vyrobili, ledva na Západě tento jejich lacinější model, který sledujeme u nás, opadl? Nežijeme permanentně v odvozené kultuře?

Detektivky stejně jako třeba pohádky jsou vděčné, zavedené a funkční žánry. Ale jinak je to tím, o čem se bavíme. Televize nic nevyvíjejí. A když už něco vyvíjejí, jsou to experimenty bez pointy. Nikdy z nich nevyleze True Detective ani House of Cards ani švédská kriminálka. Jelikož tamní diváci jsou navyklí a vychovaní sledovat náročnější produkci. Kdežto zdejší začarovaný kruh estrád vykouzlil Vladimír Železný a vychoval v něm generaci idiotů. V televizi jsem vždycky slyšel zaklínadlo: „Musí to pochopit i bába Nováková.“ Jasně. Ale tím nelze hodnotit všechno. Když dělám naučný pořad, tak ho jistě bába Nováková chápat musí, ale při práci na napínavém dramatickém tvaru na Novákovou myslet nemůžu. Základní jednotka největší skupiny lidí je jeden idiot. Dav je nejhloupější podle jednoho blba. Podle jeho měřítek mi na humor zbudou fekálie a genitálie, protože těm rozumí každý. Chytrý humor předpokládá vzdělání. Abyste rozuměl Felixi Holzmanovi, musíte mít aspoň základní školu, protože ten člověk dělá humor ze statistiky. A navíc, humor je nekorektní, jeho podstata popírá druhou konstantu jistoty českých televizí: nikoho neurazit. To nejde.

De facto říkáte, že Blaník nesledují staří a ti, kteří neumějí s internetem. Zároveň ale přece platí, že mezi těmi, kdo se koukají, musejí být také nevzdělaní a hloupí.

To je pravda. Ostatně jednou za čas si čtu diskuse pod díly. I bez čtení na nich ovšem lze vysledovat zřejmou rovnici: pod každým dílem je nějakých čtyřicet sedmdesát příspěvků. Pouze pod díly, v nichž sehraje hlavní roli prezident, je jich najednou šest stovek. To znamená, že na tyhle díly se dívají i ti, již se na jiné nedívají. O čem to svědčí? Co je Zeman zač?

Inu, jsou takoví, kteří mají inspiraci danou shůry.

Jsou projevy, které člověka zarazí. Třeba Daniel Landa se svou touhou, co je zázrak. To je perfektní slogan, neuvěřitelný tím, kolik lidí ho vnímá jako generační výpověď. Takoví většinou jsou silně sentimentální. A přitom je to červená knihovna pro chlapy. To jsou všichni ti kamioňáci: Sbohem, lásko, já jedu dál. Je zvláštní, jak s tou určitou omezeností jde ruku v ruce sentiment. A to se Landovi daří. On, i když tak nepůsobí, je vlastně druhý Nedvěd. Dokud byl v Orlíku, považoval jsem ho za nebezpečného. Když si založil Ordo Lumen Templi, hádal jsem mu dvanáct. A když se zjevil jako Žito 44, uklidnil jsem se pohledem na šestileté dítě. Jeho poslední hit byl takový, že jezdí v perfektním fáru a kolem něj chodí husiti. A tohle někdo bere vážně. Obsah až za roh.

Kolik sérií Blaníku vlastně plánujete? Koncem března začne třetí, čtvrtá je zvažována. Nebude z toho nekonečný seriál?

Pokračování zatím neřešíme. Existuje třetí série, až po ní se uvidí, jestli dojde na další. Sami to nevíme. Je to závislé třeba na tom, zda Marek Najbrt, který zrovna točí velký seriál pro Českou televizi, bude mít na pokračování čas. Protože on je zásadní figura seriálu. Sice ho zastupuje Bohdan Sláma, ale jít do další série bez Marka by nemělo smysl. Taky nevíme, jestli sami budeme mít chuť pokračovat. Třeba zjistíme, že vrchol má Blaník za sebou a jeho kvalita klesá. Ale může být, že třetí série zafunguje a nám zůstane chuť vyjadřovat se k tomu, co se děje. To pak bude čtvrtá řada, ano. Své ovšem hraje i čas. Když Blaník začínal, těžil z našeho velkého nadšení. To sice zůstalo, ale do práce na něm každému z nás vrůstají další projekty, protože samozřejmě fungujeme i samostatně.

Váš pracovní záběr fascinuje umanutostí, s níž se pouštíte do projektů jako Blaník, který není šizen, nestojí moc peněz, ale je potřeba sehnat je, protože za seriálem nestojí žádná velká produkce. A pak se kolem vašeho jména objevují spojnice s velkofilmy jako Válka s mloky.

Sehnat peníze je úkol producenta. A Válka s mloky mě prostě bavila jako zadání, protože je to velká výzva. Vlastně neexistuje pro scenáristu větší, než jsou Čapkovy romány Válka s mloky a Továrna na absolutno. Oběma knihám schází děj. Mě takhle ulítlé věci oslovují, dělám je rád, i kdyby jen na zkoušku a i kdyby mělo zůstat jen u prvních verzí scénáře. Mloci jsou komplikované zadání, protože si s nimi můžete dělat, co chcete. Jsou totiž příliš vázaní na dobu svého vzniku, takže většina narážek je na nacismus a Hitlera. Čili musejí pryč a pasovat celek románu na dnešek znamená vkládat do jeho příběhu nové paralely. Z Čapka tam postupně zbývá míň a míň, i když jeho základní myšlenka zůstává: člověk v touze po blahobytu si vyrobil něco, co ho zničí. To je podobenství, které zůstane platné furt, na Hitlerovi je nezávislé. Problém spíš je, že Mloci jsou napsáni jako novinové fejetony, takže reagují na dobové věci. Třeba kapitán Van Toch je Eskymo Welzl. Takže když s Van Tochem v knize hovoří dva novináři, je to parodie na rozhovor dvou novinářů se skutečným Welzlem. To vše se bohužel musí vyhodit, protože dneska je to sranda bez kontextu.

Kontext je slovo, které k vaší tvorbě patří asi nejvíc. Vaše filmy – byť zřejmě mimoděk – třeba pravidelně reflektují nanicovaté vztahy Čechů s jejich sousedy. Přitom našinec se rád tváří, že kolem nás jiná země není. Máte za sebou Němce a Poláky, bude něco dalšího?

Je to spíš dopad původně jiných témat. Mistři byla reflexe srovnání Nagana s rokem 1989, která se tehdy vynořila, protože všichni stáli na náměstích a objímali se. Bylo fajn, že jsou lidi spolu, ale na rozdíl od revoluce nic nevyhráli oni, nýbrž pár chlapů na ledě. Ani v OSN po Naganu nikdo netroubil, že jsou Češi frajeři. Byla to reflexe vybydleného pohraničí, kde lidi snahu a ochotu něco dělat směnili za mistrovský pocit. Ale oni nebyli a nejsou mistři. A samozřejmě že když to byl příběh ze Sudet, objevili se v něm i sudetští Němci. Totéž Protektor. Původně jsme chtěli reflektovat normalizaci. Chtěli jsme zachytit ono přehlédnutí, že během patnácti let se z lidí staly svině. Ptali jsme se, kde je začátek té dvojsečnosti, v níž jsme žili. Kdy se člověk zavře na chalupě a je zticha, aby se jeho děcko dostalo na školu. A došli jsme k nacismu, kdy člověk musel říkat něco jiného doma a něco jiného na veřejnosti. Akorát na rozdíl od normalizace tehdy ještě hrozilo, že člověka zastřelí. Samozřejmě když zobrazujete protektorát, vztahům s Němci se zase nevyhnete. A Polski film vznikl jednoduše jako následek Protektorova získání polské filmové ceny. Dostali jsme následně polské peníze na nový film, ale netušili jsme, co točit. Až jsme narazili na partu exjamáků, která nám říkala, že vždycky chtěli něco natočit spolu, ale nikdy jim to nevyšlo. Tak my si řekli, no tak fajn, tak přiznáme, že chcete točit film a máte na něj polské peníze. Běžně nebývám při natáčení na scéně, ale na tomhle jsem přítomen byl, protože scény se dopisovaly na místě podle toho, jak se celek zrovna vyvíjel. Takže pokud máte pocit naší starosti o české sousedské vztahy, nejspíš je to opravdu tím, že svedeme a chceme dávat věci do souvislostí.

Jak je možné, že zmizeli dramaturgové? Ptá se na to každý, vy taky. Vždyť v literatuře redaktoři, a ovšem nároční redaktoři, fungují a nouze o ně není.

Nevím, čím to je. Ale je to problém. Právě chystám s Tomášem Hodanem filmovou pohádku Čertí brko. Na dodělání jejího scénáře jsme k ruce dostali dramaturgyni Marcelu Pittermannovou, která pracovala třeba na pohádce S čerty nejsou žerty. Je to stařičká paní, ale neobyčejně jí to pálí. Zacílila nás, protože my na začátku měli hodně nápadů, jenže ty je potřeba postupně tříbit, zjednodušovat a vyhazovat; v tom byly její zásahy neocenitelné. Jenže tahle její drezura se nedostane každému, podívejte se na jiné pohádky, které se točí. Nápady přetékají, ale není jasné, k čemu tam který je. Mimochodem, skvělý dramaturg je třeba právě Marek Najbrt, který dodnes, když máš čas a i když ten díl zrovna netočí, poznámkuje scénáře k Blaníku. Schopni důležitých postřehů jsou třeba Tomáš Feřtek nebo Kristián Suda. Je to vzácná schopnost. V televizi obvykle dramaturg řekne: „To je zajímavej nápad, ale já si to neumím představit.“ Na to můžu odpovědět: „Sakra, moje máma si to taky neumí představit, a byla celý život účetní, tak proč tu nesedí ona?“ Dramaturg musí mít obrazové vidění a myšlení a nad projektem by měl umět odhadnout, jestli ho to zajímá, nebo ne. Hodně připomínek by měl říct před natáčením, ale to skoro nezažijete.

Píšete pro divadlo, film, televizi – ambici napsat knihu nemáte?

Musel bych vydělat tolik, abych si mohl dva roky sednout a psát knížku. Ta je úžasná coby nejlevnější fantazie, kterou můžete pořídit. Obzvlášť v digitální době. Jakákoliv další realizace včetně divadla jsou drahé věci. A to je důvod, proč nás s kolegy uspokojuje Blaník: napíšete díl, do dvou tří neděl je odvysílán a vy svou práci vidíte. Kdežto na filmu pracujeme tři čtyři roky. Ale já beztak literát nejsem, jsem spontánní psavec. Vycházím z toho, co mě naučili na základní škole: úvod – stať – závěr. Tohle když poskládáte, tak to máte celý.