Do hry o prezidentský mandát vstoupil laické veřejnosti neznámý chemik Jiří Drahoš. Prakticky nulové povědomí většiny občanů o profesoru Drahošovi nemusí mít nutně diskvalifikující parametry, může se opírat o povědomost Akademie věd, v jejímž čele stál osm let. A ta samotná se z povahy věci těší úctě. V první fázi boje o Hrad se může zaštítit právě touto institucí. Může vycházet také ze svého ušlechtilého zjevu a vysoké postavy, která by mohla hrát nezanedbatelnou psychologickou roli, byť z historie známe několik velkých mužů nízkého vzrůstu. Profesor Drahoš se také může opírat o čistý kádrový profil, nebyl ve straně, a především ve funkci předsedy Akademie si vedl velmi obstojně. Není s ním spojený žádný skandál a je to slušňák od pohledu. Tím však výčet jeho předností zatím končí. Už z prvních, velmi opatrných veřejných vystoupení je zřejmé, že žádný vyprofilovaný politický názor nebo koncept fungování společnosti nemá. To silně kontrastuje s názorovým systémem, který měli, byť protikladný, Václav Havel nebo Václav Klaus. Nevýraznost je zřejmá také ve srovnání s Milošem Zemanem, jenž se opírá o encyklopedické znalosti, které jsou navíc s přibývajícími lety čím dál méně spolehlivé, nakombinované s populismem. Miloš Zeman je jednoznačně nejzdatnější rétor, má ze všech polistopadových politiků z hlediska formy nejlepší vystupování, které svou přesvědčivostí překonává i ty největší zhovadilosti, jež vypouští z úst.

Každopádně když Jiří Drahoš oficiálně oznámil, že se bude ucházet o prezidentskou funkci, objevil se první soupeř, kterého lze brát v souboji s Milošem Zemanem vážně. To není možné říct o Michalu Horáčkovi, jenž zůstane jen jakýmsi uměleckým zpestřením kampaně, byť na trochu jiné úrovni, než předváděl před pěti lety potetovaný muzikus Vladimír Franz. U Jiřího Drahoše je až příliš zřejmý nedostatek nadání pro veřejné vystupování a schopnost formulovat názory na základní společenské otázky. Je to evidentní třeba ve srovnání s jiným profesorem, který dosáhl i nezpochybnitelných úspěchů ve svém oboru, psychiatrem Cyrilem Höschlem, o jehož hodnotovém systému a pohledu na společnost není pochyb. Jiří Drahoš se odpovědím zatím vyhýbá, zdůrazňuje slušnost, důstojnost a u všeho ostatního čeká, až mu tým poradců sestaví stanovisko. Je otázka, jak si je osvojí a jak obstojí v nečekaných situacích, kdy bude muset jednat a odpovídat jen sám za sebe, nikoliv podle průzkumů veřejného mínění. A zrovna tuto disciplínu velmi dobře zvládá Miloš Zeman. Celá hra je na začátku, Jiří Drahoš je outsider, který se může opírat o sympatie kaváren, ale o jeho úspěchu rozhodne podpora hlavně těch, kteří sedí u televize.

Samotného mě překvapuje, jakou důležitost a vážnost lidé obecně přisuzují roli prezidenta, přitom reálně má jen minimální vliv na chod v zemi a pro fungování společnosti jsou nesrovnatelně důležitější výsledky parlamentních voleb. Rezignoval jsem na racionální pochopení tohoto faktu. I bezbožní lidé potřebují jakousi autoritu, kterou taky jaksi nepochopitelně představuje prezident. Možná je to i tím, že sídlí na těch majestátních Hradčanech, jež jsou největším sídlem hlavy státu na světě. Kdybychom přešoupli prezidenta z Hradu do nějakého domu na Staroměstském náměstí, bylo by to také o něčem jiném, ale chápu potřebu symbolů suplujících potřebu hodnot. V každém případě je jasné, že Hrad sídlem prezidenta zůstane a že by bylo lepší, aby tam seděl někdo třeba bez silného politického názoru, hlavně aby nedělal ostudu. Pokud se tak ovšem nestane, žádná tragédie to nebude a přetrpíme to. Mnohem fatálnější je, kdo bude sedět v podhradí, ve Strakově akademii.