„Většina Kurdů chce bojovat proti islámskému fundamentalismu. Proto je načase, aby si západní svět uvědomil, kdo jsou Kurdové a jaké hodnoty uznávají – věří v demokracii, lidská práva, práva menšin a náboženské svobody. O to jasnější je, že Kurdové si zaslouží podporu v boji proti terorismu,“ ujišťuje idealisticky Mariwan Majid, kurdský kardiochirurg usazený v Praze. Mezi nejčastější postřehy návštěvníků regionu Kurdistán skutečně patří na Blízkém východě nevídaná náboženská tolerance (možná nikde na světě nenajdete křesťanskou církev bývalých muslimů, jaká pod státní ochranou funguje na předměstí Arbílu) a až dojemná prozápadnost (na trhu uvidíte školní aktovku s nápisem Obama a výjimkou nejsou názory, že nezávislý Kurdistán jednou vstoupí do NATO nebo bude hrát evropskou Ligu mistrů).

Před nekritickým pohledem na Irácký Kurdistán však varuje Lukasz Firla, rodák z Českého Těšína, který ve Slémání pracuje pro mezinárodní organizaci Christian Peacemaker Teams: „Autonomní Kurdistán se sice snaží tvářit progresivně, ale... drtivá většina pracovních míst jsou zaměstnání ve státní (rozuměj stranické) správě (rozuměj školství, zdravotnictví, sociální sféra, tzv. neziskové organizace, armádní a policejní složky, média, byznys atd.).“ Firla naráží na bezostyšné praktiky hlavních politických sil, Demokratické strany Kurdistánu a Vlasteneckého svazu Kurdistánu, které si po ozbrojených střetech v letech 1994–1995 rozdělily sféry vlivu natolik, že většinu prostředků Iráckého Kurdistán neprůhledně přečerpávají přes své stranické pokladny a bez jejich přízně je nemožné prorazit. Nespokojení odštěpenci z Vlasteneckého svazu Kurdistánu letos poprvé získali v Arbílu ministerská křesla s hnutím Změna, ale na viditelnou změnu zatím nebyl čas.

Lukasz Firla pokračuje: „Jakýkoli sociální ‚úspěch‘ je tady úzce spjat s partajním postupem nebo známostí. Další velmi omezenou možností je práce pro zahraniční firmy. A jako poslední možnost zůstává pokus o přejezd turecké hranice... v podvozku kamionu. Tak nějak vidí svou budoucnost mladí lidé, se kterými se tady setkáváme denně. Pokud se nenarodili ve ‚správné‘ rodině anebo neznají ty ‚správné‘ lidí, nemají šanci na ‚opravdový‘ život.“

Jistě i Mariwana Majida napadlo, že by jako úspěšný kardiochirurg mohl nastartovat novou kariéru v původní vlasti, kde jsou jeho znalosti nedostatkové. Proč to tedy nezkusil? „Jako navrátilec bez rodinné nebo politické vazby na někoho vlivného bych v Kurdistánu těžko prorazil,“ přiznává. Co se oboru doktora Majida týče, zdravotnictví se ocitlo v paradoxní situaci: prudký růst cen v Kurdistánu udělal z péče o zdraví luxus, jaký si mnozí Kurdové nemohou dovolit, jiní se raději léčí v Turecku, kde zaplatí totéž za záruku vyššího standardu. Divoký kapitalismus v místní verzi navíc znamená minimální kontrolu nad trhem léčiv a kosmetiky, který zaplavily drahé padělky – v lepších případech neúčinné, v horších nebezpečné. „Nechci místo doktora být v roli byznysmena, který ošetřuje za hotovost a nemůže všem lidem nabídnout nejlepší služby,“ uvažuje doktor Majid. „Další problém, proč se kurdští lékaři a další odborníci moc nevracejí do Kurdistánu, je tamní systém odměňování starých partyzánů a jejich dětí. Určitě je obdivuhodné, že někdo před 20 lety bojoval s puškou v horách, ale takoví lidé se za staré zásluhy dodnes střídají v ministerských křeslech a řídí resorty, kterým nerozumí.“

Tady Mariwan Majid otevřel novou otázku: Kurdové mají více než milionovou diasporu na Západě – včetně špičkových odborníků. Co by Irácký Kurdistán měl udělat, aby je přitáhl zpátky?

Zajímavým případem je Beri Shalmashi (Bérí Šalmáší, 30 let), filmařka, která se narodila v Nizozemsku kurdským rodičům, uprchlíkům z Íránu. Její zkušenost ukazuje, že Kurdistán v Iráku se skutečně může formovat jako centrum vysněné kurdské státnosti pro mladé Kurdy, kterým nostalgie jejich rodičů po Istanbulu, Bagdádu či Teheránu už nic neříkají. Naopak už léta dospívání v západní Evropě mohla právě Beri Shalmashi sblížit s jinými Kurdy, s nimiž našla více společného než s Peršany. Přesto stěhování do Arbílu nevypadalo jako návrat domů: „Člověk, který se narodil a vyrostl v Evropě, narazí na hodně překážek. Některé jsou velmi praktické – elektřina, voda a plyn fungují úplně jinak, než jsem byla zvyklá. A pak to byla mentalita, někdy včetně nutnosti obhájit si, že žena je rovnocenná muži.“ Deziluze přišly i na čistě profesní úrovni: „Jsem velmi zklamaná, jak se v Kurdistánu zanedbává důležitost i náročnost umění. Na Západě není vůbec lehké dostat se na filmovou školu. Ale v Iráku to byl obor, kam brali nejhorší maturanty. Učila jsem je na univerzitě a na tu úroveň vzdělání se nedalo dívat. Po roce a půl jsem odešla.“ Přes své kritické poznámky neláme Shalmashi nad Kurdistánem hůl: „Kurdistán dokázal, že je to vznikající demokracie, a může být příkladem pro Irák i celý Blízký východ.“