Tvrdí o sobě, že je umělec, který chce ovlivnit společnost. Proto v Rusku převracel policejní auta nebo nakreslil na most obří penis. Před zatčením utekl do Evropy, ale pátrání po něm vyhlásil i Interpol. Po téměř čtyřech letech na útěku ho v neděli zadrželi Češi. „V každé zemi se k ilegálům chovají hrozně. Hranici mezi Ruskem a Českem už skoro nevidím. A v Rusku je v porovnání s Evropou větší svoboda,“ prohlásil v rozhovoru pro deník Echo24.cz Oleg Vorotnikov. Postěžoval si také, že o něj v Evropě nestojí jako o umělce, ale pouze jako o kritika Vladimira Putina.

Kdy jste z Ruska utekl?

V roce 2012. Objevili se lidé, kteří se nabídli, že mě, manželku a naše dvě děti odvezou ze země. Detaily ale nechci zveřejnit, abych tím někoho nedostal do problémů, protože to samozřejmě nebylo legální. Původně jsme se chtěli domů po nějaké době vrátit, ale pak došlo k událostem na Majdanu a cesta zpátky byla zavřená.

Bylo hlavním důvodem vašeho útěku to, že jste měli problémy s ruskými zákony a že na vás úřady vydaly zatykač?

Ne, prvotně to s tím nesouviselo. Potřebovali jsme najít nový prostor k tomu, abychom mohli nacvičovat akce Vojny, protože z 90 procent za jejich úspěchem stojí právě příprava. Jenže už od léta 2011 byli všichni členové naší skupiny v evidenci policie, což ty cvičení znemožňovalo. Dalším důvodem bylo, že soud bez naší přítomnosti rozhodl, že mě a moji manželku při dalším zadržení rovnou pošle do vězení. Moje žena ale v té době čekala naše druhé dítě a my se báli jít do porodnice, aby nás tam hned nezadrželi. Proto rodila doma.

Proti čemu skupina Vojna protestuje? Míříte svými akcemi proti Putinovi, proti státu, proti moci jako takové nebo proti policii?

Umění si nedává za cíl proti něčemu bojovat. Umění chce prodloužit perspektivy lidského bytí, rozšířit obzory, udělat nemožné možným, ovlivnit společnost, pohnout jejími tektonickými deskami. Ale chápu, na co se ptáte. Všichni nám stereotypně vyčítají, že jsme pouze anarchická skupina. Ano, nějaké prvky anarchismu v našem záměru jsou, ale nejsou tím hlavním.

Jste vy sám anarchistou?

Já se anarchistických zásad držím. Ve středu naší skupiny jsou i jiní anarchisté, ale schválně na každou akci zveme představitele různých politických směrů a různého smýšlení, aby se se svými názory mohli konfrontovat. Jsou to marxisté, liberálové, komunisté i nacionalisté. Ti všichni sice nesdílí stejné názory, ale spojí se, aby společně provedli nějaké technicky složité číslo. Tím jsme dokázali, že po rozpadu Sovětského svazu, kdy se společnost ocitla v troskách, bylo možné, aby lidé s různými názory spolupracovali. V jistém smyslu jsme stvořili nové umění.

Jaké?

Skupinový akcionalismus. Dříve totiž existoval žánr performance spíše individuálně. Třeba přišel nahý člověk, klekl si na všechny čtyři a začal štěkat. My však pochopili, že tenhle směr nic nového nepřinese, že potřebujeme skupinový akcionalismus. Naše náročné a úspěšné akce pak kdekdo zpochybňoval. Tvrdili, že jsme určitě museli být domluvení s policií, nevěřili, že bychom byli sami schopni takových věcí. Hrdý jsem i na to, že se akce Vojny líbí kriminálníkům. Ty vůbec nezajímá umění, ale že dokážeme zůstat naživu a neskončit ve vězení. Oni sice ví, jak vyloupit banku, ale naše akce jsou pro ně nepředstavitelné.

Třeba ta, jak jste v Petrohradě převrátili policejní auta, protože se pod ně zakutálel golfový míček?

Ten golfový míček chci konečně uvést na pravou míru. Všude se to psalo špatně – byl to fotbalový míč. Náš starší syn, kterému v té době bylo jeden a půl roku si hrál s míčem, který se mu zakutálel pod auta. Prostě jsme ho jen odtamtud potřebovali dostat. A proto bylo mottem akce „pomoz dítěti, pomůžeš národu“.

Co vaše další akce?

Za jednou z těch nejzajímavějších stál Leonid „Jebnutý“ Nikolajev, tehdejší šéf Vojny, který loni zemřel. Znáte to s modrým kýblem? Že ne? Na to se podívejte na YouTube. Víte, v Moskvě si řidiči, kteří mají konexe na někoho na vyšších místech, běžně půjčují modré majáčky. Zneužívají je, můžou s nimi jezdit rychleji, pak často způsobují nehody, zabíjí lidi. Leonid se takhle s modrým kýblem nasazeným na hlavě procházel po silnicích v centru Moskvy. Narazil do tramvaje, málem ho srazilo auto. Vystavoval sebe i své okolí velkému riziku. A jednou právě atakoval auto prezidenta – vylezl na jeho střechu a honila ho ochranka. Ten jeho taneček na střeše vypadal jako scéna z filmu s Charlie Chaplinem. Ta akce ho proslavila. Leonid nebyl anarchista, ale liberál a absolutně normální člověk.

Anarchista nebo liberál, nic takového by mu v evropských státech taky neprošlo.

Po příjezdu do Evropy nám rychle došlo, že tady o nás jako o umělce nestojí. Chtěli nás v jediné roli – kritiků režimu Putina. V Čechách se nás dokonce ptali na rok 1968. Nechápu, proč někoho zajímají padesát let staré události. Navíc jsme tu nenašli žádnou základnu pro trénink ani aktivisty, se kterými bychom mohli spolupracovat. Postupně mi došlo, že je tu systémová krize umění. Umělci jsou leda v ghettu, kreslí maximálně tak graffiti nebo píší protivládní transparenty. My ale na roli takového šaška z Mekáče připraveni nejsme a ani ji nechceme.

V nedávném rozhovoru jste řekl, že je v Rusku větší svoboda než v Evropě.

Ano, to si myslím. Tady totiž není místo pro umělce, bere se to jako podřadná práce. Přitom podle mě je umělec společenský tester, jenže zrovna v Česku pro to testování není místo.

Takže v Čechách nechcete zůstat a požádat tu o politický azyl?

To je složitá otázka. Praha se nám líbí, je živá, máme tu kamarády, ale současně vidím ten rozdíl. Česko je v porovnání se Švýcarskem, co se týče přírody, smetiště.

Proč jste ze Švýcarska v prvé řadě odjížděli?

Švýcarská společnost je nemocná. Během druhé světové války nedostali takovou lekci jako Němci. Pro Švýcary neexistuje jiná národnost než švýcarská. Neptají se: „Co u nás chceš dělat“? Každého uprchlíka prostě pošlou rovnou do tábora. Bydleli jsme v podzemí, nedalo se tam dýchat, bylo tam přelidněno.

V Čechách s vámi zacházeli lépe?

Třeba když nás zadrželi v Praze, převezli nás na cizineckou policii. Přede mnou tam byl mladý Rom, kterého zmlátili a ponížili. Druhý den, když si uvědomili, že nejsme obyčejní uprchlíci, přišla usmívající se žena. Prohlásila, že si o nás přečetla v časopise, ať se nebojíme, že se nic neděje a že se všechno vyřeší. Nebál jsem se – v evropském vězení jsem byl už čtyřikrát a pokaždé nás pustili. Pomáhá nám, že jsme slavní. Ale myslíte si, že pak šla taky za tím Romem?

To asi ne…

Spoustu lidí nemá možnost, jak se dostat ven a nikomu to nevadí – ani vládě, ani policii a asi ani společnosti.

Jak se tedy chovali policisté k vám?

Pevně mi nasadili pouta, ještě teď mám na rukou otisky, položili mě na zem a pětice můžu po mně skákala. Také mě praštili do kostrče, že teď nemůžu normálně sedět a poranili mi nohu. V každé zemi se k uprchlíkům chovají stejně, protož nemají žádná práva. Na jednání pražských policistů mě hodně překvapilo, jak zacházeli s mojí ženou. Držela naše roční dítě a policista, který ji vedl, ji přitom pevně držel oběma rukama za krk. Ukažte mi tedy rozdíl mezi tím ‚špatným Ruskem‘ a ‚hodným Českem‘? Nějak už to přestávám chápat a skoro ty hranice nevidím.