Kdybych měl napsat jedno jméno, které nejlépe charakterizuje bloudění, hledání a nalézání intelektuála 20. století, napsal bych Arthur Koestler. Jeden z nejzajímavějších a nejpodnětnějších dobrodruhů – myšlenkových i praktických – minulého století, vynikající spisovatel a esejista je přitom v této zemi jen málo znám. Z jeho rozsáhlého a velmi přitažlivého díla vyšly zatím jen tři knihy: romány Tma o polednách (1992 a 2016) a Zloději v noci (2006) a první díl autobiografie Šíp do nebe (2016). Jedna zajímavější než druhá.  

Koestler by si zasloužil i u nás sebrané spisy, podobně jako je má George Orwell, který se s Koestlerem dokonce přátelil, což u takových senzitivních egomaniaků není nic jednoduchého. S Orwellem měli navíc společné některé životní zážitky: oba byli načas oddanými levičáky, kteří ze svých revolučních představ a iluzí o Sovětském svazu včas vystřízlivěli. A navíc o tom napsali dvě nejdůležitější knihy svého druhu – Orwell Farmu zvířat (1945), ale ještě pět let před ní, tedy v roce 1940, vydal Koestler román Tma o polednách. V ní inspirován stalinskými procesy (předobrazem byl proces s Bucharinem) předvedl, jak se v „neúprosné revoluční logice komunistického myšlení“ stává oběť spolupracujícím podílníkem na své likvidaci, a to pro dobro strany. Zatčený revolucionář Rubašov, jistý si svou nevinou, postupně pozná, že je v zájmu strany, aby „přiznal“ účast na nejabsurdnějších zločinech. Básník Jan Vladislav ve svém Otevřeném deníku vzpomíná, jak knihu četl ve francouzštině na jaře 1946 v Nice, kde byl na stipendiu. Byl to pro něj, píše po letech, rozhodující životní zážitek. Vůči komunistické ideologii, jíž propadla valná část jeho vrstevníků, byl již celoživotně dokonale imunizován. Možná kdyby vyšla Noc o polednách tehdy česky… Vydat ji by se však v poválečném Československu asi už nikdo neodvážil. A po roce 1948 již byl Koestler na nejčernější listině po celém východním bloku – v Jugoslávii samozřejmě vycházet mohl.   

S Orwellem Koestlera spojuje také to, že oba prošli frontou španělské občanské války, kde byl Koestler navíc zajat frankisty, když se pod falešnou identitou snažil dostat do Francova štábu (inu, dobrodruh!). Byl odsouzen k trestu smrti, na niž pak v cele několik týdnů čekal. Naštěstí byl vyměněn za frankistické piloty, ale prožitek čekání na smrt byl již silně zapsán do Koestlerova vědomí a de facto od něj nikdy neodešel. Smrt ho fascinovala, provázela na mnoho způsobů: byl jí mnohokrát nablízku, ale vždy při něm stála štěstěna, která mu umožnila o ní přemýšlet dál. Byl celoživotním odpůrcem trestu smrti a zároveň jedním z prvních známých mužů, kteří veřejně hájili právo na eutanazii, již pak – věren svému přesvědčení – v Londýně 1. března 1983 zvolil. Poznal, že postupující Parkinsonova nemoc a leukemie mu znemožní vést život, jak ho považoval za důstojný.

O zemi, kde zítra znamená smrt

Ale to už jsme na konci jeho pestrého životního příběhu, v němž nechybí ani takové dobrodružství jako cesta vzducholodí Zeppelin, která v červenci 1931 vylétla z Berlína na severní pól. Cesty se zúčastnil jako šestadvacetiletý korespondent německého mamutího vydavatelského domu Ullstein, jehož byl už několik let reportérskou hvězdou. Vůbec Koestler vynikl ve všem, čemu se chvíli věnoval a na co upřel pozornost. Vystudoval (přesněji řečeno, chyběl mu do toho konce semestr) ve Vídni inženýrství, takže byl – na rozdíl od většiny intelektuálů jeho typu – technicky vzdělaný. Věda – zvláště matematika, astronomie a fyzika – ho lákaly po celý život: v jeho druhé polovině psal knihy a eseje právě o smyslu a nesmyslu poznání, o slepých cestách vědy, o racionálním a iracionálním. Nejsou to žádné odtažité abstraktní eseje. Naopak se jedná o nesmírně živé, fakty a myšlenkami tepající texty, v nichž se v ideální kombinaci setkává pisatelova vášeň srdce a chlad rozumu.

Tato kombinace vášně a rozumu (napsal, že do třiceti nebyla rebelie, k níž by se nepřidal) se podepsala také na jeho omylech. Z nich ten největší byla, jak už bylo řečeno, oddaná služba ideji komunismu – byť netrvala déle než sedm let. Už jako zapálený komunista se účastnil onoho polárního dobrodružství, jehož líčením končí první díl autobiografie Šíp do nebe. Psal ji v roce 1951, tedy ještě docela mladý, neboť byl přesvědčen, že autobiografie se mají psát, dokud má člověk dobrou paměť. Popisuje tam, s jakým pohnutím plul v obří vzducholodi oblaky nad severními oblastmi Sovětského svazu. Jak si představoval, k jakým úžasným revolučním procesům v té zemi dochází. Líčí, jak v něm dýmající „města“ hluboko pod ním vzbuzovala nadšenou představu, že tam se uskutečňuje utopie – a jak po letech, kdy již byl vyléčený, si uvědomoval, že vlastně z velké výšky sledoval obrovský koncentrační tábor, v nějž se sovětská Arktida v těch letech začala proměňovat.

Tehdy, v oné vzducholodi, však ještě nic z toho netuší – nebo nechce tušit. Půl roku po návratu ze severního pólu vstupuje do Komunistické strany Německa a v roce 1932 odjíždí do sovětského Turkmenistánu, kde se cítí nejspíš podobně jako v té samé době jiný fanatický propagandista Julius Fučík – tedy objevuje zemi, kde zítra znamená již včera. Když po letech přemýšlí, jak se mohl ocitnout v tak ostrém rozporu se skutečností a stát přesvědčeně na straně lži a klamu, píše pronikavé texty o „psychologii konverze“ a uvažuje o komunismu a marxismu jako o „uzavřeném systému“, v němž se zcela ztrácí styk s realitou nebo je realita absurdně zkreslována. Mentalita člověka, který žije v takovém „uzavřeném systému“ – ať už komunistickém, nebo jiném – se dá shrnout do jedné věty: Prokáže všechno, čemu věří, a věří všemu, co dokáže prokázat. Takový způsob myšlení přitom působí nesmírně přesvědčivě, protože jako nějaký superefektivní brus dokáže vyostřit schopnost myšlení, jemuž, zdá se, není možné konkurovat. Kdo se kdy setkal s nějakým zapáleným ideologem (a není to ani dnes problém), dobře to zná. Je to, jak Koestler píše, scholastický, talmudský, puntičkářský rys chytrosti, který neposkytuje žádnou ochranu před pácháním těch nejhrubších pitomostí. Umí zdůvodnit cokoli a převrátit jakoukoli skutečnost naruby. Lidé s touto mentalitou se najdou obzvláště často mezi inteligencí. Koestler je označuje za „chytré pitomce“ – a nepokládal tento výraz za agresivní, vždyť dobře z vlastní zkušenosti věděl, o čem mluví. Mimochodem, ke stejně skeptickému závěru ohledně intelektuálů došel i Orwell. To když napsal, že není na světě nesmysl, aby jej intelektuálové nebyli ochotni obhajovat a vnucovat obyčejným lidem, kteří většinou hned poznají, že jde o – pitomost, jenže mají slabší možnost se jí bránit. Lze dodat, že i naše současnost nám k tomu opět poskytuje mnohé příklady.

Téměř krajan

Ovšem to jsme opět skočili v Koestlerově životopise příliš dopředu. Na jeho začátku je, jak jinak, narození, k němuž došlo 5. září 1905 v Budapešti. Stalo se to v asimilované židovské rodině – otec byl podnikatel a fantasta, kterého syn ve svých pamětech líčí se směsí ironie a lásky. Neboť na co otec sáhl, to nějak zajímavě nevyšlo: byl nadšenou obětí různých podvodníků s vynálezy, například parního stroje na otevírání obálek, takže jejich rodinný majetek, zděděný po dědečkovi, který spolu s útěkem z Ruska před pogromy odhodil i svou židovskou víru, se rychle rozplynul. Matka byla přísná a milující hysterka (jsme v čase Sigmunda Freuda), jejíž rodina pocházela z Prahy. Doma, tedy v Budapešti, mluvili německy a pěstovali vysokou německou kulturu, jak to bylo u židovských měšťanských rodin ve střední Evropě obvyklé. Uměli samozřejmě i maďarsky, byť Maďary – zvláště matka – poněkud opovrhovali, majíc je za barbary. Sám Koestler se v dospělosti ke svému maďarskému původu hlásil, a když sovětské tanky v roce 1956 drtily v Budapešti povstání, patřil k nejhlasitěji protestujícím intelektuálům. V Budapešti má před svým domem působivý bronzový pomník. Lze tedy o Koestlerovi říci, že je to trochu krajan.

V roce 1919 se rodina odstěhovala do Vídně. Údajně na to měl vliv stoupající maďarský antisemitismus, kulminující po porážce Maďarské republiky rad – její krátká existence byla pro čtrnáctiletého Arthura prvním setkáním s proletariátem a jeho drsnou přitažlivou silou. Tento zážitek, kdy jako mladý buržoazní hoch pozoruje dělníky s jejich šlachovitými postavami a robustními mravy, se mu bude vracet v potřebě nesedět v učenecké pracovně, ale jít přímo za nimi, do terénu. Toho se vlastně nemůže dočkat. Ještě než ve Vídni dokončí studia, odjíždí v roce 1926 téměř bez prostředků do Palestiny, kde se chce jako mladý nadšený sionista účastnit budování nového židovského domova. Nastupuje do kibucu Ejn ha-Šofet v Jizre’elském údolí, kde ovšem vydrží jen několik měsíců – neboť osazenstvo má problém vydržet s ním. Tvrdá fyzická práce byla pro dvaadvacetiletého mladíka nejspíš příliš vyčerpávající, navíc v té době byl přívržencem sionistického „revizionisty“ Vladimira Žabotinského, kterého ostře levicoví osadníci kibucu považovali div ne za fašistu. Žabotinský (1880–1940) je zajímavá postava budování Státu Izrael, jehož vyhlášení se ovšem nedožil. To, že se jím mladý Koestler nadchl a že Žabotinský mladíka přijal téměř otcovsky (byť mu po materiální stránce neměl co nabídnout), velmi charakterizuje je oba. Nadšené idealisty, věčně ochotné a připravené polemizovat, hádat se, diskutovat – a stále se přitom ocitat na okraji a bez prostředků.

Toto období, po němž následuje několik nuzných, ale barvitých let prožitých na Blízkém východě (jež pak vystřídají tučnější a nudnější léta, kdy se stane dopisovatelem významných německých novin Vossische Zeitung a Neue Freie Presse), dá vzniknout Koestlerovu románu Zloději v noci, který napsal koncem třicátých let a vydal v roce 1946 (česky 2006). Je to dosud klíčový román pro pochopení toho, kde leží kořeny nekonečného konfliktu na Blízkém východě. Bez iluzí a sentimentu popisuje odhodlání židovských osadníků obsadit nehostinnou zemi, o níž se domnívají, že jim náleží a mají právo ji zúrodnit – a nenávist Arabů, kteří raději ji nechají pustou a kamenitou, než by byli ochotni sdílet ji se Židy. Koestler není na žádné straně. Palestina je pro něj laboratoř kmenových egoismů a zájmů, střetu kultur a civilizací, jež nelze překonat nějakou racionální úvahou. Po vzniku Státu Izrael se Koestler navzdory jistým pochybnostem staví na jeho stranu a obhajuje jeho právo na existenci. V knize Příslib a naplnění (1949) doporučuje Židům v Americe a těm, kdo přežili v Evropě, aby se buď zcela asimilovali, nebo si koupili letenku do Tel Avivu a zůstali žít tam. On zůstal v Evropě.

Tím jeho intelektuální ani osobní život nekončí. Vešly by se tam též věci poněkud skandálního charakteru. Především jeho poněkud divočejší soukromý život – nejen tři manželství, vždy s krásnými ženami, ale i jistý druh závislosti na sexu, a tedy i ženách, který mu v knihách o jeho životě vynesl obvinění z misogynství, a dokonce sexuálního násilí. Kdoví…

Jisté je, že Koestler ve svých knihách zůstává hlavně neobyčejně inspirativní osobností, dobrodruhem života a myšlenky, brilantním esejistou i beletristou. Nejsme si jisti, jestli se takoví lidé ještě rodí a jestli by se mohli s takovou lehkostí pohybovat mezi světy. Vždy připraveni se do něčeho zamíchat a pak o tom napsat nějakou skvělou knihu, kterou když člověk přečte, jako by se mu ten svět otevřel. Každou novou událostí se vzdalujeme od dvacátého století, jež přitom bylo poučením pro budoucnost. Všechno, co nás čeká, se totiž již stalo. V jiné podobě, s jiným průběhem, ale se stejnými následky. Proto čtěme klasiky dvacátého století.

Arthur Koestler: Šíp do nebe. První svazek autobiografie. 1905–1931. Přeložila Petruška Šustrová. Vydala Academia. 424 stran.