Nejkomentovanějším momentem výroční mnichovské bezpečnostní konference bylo, že když ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlašoval z pódia, že na Ukrajině nejsou žádní ruští vojáci, publikum se smálo. Ale co je tu vlastně k smíchu? Kdyby o tom někdo chtěl psát esej, mohl by jí dát titulek „Smích bezmocných“. Ten smích byl brán za důkaz toho, že Lavrov neuspěl, že nemá důvěru lidí v oboru. Ale znamenal spíš něco jiného: že si Rusko bude dělat, co chce, bez ohledu na to, co si o tom Západ myslí.

Ve dnech mnichovské konference vrcholilo jednání o tématu dodávek zbraní Ukrajině. I vstup tohoto tématu na mezinárodní scénu byl provázen smíchem: bylo to na konferenci loni v červenci, když se bývalý prezident Světové banky Robert Zoellick zeptal Federicy Mogheriniové, tehdejší italské ministryně zahraničí, jaké stanovisko by zaujala k hypotetické ukrajinské žádosti o dodávky zbraní. Mogheriniová mu odpověděla smíchem. Záhy nato se stala vysokou představitelkou EU pro zahraniční politiku. Od té doby všem došlo, že smích se k tématu nehodí. Již 31. srpna loňského roku novinář Ben Judah (ten, který tak zatopil Radkovi Sikorskému, když v časopise Politico citoval jeho nedomyšlená slova o Putinově nabídce dělení Ukrajiny) publikoval v New York Times komentář s titulkem Buď vyzbrojit Ukrajinu, nebo se vzdát. Argumentoval, že pokud Západ nemá žaludek na vojenskou pomoc Ukrajině, bylo by morálnější ji přesvědčit, aby v konfliktu, který nemůže vyhrát, ustoupila – zachrání to životy tisíců lidí, kteří umírají v marném boji. Otázka zbraní pro Ukrajinu mezitím bublala pod povrchem a v posledních týdnech byla konečně nastolena na oficiální úrovni díky zprávě americké Brookings Institution, jíž se chopili někteří američtí senátoři. Reakce se profilovaly podle očekávání: Evropa (západní) proti, Washington nerozhodný.

Hodit Ukrajinu k vodě, nebo…

Pozici proti dodávkám zbraní formulovala na mnichovské konferenci německá kancléřka Angela Merkelová. Z kontextu celého jejího vystoupení, jakož i z předchozího úsilí v celé ukrajinské vizi, lze dovodit, že k tématu nepřistupuje povrchně.

Povrchně ovšem začala. Použití vojenské síly je tématem, se kterým dnešní evropské elity zacházejí na veřejnosti asi jako viktoriáni se sexem. Kdokoli by o něm chtěl mluvit, je rychle okřiknut několika ritualizovanými poučkami, které s realitou použití síly nemají mnoho společného. Jsem pevně přesvědčena, že tento konflikt nemůže být vyřešen vojenskými prostředky, řekla nejdříve Merkelová. Ale to přece je očividná nepravda. Vojenskými prostředky byl připojen k Rusku Krym, a to tak, že to Západ dnes navzdory verbálním protestům akceptuje jako fait accompli. A vojenskými prostředky spěje k cílovému stavu – tzv. zamrzlému konfliktu, možná připojení souvislého pruhu území umožňujícímu spojení s Krymem – i boj na východě Ukrajiny. „Na Ukrajině je už dnes dost zbraní,“ řekla Merkelová, přičemž doslova zopakovala slova, jež se používala v době před zrušením embarga na zbraně během jugoslávských válek. Byl to směšný argument tehdy a je to za situace, kdy jedna strana dostává stále nové zbraně z Ruska, směšný argument i dnes. Merkelová pak specificky odmítla tezi Johna McCaina, že dodávky zbraní změní Putinovu kalkulaci: „Vojenské prostředky povedou k více obětem, ne k přesvědčení, že ruská armáda může být poražena.“ To nejzajímavější ale dodala za chvíli: „Neumím si představit situaci, kdy by lepší vybavení ukrajinské armády udělalo na prezidenta Putina takový dojem, že by přijal vojenskou porážku. Ledaže – ale já nechci mluvit o tom, co by kdyby. Taková je realita dnešního dne.“

Z těch náznaků lze spekulovat, že Merkelová má jemnější chápání situace, než naznačují její fráze, jež jsou konformní se současným postmoderním způsobem mluvení o ozbrojených konfliktech. Specifická dodávka zbraní může změnit kalkulaci – viz stingery v rukou mudžáhidů v době sovětské intervence v Afghánistánu. A rozhodné použití síly může vést ke stabilnímu řešení – viz chorvatská operace Bouře v balkánských válkách. Merkelová ale může mít pravdu v tom, že současná Ukrajina prostě není stát, který by měl vnitřní schopnosti dostatečné k efektivnímu vedení obrany vůči Ruskem podporovaným povstalcům.

Zprávy o nekompetentnosti ukrajinských velitelů jsou příliš početné. Ukrajinská rozvědka je paralyzovaná předchozí penetrací ruskými tajnými službami. Vznik dobrovolnických jednotek sice nasvědčuje ochotě mnoha Ukrajinců bránit zemi, ale zároveň je obžalobou armádních a politických struktur a politicky nevěští nic dobrého. Ukrajina, ač velký výrobce a vývozce zbraní, na vlastní armádu dlouhá léta kašlala. To se nedá dohonit v řádu měsíců v situaci ekonomického kolapsu. Současná Ukrajina je ideální lekcí pro všechny naivní libertariány na téma, jak je důležité mít efektivní stát a pěstovat loajalitu k němu. Jak do tohoto chaosu teď dodat vojenský materiál (nikdo nehovoří o útočných zbraních) a jak naučit Ukrajince moderní technologii používat v takovém časovém horizontu, aby ještě bylo na bojišti do čeho zasahovat – Merkelová by nebyla iracionální, pokud by usoudila, že toto zadání nemá řešení.

Je třeba si ovšem poctivě přiznat, že to znamená hodit Ukrajinu k vodě. Západ vyjadřuje ochotu Ukrajinu politicky a ekonomicky podporovat. Je ale otázka, jaké by to na Ukrajině mělo politické důsledky. Porošenko by to pravděpodobně politicky nepřežil, o půdu pod nohama by přišly proevropské občanské vrstvy a do popředí by se (tentokrát skutečně) prodrali nacionalisté. Evropa by konečně byla konfrontována se snovou povahou svého zahraničněpolitického uvažování.

Představu o magnetické síle jejích institucí a hodnot, která vede země v jejím orbitu k reformám a budovatelskému úsilí, jež jim umožní Evropě se přiblížit, by bylo třeba hrubě korigovat. Na jedné straně se ukazuje, že toto přibližovací úsilí je nejen obtížné, ale pokud se setká s ruským nesouhlasem, i životu nebezpečné. Přesvědčení o tom, že Unie jen samotnou existencí svých pravidel a institucí vyzařuje do okolí stabilitu a bezpečnost, bylo zváženo a shledáno lehkým. EU je do sebe zahleděný papírový tygr. Široké vrstvy obyvatel jeho zakladatelských zemí nijak nestály ani o poslední vlnu rozšíření a určitě nestojí o žádnou další. Na druhé straně se ukazuje, že Západ jako spojenec je na nic a jeho kázání o novém světovém pořádku na totéž. Před rokem málokdo tušil, co to bylo Budapešťské memorandum z roku 1994. Dnes to vědí velmi dobře na všech ministerstvech zahraničí na celém světě: to je ten papír o vzdání se jaderných zbraní, a kdyby se Ukrajina tenkrát nenechala ukecat k jeho podpisu, tak si dnes Putin bude svou operaci Novorusko rozmýšlet úplně jinak. Důsledky se budou projevovat na nevyzpytatelných místech po celém světě a sebevětší počet konferencí o nonproliferaci na tom nic nezmění.

Neschopnost Západu vést hybridní válku

Vraťme se k Merkelové. Tak, jak implicitně přiznala, že je smířena se ztrátou Ukrajiny, stejně implicitně naznačila, co je jediný další krok, který Západu zbývá. A tomu je nejvyšší čas začít říkat nová studená válka. Ta slova nikdo neslyší rád a nikdo je nepřijímá rád. V současné popkultuře platí za symbol paranoie, asociuje mccarthismus a puče CIA v zemích třetího světa. Ale úsilí Západu tehdy reagovalo na skutečnou hrozbu a bylo neuvěřitelně úspěšné – mnohem úspěšnější, než bylo možné od demokracií, tradičně obviňovaných z neschopnosti uvažovat dlouhodobě, očekávat. Studenou válku svět ve zdraví přežil a v neposlední řadě přinesla svobodu i nám. Ale dokážou demokracie něco takového dnes?

Merkelová zmínila studenou válku sama od sebe a výslovně, když připomněla, že osobně zažila stavbu Berlínské zdi. Západ tehdy nereagoval ozbrojenou akcí, připomněla, a bylo to jen dobře. Ale měl trpělivost, takže za 28 let poté zeď padla. Sankce dostaly ještě málo času ke svému působení, po zkušenostech studené války jsem překvapená, jak snadno ztrácíme odvahu a jak jsme malověrní, plédovala Merkelová.

Je to postoj na jedné straně seriózní, na druhé straně trpící problémy a nedomyšlenostmi. Merkelové bylo souzeno stát se klíčovou osobností Evropy v rozhodování, jaká bude odpověď Evropy na nový ruský expanzionismus. Francie se o to, co je na východ od Německa, tradičně nezajímá. Británie prošla pozoruhodným vývojem, když se předpovědi, že bude blokovat ekonomické a finanční sankce, nenaplnily. Premiér David Cameron evidentně učinil strategickou úvahu, že zájmy londýnského City je v tomto případě třeba riskovat či obětovat. Obnovené vyšetřování vraždy ruského přeběhlíka Alexandra Litviněnka v roce 2006 ukazuje, že Británie je dnes bez iluzí a odhodlaná. Ale nemá v Evropě takovou váhu, aby její postoj bez souhlasu Německa rozhodl situaci. A pak už v podstatě žádná země, která by mohla rozhodovat, nezbývá. Polsko, jež dříve tyto ambice, co se týče ruské politiky, mělo, záhy po začátku ukrajinské krize zjistilo, že když jde do tuhého, ti velcí ho mezi sebe nepustí.

My, ti, kteří region trochu známe

New York Times ve zprávě o odlišných pohledech na vyzbrojování Ukrajiny mezi Evropou a USA cituje německého ministra financí Franka-Waltera Steinmeiera: „Možná tolik trváme na svém proto, že ten region trochu známe.“ Steinmeier ani netuší, co všechno tím říká. Německý argument, že oni tento region trochu znají, totiž zazníval (a byl partnery víceméně ochotně přijímán) celé poslední desetiletí, kdy Evropa strkala hlavu do písku. Za to, že je dnes Západ ruským vývojem zaskočen, může právě Německo. Bylo to ono, kdo určovalo politiku nazírání na všechny země mezi EU a Ruskem prizmatem Moskvy. Bylo to ono, kdo zablokovalo akční plán členství pro Gruzii na bukurešťském summitu NATO v roce 2007. Byla to politika založená na představě, že trpělivostí a intenzivními hospodářskými i politickými kontakty se podaří postupně Rusko převést na trajektorii k „normální“ zemi. Na rovině sentimentů se opírala o v Německu dosud rozšířený náhled, že Berlín a Moskvu pojí vzhledem ke zvěrstvům, jež nacisté za druhé světové války v Sovětském svazu napáchali, zvláštní pouto – jehož nástupnickou zemí je ovšem kuriózně pouze Rusko. Země jako právě Ukrajina, kde těch zvěrstev ve skutečnosti nacisté napáchali nejvíc, do tohoto rámce nepronikly. Stejně tak do ní nepronikly názory jiných, menších evropských zemí, například Baltů či Švédů. Byla to politika velmi dobrá pro německý byznys, který se stal hlavním dodavatelem průmyslových výrobků do Ruska. Vyvrcholila v éře kancléře Gerharda Schrödera dohodou o stavbě plynovodu Nord Stream, známého též jako „plynovod Molotov–Ribbentrop”. V jeho statutárních orgánech se sešel Schröder s „čekisty“ ruskými i německými (Matthias Warning, bývalý agent Stasi a pozdější šéf ruské pobočky Dresdner Bank). Němečtí bankéři také pomáhali Putinovi ilegálně vyvlastnit Chodorkovského Jukos.

Putinova invaze do Gruzie měla v západních hlavních městech rozsvítit výstražná světla. Místo toho se jelo dál, sebevědomý názor těch, kteří region trochu znají, opět zvítězil. Západ nezviklal ani ambiciózní vyzbrojovací program, který Rusko po gruzínských zkušenostech zahájilo. Francie dokonce uzavřela s Ruskem kontrakt na dodávku invazních lodí Mistral, který svou hodnotou 1,6 miliardy dolarů řádově převyšoval dosavadní zbrojní dodávky z Evropy do Ruska. Do Ruska ovšem vyváželo zbraně i Německo – to Německo, které dnes tak houževnatě brání dodávkám zbraní na Ukrajinu. Názor Západu nezměnily ani ruské prezidentské volby v roce 2012. Spočívaly ve zpětné rotaci Putina a Medveděva poté, co si v roce 2008 prohodili funkce prezidenta a premiéra. Definitivně se ukázalo, že Medveděv žádnou autonomní, tím méně liberálnější sílu nepředstavuje a v Rusku je pevně etablovaná „řízená demokracie“ v Putinových rukou. Takže když se dnes Angela Merkelová ukazuje jako nejzodpovědnější vůdce, co se týče Ruska, mezi západoevropskými politiky, je k tomu třeba dodat, že do značné míry řeší situaci, již právě Německo zavinilo.

Spojené státy si uchovávají válečnickou kulturu, ale oficiálně deklarovaný „pivot směrem k Asii“, jakož i rozpočtové škrty, jež dopadly na armádu po tzv. sekvestraci v roce 2013, znamenají, že Evropa nemůže počítat s takovou garancí své bezpečnosti jako v minulosti. K tomu připočtěme myšlenkové klima v Obamově Bílém domě a v progresivních intelektuálních kruzích. Když v debatě před prezidentskými volbami republikánský kandidát Mitt Romney prohlásil, že Rusko je největším americkým geopolitickým protivníkem, jali se ho demokraté a jim nakloněná média zesměšňovat – „Telefonovala osmdesátá léta, že chtějí zpátky svou zahraniční politiku, protože studená válka skončila už před dvaceti lety,“ odpověděl mu Barack Obama. Dnes už by to neopakoval, nicméně slova „studená válka“ mu evidentně nejsou o nic milejší než dřív.

Jak by tedy západní strategie ve studené válce 2.0 mohla vypadat? Studená válka sice nepřerostla v horkou, ale zbraně v ní hrály úhelnou roli. Efektivní odstrašení se neobešlo bez desetitisíců vojáků, letadel a tanků rozmístěných podél železné opony a bez demonstrované schopnosti je použít. Neobešlo se například bez rozhodnutí, jakým bylo rozmístění raket středního doletu v 80. letech, jež učinil s velkými politickými náklady Merkelové tehdejší předchůdce Helmut Kohl. My dnes používáme ekonomické sankce – „to, v čem jsme silní,“ řekla Merkelová. Ale je přesvědčení, že máme svobodu volby zbraní, správné? Za studené války se taky Západu zbrojit a cvičit se v zabíjení nechtělo – dělal to, protože věděl, že musí. Západ dnes používá ekonomické sankce ne proto, že by byly efektivnější, ale proto, že je to to jediné, na čem se (jen tak tak) shodne. Merkelová říká, že potřebují čas. Ale mohou být účinné? Spousta expertů nad tím vidí otazník. Ekonomické ztráty zvýší cenu agrese pro Putina, zní logika. Jenže Rusko je chápe jako asymetrickou odpověď v konfliktu, na niž může odpovědět opět asymetricky. Takže sankce, místo aby od použití síly odradily, je mohou naopak přiblížit. Nedávno varoval v Davosu šéf velké ruské státní banky VTB Andrej Kostin, že vyřazení Ruska z mezinárodního platebního systému SWIFT, trumfová karta Západu v ekonomických sankcích, by se rovnalo vyhlášení války. „Americký a ruský velvyslanec by druhý den museli odjet domů,“ prohlásil.

Merkelová sama také upozornila na obtíž, jakou představuje tzv. hybridní válka, v jejímž vedení je Rusko velmi zdatné. Používání dezinformací, pátých kolon, ekonomických pák, nominálně nezávislých sil, jež jsou ve skutečnosti ve službách cizí mocnosti, případně si ani neuvědomují, že jsou ve službách cizí mocnosti – Rusko ukázalo na Ukrajině, že tohle všechno umí používat lépe, než si kdo uměl představit. Merkelová si to uvědomuje. „Viditelný vojenský konflikt je až na konci dlouhé série událostí,“ upozorňovala. „Musíme to vysvětlovat veřejnosti.“ Bude to umět? Bude to chtít veřejnost slyšet? Demonstrací hnutí Pegida v Drážďanech se ruská televize RT chopila se stejnou přičinlivostí jako hnutí Occupy Wall Street v USA. A lze říci, že Merkelová svou reakcí zahrála Rusům do not. Neutralistické tendence v samotném Německu, antiamerikanismus vybíjející se v glorifikaci amerického přeběhlíka Edwarda Snowdena, jenž je ne-li od počátku, pak dnes již evidentně v ruských službách – nejsou to všechno ideální ingredience hybridní války?

A kdo to vlastně bude vysvětlovat? Barack Obama nedávno sebevědomě prohlásil, že Rusko je kvůli své agresi na Ukrajině mezinárodně izolované. Nevšiml si výsledku řeckých voleb? Nevšiml si proruských sympatií rostoucích antisystémových stran jako španělský Podemos a francouzská Národní fronta? Nepřiznaným holdem jejímu vlivu je, že Nicolas Sarkozy, jenž kdysi v úřadě korigoval tradiční francouzský antiamerikanismus, dnes projevuje neomylný populistický instinkt a vystupuje prorusky a antiamericky. A o Maďarsku, Slovensku víme svoje. A úplně nejvíc víme o vlastním prezidentovi. Nejsmutnějším paradoxem nové studené války je, že Kreml sice hraje z pozice vojenské slabosti – jeho vojenské síly by podle většiny expertů ještě stále na armády NATO v totální konfrontaci neměly –, ale politická slabost Západu je ještě větší.

Odborníci a vojáci mluví o tom, že je třeba nastálo umístit předsunutý kontingent vojenských jednotek na potenciální frontovou linii, zřejmě do baltských zemí. Byl by to takzvaný nástražný drát, klíčový prvek odstrašení: i relativně malá provokace by znamenala riziko odpovědi celé Aliance. Jenže hybridní válka probíhá na jiných frontách dávno předtím, než se promění ve válku horkou. Představme si, že by došlo k ruské vojenské provokaci, takové, jakou minulý týden veřejně prorokoval bývalý generální tajemník NATO Rasmussen. Postižená země by svolala zasedání NATO a žádala by o pomoc podle článku 5. Ale co když by představitel třeba jen jediné členské země prohlásil, že nevěří, že se jedná o skutečný ruský útok, neboť podle jeho názoru v dotyčné zemi panuje občanská válka? Rusové by o této situaci měli velmi dobrý obrázek díky svým špionům a spojencům – lze se spolehnout, že například v Řecku s jeho otevřeně prokremelskými ministry zahraničí a obrany jsou tajné informace NATO v bezpečných rukou? Krize eurozóny v tom hraje speciálně neblahou roli. Kypr již v době, kdy byl nucen požádat o bailout, koketoval s ruskou pomocí. Teď dementoval zprávy, že podepsal s Ruskem dohodu o zřízení vojenské základny, ale bylo by absurdní, kdyby se ukázalo, že na tom něco je? Vláda řecké Syrizy se na bruselské scéně uvedla protestem proti sankcím. Kdyby v jednáních o budoucnosti řecké ekonomiky přišla Syriza s návrhem: Ustoupíme vám víceméně ve všem, ale vyměníme to za nezávislou politiku vůči Rusku – jak by se k tomu Německo postavilo?

Třetí Řím. Nová ideologie, které nerozumíme

Odpor vůči nové studené válce se jistě opře také o námitku, že Sovětský svaz disponoval světovládnou ideologií, jakou dnešní Rusko vůbec nemá. Doktrína historické nevyhnutelnosti vítězství socialismu nad kapitalismem činila Sovětský svaz nebezpečný způsobem, jakým normální velmoc se svými normálními ekonomickými a bezpečnostními zájmy nikdy nemůže být. Jenže tento názor se opírá o expertní znalosti jen zdánlivě. Ve skutečnosti spíš prozrazuje slepé místo současného západního uvažování. Vzestup role pravoslavné církve a úvah o Rusku jako „třetím Římu“ poskytuje Rusku dosti potentní ideologii. Bez ohledu na to, jak upřímně míní Putin a jeho „čekisté“ svůj okázalý příklon k pravoslaví, na ruskou společnost to má evidentně silný vliv – zvlášť když je tím obklopena ve veřejném prostoru od rána do večera. Britský novinář Peter Pomerantsev, který žil deset let v Rusku, popisuje ve své knize Nic není pravda a všechno je možné změněnou atmosféru, která ho v Rusku čeká, když se tam vypraví dnes: „Jako by všechno bylo normální. Jako by nebyla válka. A na první pohled se město bude zdát stejné jako vždy: opancéřované bentleye budou parkovat ve třech řadách vedle sebe naproti klášteru z červených cihel, nad moskevským horizontem, měnícím se jak ve zrychleném filmu, se budou pořád otáčet hejna jeřábů. A všechno bude v pořádku, dokud někdo (taxikář, starý kamarád, neznámý člověk v baru) nespustí jakoby nic obvyklou mantru současnosti:
„Rusko je zase silné, zvedli jsme se z kolenou!“
„Celý svět se nás bojí!“
„Západ se nás snaží zničit!“
„Všude jsou zrádci!“

Američtí i britští politici se rádi uchylují k metaforám hodným vzorných studentů, jací mnozí z nich byli: Rusko se vyřazuje z mezinárodního společenství, v jednadvacátém století se nemůžete chovat jako v devatenáctém. Ale co když to na Rusy nedělá žádný dojem? Co když si nemyslí, že od nás potřebuje razítko na to, aby smělo do jednadvacátého století? Naší velkou slabinou je neschopnost si představit, že někdo, kdo staví stejné domy ze skla a oceli jako my, má rád stejné lahůdky, jezdí ve stejných autech a chodí stejně oblečený, může mít úplně jiné představy o použití síly. Vzít je vážně, to bude hlavní podmínkou úspěchu v nové studené válce. Jenže nového Harryho Trumana, Konrada Adenauera či George Kennana nikde není vidět.