Kancléřka Angela Merkelová je zpátky v plné síle, její Křesťanskodemokratická unie (CDU) vyhrála o víkendu překvapivě zemské volby v Severním Porýní-Vestfálsku. Po sérii loňských porážek naopak letos už třikrát během sedmi týdnů CDU boduje – nejprve v malém Sársku, pak ve větším Šlesvicku-Holštýnsku, teď ve vůbec nejpočetnější spolkové zemi. Stoupá pravděpodobnost, že Německo další čtyři roky povede žena, která jej vede už od roku 2005. Merkelová by se tak definitivně stala symbolem statu quo, k němuž se upínají ty síly na Západě, jež loni dostaly s brexitem a Trumpem dvě rány. Před EU se tím otevírá vyhlídka na nekonečný status quo v jejím faktickém ústředí – nezávisle na všech symptomech krize evropské integrace, které musí vidět už i slepý.

Rozsah merkelovského comebacku si uvědomíme, když si uvědomíme zvláštnosti Severního Porýní-Vestfálska. To je tradičně sociálnědemokratická bašta, SPD tu s jednou výjimkou (2005–2010) vyhrávala nepřetržitě od roku 1966, kdy si tehdejší předseda CDU a kancléř Ludwig Erhard dovolil zkritizovat tamní horníky bouřící se proti zavírání dolů.

Teď je porážka sociální demokracie o to pikantnější, že nový předseda SPD Martin Schulz pochází odsud, a i to ho vedlo k sebevědomým prohlášením typu: Pokud získáme Severní Porýní-Vestfálsko, získáme na podzim celé Německo. Schulzomanie je po čtvrt roce od svého zrodu u konce.

Naopak v celkovém součtu posílila „pravice“, v politické němčině překládaná jako občanský tábor. Liberální FDP, kterou před pár lety kdekdo odepisoval k dožití v mimoparlamentní opozici, zabodovala se senzačními 13 procenty hlasů. Alternativa pro Německo (AfD) má 7,5 procenta, což je málo vzhledem k tomu, jaké naděje si dělala ještě před rokem, a hodně vzhledem k tomu, že do voleb šla z nuly.

Přes relativní posílení občanského tábora ale vzniká otázka, jestli to přelévání mandátů od SPD k CDU vlastně není jedno. Ukážeme si to na tématu, jež i v Německu patří ke stěžejním otázkám doby a jehož je právě Severní Porýní-Vestfálsko laboratoří: jak funkční může být soužití muslimských komunit s evropskými hostiteli? Žije tu třetina německých muslimů, jsou tu  městské čtvrti nejbližší tomu, čemu se v méně sešněrovaných společnostech říká no-go zóny (Duisburg-Marxloh, Gelsenkirchen-jih, části Essenu aj.). Leží tu Kolín nad Rýnem, dějiště proslulé silvestrovské noci 2015, byl tu hlášený atentátník Aris Amri, který v Berlíně na vánočním trhu 19. prosince 2016 zabil dvanáct lidí.

Před volbami CDU z opozice sociálním demokratům vytýkala, že zemská kontrarozvědka Amriho v květnu 2016 přestala sledovat, ač ho sama předtím vyhodnotila jako potenciálního nebezpečného teroristu, a že se nepostarala o jeho vypovězení do Tuniska, ačkoliv k tomu měla dva měsíce před atentátem z Tuniska pohromadě všechny potřebné dokumenty.

Je to pravda, na druhou stranu od CDU potenciálně i vlastní gól. Z odpovědi zemského ministra vnitra Ralfa Jägera (SPD) před vyšetřovací komisí vyplynulo, že srovnatelně nebezpečných salafistů jako Amri registrují v této spolkové zemi 224. K jejich nepřetržitému sledování by bylo potřeba 3000 tajných policistů. Bezpečnostní situace se speciálně v tomto koutě Německa výrazně zhoršila od léta 2015, kdy kabinet Merkelové na půl roku otevřel hranice a pouštěl dovnitř každého bez dokumentů.

Takže SPD v Severním Porýní-Vestfálsku slavně selhala při řešení problémů, za něž stejnou, ne-li větší odpovědnost nese CDU. To ovšem zemskému lídrovi CDU Arminu Laschetovi nebránilo v kampani zdůrazňovat právě téma vnitřní bezpečnosti. Přitom Laschet sám byl v roce 2015 dokonce i v rámci celkově ochočené CDU na tom nejpromerkelovštějším křídle, námitky vůči politice otevřených hranic utínal velmi netolerantním způsobem. Teď si vzal na pomoc populárního Wolfganga Bosbacha, skutečného hardlinera v otázce bezpečnosti a integrace, který odchází do důchodu. Odchází jednak proto, že dostal rakovinu, jednak proto, že ho znechutila právě netolerantní atmosféra v CDU. (Docela otevřeně o tom mluví v nedávno vydaném knižním rozhovoru.)

Možná jsou výsledky voleb v Severním Porýní-Vestfálsku znamením toho, že CDU potichu uznala chybu a přešla od vítací politiky otevřené náruče k poněkud restriktivnější politice, nebo to aspoň naznačuje. Tyto změny v rétorice nejsou zpoza hranic skoro slyšet, svět Merkelovou dodnes identifikuje s politikou otevřených hranic (příští měsíc sám Barack Obama kancléřku demonstrativně doprovodí na každoroční sjezd německých protestantů). Lidem, kteří dění sledují tak zblízka, že pro detaily ztrácejí celkový obraz, může SPD Martina Schulze i nadále setrvávající na pozicích Merkelové z léta 2015 připadat mnohem radikálnější. Nicméně nechat si vnutit volbu mezi dvěma viníky stavu, který sami voliči považují za svou nejtíživější starost, je asi možné jen ve společnosti, jejíž úcta k autoritám hraničí s nemocí.