Chystá se letos v listopadu do Oxfordu česká slavnost. Jeden z významných dárců slavné anglické univerzity, developer Luděk Sekyra, tu otevře Sekyrův dům, v němž bude mimo jiné Halíkova síň a před domem Havlova lavička. (Více můžete číst v rozhovoru se Sekyrou, Týdeník ECHO č. 4.) Slavnost je naplánovaná k 25. výročí listopadu 1989 a donedávna by člověk předpokládal, že matrjoška bude alespoň sestavena obráceně. Tedy že Sekyra, až do listopadu 1989 významný funkcionář SSM, muž, který deset let nato prokazatelně využíval služeb a kontaktů Františka Mrázka, bude v matrjošce ta nejmenší figurka uvnitř, malá jmenovka připevněná na Havlově lavičce.

Zvolené aranžmá ukazuje, že dnes už je se symbolikou a odkazem vyšších principů, jako je Listopad a Havel, možno různě žonglovat a že není těžké najít osobnost ochotnou dodat patinu profesorské moudrosti. Tomáš Halík přijímá od Sekyry peníze na chod České křesťanské akademie, Sekyrovi křtil dítě a developera s sebou vzal na slavnostní přebírání Templetonovy ceny v Londýně. Halík je příklad ochoty známé tváře dělat stafáž v politicko-byznysových projektech miliardářů, přičemž známá tvář se rozhodně nemůže spoléhat na to, že v poslední instanci jde o něco jiného než o byznys. Nábor stážistů probíhal samozřejmě i v minulých letech, ale zdaleka ne tak otevřeně a masově.

Jednou, a ten den možná nikdy nepřijde...

Logicky se dnes nejvíc lidí ochotných prodat či pronajmout svoje jméno shromažďuje kolem hnutí ANO. Předseda Andrej Babiš není přitažlivý jen svým bohatstvím a mocí, jíž dnes disponuje, je to výrazný člověk s nepopiratelným charismatem. Nicméně hlavní stavební látkou jeho vesmíru byly a jsou nákupy. Tak jak byl zvyklý postupovat v byznysu, skupováním a přeplácením (a na druhou stranu odhazováním všeho, co přestal potřebovat nebo co začalo prodělávat), tak dnes provozuje i politiku. Babiš je čistým představitelem „kmotrovství“ – nikoliv ve smyslu používaném v české politice od roku 2008, kdy Mirek Topolánek vyrukoval se seznamem regionálních kmotrů ODS, což byli převážně veksláčci, kteří se snažili zpeněžit svůj skutečný či domnělý vliv na krajskou politiku. Babiš funguje jako Marlon Brando v úvodní scéně filmového triptychu Kmotr – tím, že mocného muže požádáte o pomoc v nějaké věci, se zavazujete, že mu navždy budete k dispozici, nezávisle na tom, v jakém oboru se zrovna bude realizovat: „Jednou, a ten den možná nikdy nepřijde, tě požádám o službu.“ Přesně z tohoto ranku byla jeho reakce, když loni po převzetí Mladé fronty DNES a Lidových novin odešel z LN kolega Tomáš Němeček. Babiš se upřímně podivil: „Jednou mě požádal, abych přijal jeho 14 studentů z newyorské univerzity. Studenty jsem nechal přivézt, diskutovali jsme u mě asi hodinu a půl, pan Němeček setkání moderoval. Byl jsem proto překvapený, že proti mně takhle nepřátelsky vystoupil.“

Možná bychom tyto způsoby neměli vyčítat v první řadě Babišovi. Zarážející je to, kolik lidí na vztah kmotr-klient přistoupilo, stejně jako fakt, že se tato masová ochota dosud nestala předmětem veřejné diskuse. Existuje řada případů, kdy se někdo Babišovi upsal brandovským způsobem. Dnešní ministr obrany Martin Stropnický loni v uzavřené společnosti pražského Golem Clubu otevřeně pohovořil, jak mu Babiš před volbami vyplácel 100 tisíc korun měsíčně. S podobnou nabídkou se při náboru setkala i Stropnického kolegyně ve vládě Helena Válková, jakkoliv to veřejně popírá. Její bývalá náměstkyně Hana Marvanová se do Babišova magnetického pole dostala přes jednoho disidenta, jemuž předtím Babiš zaplatil kampaň do senátních voleb, přestože kampaň od začátku neměla šanci na úspěch. Disident-antikomunista se při vyslovení Babišova jména nejprve otřásl, ale náklady na kampaň do Senátu nejsou maličkost, že.

Designovaná eurokomisařka Věra Jourová předtím, než přijala nabídku angažovat se v ANO, pracovala jako právní koncipientka s příjmem kolem 15 tisíc korun měsíčně. Lano od Babiše pro ni znamenalo bezprostřední několikanásobné zvýšení životní úrovně. Letitý novinář Martin Komárek se do voleb stal zaměstnancem s vyšším platem, než jaký pobíral v Mladé frontě DNES. Když Babiš brzy po Komárkovi koupil i vydavatelství MAFRA a v něm Mladou frontu DNES, zaplatil si u nestora české novinařiny Karla Hvížďaly etický kodex, který byl věcně vzato zbytečný, neboť dubloval už platný kodex, a který se od té doby ukázal cárem papíru. U soudu v Bratislavě, kde se ministr Babiš domáhal výmazu svého jména ze seznamu spolupracovníků StB, vystupoval v jeho prospěch bezpečnostní analytik Milan Žitný, nebojácný lovec agentů a kryptokomunistů na Slovensku raných 90. let. Žitný nedlouho předtím vypracoval analýzu Babišova svazku. Závěr analýzy, že svazek je zfalšovaný, zadavatele zřejmě potěšil.

Jágr, Váňa, Černý, Gott...

Dlouhá léta Andrej Babiš dotoval sportovce (Jaromír Jágr, Josef Váňa, tenisový klub v Prostějově pod vedením Miroslava Černoška), umělce (David Černý, od něhož za 12 milionů korun odkoupil klikací double-decker; herec a zpěvák Vojta Dyk, jemuž Babiš přispěl na turné). I u tohoto typu investic zpravidla následuje protislužba: když se Černoška loni v létě ptali novináři, jestli Babišovi fandí i v politice, odpověděl: „Je to můj kamarád. Šestnáct let hrajeme v prostějovském tenisovém klubu pod jménem jeho firmy... Bylo by ode mne nekamarádské, kdybych mu nefandil.“ A podle zákonů subordinace posléze vyjádřila jakousi podporu Babišovi na sociálních sítích i Petra Kvitová, nejcennější kus Černoškovy stáje. Když žokej Váňa loni na Velké pardubické spadl z koně, vyhrkl do kamery: „Když to nevyšlo mně, tak ať ve volbách vyhraje pan Babiš a udělá něco s tím sajrajtem, co tady je.“ Bylo těsně před volbami, pardubické závodiště mimochodem v té době měnilo jméno na Agrofert Park.

David Černý Babiše alespoň vypustil ze svých impertinentních tirád a místo toho se občansky realizuje bojem proti Miloši Zemanovi. Na diplomatické recepci stojí Černý s Babišem vytrvale u stolku a tulí se. Zatím největším úlovkem v oboru je ale samozřejmě Karel Gott, jemuž Babiš před dvěma lety sponzoroval turné (AGROFERT TOUR). Před týdnem Gott oslavil své 75. narozeniny u Babiše na Čapím hnízdě. Tak se stalo, že farma, na niž miliardář neváhal inkasovat dotace z evropských fondů a zneprůhledňoval kvůli tomu majetkovou strukturu společnosti, která žádost podala, hostila Bolka Polívku nebo Jiřinu Bohdalovou.

Pro Babiše je alespoň letmá přítomnost takových lidí darem z nebes. Oni mu dodávají společenskou legitimizaci, kterou potřebuje jednak pro případ, že by se začala propírat jeho byznysová minulost (původ startovního kapitálu, s nímž se zmocnil původně státní firmy Agrofert, zisk Lovochemie, podivná účast-neúčast na privatizaci Unipetrolu atd.), jednak vždycky, když poruší pravidla. Ještě loni se považovalo za nenormální, aby politik vlastnil noviny. Když si potom Babišova Mladá fronta DNES pořídí radu osobností, jejímž smyslem samozřejmě je udržovat zdání normálnosti, nemůže výkonná ředitelka Nadace Charty 77 Božena Jirků odmítnout členství v radě už proto, že jí Andrej Babiš léta posílal peníze na dobročinné účely. Stejně tak to může mít i další člen rady, herec a zpěvák Richard Krajčo, který se svou skupinou Kryštof rok předtím vyjel na... ano, AgroFert Tour 2013. Vzhledem k rozsáhlému sponzorství Babišova impéria v uplynulých letech nemáme tušení, zda a kolik spících klientů v českém veřejném životě ještě vicepremiér má.

Charita člověka ctí – do chvíle, kdy se dárce rozhodne vstoupit do politiky a očekává politickou loajalitu od těch, jimž kdysi pomohl. Kdo na takový typ závislosti přistoupí, stává se rukojmím politické linie, kterou si donátor pro sebe vybral. A zrovna v Babišově případě politický program sestává jen ze dvou věcí, které Babišovi opravdu leží na srdci: zaprvé přesvědčení, že velkopodnikatelé jeho typu jsou oproti českým politikům supermani, zadruhé osobní revanšismus, přání, aby už zaháčkovanost v normalizačním režimu nikoho nestigmatizovala. Pro veřejné příznivce pana Babiše je nemožné identifikovat se s ním skrze nějakou názorovou platformu. Nezbývá než se identifikovat přímo s jeho osobností. Tento systém osobní patronáže stojí v příkrém rozporu k ideálu emancipovaného občana, kdy zaměstnavateli, respektive chlebodárci, není nic po tom, zda a jak se občan politicky angažuje.

Lidská komedie

Křiklavý rozpor mezi pravidly klasické liberální společnosti a pravidly, která se od loňska rozlézají českou společností, je možné názorně studovat na dění v mediální divizi Agrofertu. Mladá fronta DNES, pro Babiše strategicky důležitější než Lidové noviny, má ve vysokých pozicích lidi, kteří se loni touto dobou utěšovali, že ANO neprojde do sněmovny, načež Babiše buď politika, nebo média přestanou bavit. Nestalo se.

Hlavní zodpovědnost za stranickou novinařinu, která se tváří nestranicky, samozřejmě nesou šéfredaktoři: v Mladé frontě DNES čerstvě Jaroslav Plesl, který se Babišovi zvenku do jeho koncernu nabízel už loni, a v Lidových novinách István Léko, který už léta funguje coby Babišův informační agent a nerozpakuje se jednat Babišovým jménem i v jeho byznysových zájmech. Když se moderátor Václav Moravec musel rozhodnout mezi svým veřejnoprávním pořadem Otázky VM v České televizi a mezi pořadem na soukromém rádiu Impuls, který koupil Agrofert, pozval si ho Léko do Babišovy restaurace Sokolovna v Průhonicích, kde se ho neúspěšně snažil přimět, ať dá přednost Impulsu. Léko je případ téměř feudální závislosti. Před nástupem do LN provozoval server Česká pozice (podtitul „Informace pro svobodné lidi“), kde nakumuloval ztráty ve výši 43 milionů korun. V historii LN je to nevídaná kapitola, nepočítáme-li protektorát a raná padesátá léta, než byl list v roce 1952 konečně zastaven.

Oba Babišovy tituly až na výjimky, které spadají pod minulé vedení Mladé fronty DNES a Sabinu Slonkovou, neotevírají témata, která by majiteli byla skutečně nepříjemná. Do všech ostatních se může šít jako za starých časů. V tom je skutečný význam této držby, každý zúčastněný to ví, ale všeobecně se uznává, že vztah zaměstnanec-zaměstnavatel je dnes důležitější než nějaký Peroutkův odkaz.

Méně Tigridů, více Randáků

S tím souvisí smutná okolnost, že v české společnosti dnes prakticky chybí druh „moudrý stařec“. Poptávka po autoritě, která má za sebou hodnotný život bez nepatřičných kompromisů, je přitom daná, ožívala dokonce už v pozdní fázi komunismu, viz tehdejší popularita dětského pediatra Jana Švejcara, který jenom vypadal jako z první republiky. Po Listopadu měla česká společnost štěstí, že ještě byli aktivní lidé typu Pavla Tigrida, Josefa Škvoreckého, Ivana Medka. Dožívali piloti RAF, na veřejnosti vystupovala řada politických vězňů z padesátých let. O pětadvacet let později tento typ lidí téměř vymřel a s nimi zmizel typ národního hrdiny, který by byl většinově přijatelný a s nímž má člověk sklon se poměřovat a případně se před ním stydět.

Tuto roli už nemůže hrát Václav Havel. Václav Klaus, který má po Havlově smrti nejrozvinutější vnější znaky elder statesmana, je zneuctěn amnestií a sám k devalvaci svojí značky v posledních letech mocně přispívá, navíc na roli mravní autority patrně sám nikdy nepomyslel. Miloš Zeman je v tomto ohledu nepoužitelný už úplně, po prvním roce na Hradě rozděluje českou společnost mnohem víc než ve stejné fázi Klaus. Musel by se stát zázrak, aby ho ještě někdy začala uznávat velká většina společnosti.

Místo „moudrých starců“ zaujala skupina nových, většinou o generaci mladších žen a mužů, kteří se postavili do čela protikorupčního vzedmutí a vytvořili Nadační fond proti korupci. Ústřední postavou je Karel Randák, muž hnaný svou osobní válkou proti bývalé vládní garnituře, která měla tu drzost odvolat ho z čela rozvědky, a ještě to provedla zupácky. Randák nějakou dobu pracoval pro Babiše, jeho morální rozhořčení bývá naprosto selektivní, cíle jsou dány právě onou zmíněnou soukromou válkou. Ředitel Nadačního fondu proti korupci Petr Soukenka v 90. letech pracoval v BIS. Kontrarozvědka tehdy po zachycených telefonátech z podsvětí musela kvůli podezření na Soukenkovy vazby zastavit operaci proti Motoinvestu Pavla Tykače. Soukenkova žena později pro Tykače pracovala a Soukenka by přinucen ze služby odejít. A tento muž dnes může prstem ukazovat, koho máme považovat za největší zlotřilce.

Třetím výrazným zjevem nadačního fondu a současně prototypem mladých rozzlobených podnikatelů je Karel Janeček, který v České republice téměř nedaní a zbývá mu skutečně hodně peněz, z nichž může podporovat svoje koně a uskutečňovat různé nápady.

Samozřejmě že celá skupina by nebyla tak efektivní, kdyby se v ní nevyskytovali podnikatelé, kteří se vzmohli vlastní pílí a inteligencí: Stanislav Bernard nebo Radim Jančura. Teprve působením těchto populárních selfmademanů dostal narativ o prohnilém polistopadovém režimu tu pravou sílu. Ale ani úspěch v podnikání není zárukou aspoň rámcové orientace ve společenském dění. Od toho nejsou podnikatelské kluby, ale média a politické strany zaměstnávající nebo sdružující občany, kteří se nebudou chovat jako leníci „šéfa“ – lhostejno, jak se zrovna jmenuje.

Zavřená společnost

Po roce 1989 u nás probíhal pokus vybudovat otevřenou společnost podle tradičního západoevropského vzoru. Na počátky tohoto pokusu se k nám přijel podívat i slavný filozof Karl Popper, který vždycky zdůrazňoval, že v otevřené společnosti je třeba znevažovat velké vůdce a osobnosti. Česká demokracie po roce 1989 byla sice nedokonalá, ale nebyly tu žádné nedotknutelné figury, o jejichž dlouhých prstech by se jen šeptalo, jimž by se novináři vyhýbali a proti nimž by ti, kdo se s nimi dostanou do konfliktu, měli potíž sehnat dobrého advokáta. Ani Václavu Klausovi na jeho zenitu se o něčem takovém nemohlo zdát. Úcta k Václavu Havlovi byla místy až nadlidská, ale byla nevynucovaná, dobrovolná, nebyl v ní přítomen element strachu, natož obava o místo či o státní zakázku. V tomto ohledu je česká společnost uzavřenější, nesvobodnější než před 25 lety.