Nejde jen o to, že občané nemají k dispozici věrohodné průzkumy. Ani programy nemají kvalitu, aby mělo valný smysl o nich diskutovat. Přesto, nebo možná právě proto, jde o nejdůležitější volby od vzniku České republiky. Asi se tomu nedá vyhnout. Budeme rozhodovat, jestli změníme systém vládnutí.

Volby nemusí být nutně brutálním mocenským bojem. Nakonec je to vidět na Německu, kde je o vítězi nedělního klání a o straně na druhém místě předem rozhodnuto. Proto se víc mluví o bezprostředních i dlouhodobých výzvách, před kterými společnost stojí. Kromě dieselové krize a budoucnosti průmyslu se vedou spory o integraci uprchlíků a o tom, jak zabránit příchodu dalších, řeč přijde i na monstrózní plán revitalizace dunajských břehů. Právě proto mají i předem rozhodnuté volby smysl, protože legitimizují projekty, kterými může příští koaliční vláda cíleně měnit poměry ve své zemi.

Pokud ovšem není vážná řeč o projektech, pak zbývá opravdu jenom boj o moc. Před takovou vyhlídkou stojí na začátku posledního předvolebního měsíce Češi, mocenský souboj překrývá debatu o programech také v Rakousku, kde se volí o týden dříve než u nás. O významný převrat půjde u jižních sousedů v každém případě. Po jedenácti letech velké koalice lidovců a sociálních demokratů začne jeden z jejích členů spolupracovat s radikálně pravicovou stranou FPÖ, jejíž šéf je příznivcem vlády silné ruky, a o jehož vztahu k demokracii tedy panují pochybnosti.

Popsat nastávající mocenskou změnu v České republice nejde tak snadno, protože se její obsah ztrácí v chaosu deseti stran, které mají šanci proniknout do parlamentu. Rozhodující rozměr volebního boje se dá přiblížit jako střet systémových a nesystémových stran. Dosud měly většinu „systémové“ strany, které svou legitimitu odvozovaly od systému parlamentní demokracie, zavedené po listopadu 1989. Teď se však nedá vyloučit, že na majoritu dosáhnou uskupení, která budou chtít systém změnit, tedy strany „nesystémové“. K nim se tradičně počítá dědička předlistopadové totalitní strany KSČ, nově oligarchické hnutí ANO a projekt Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury. Tyto tři partaje dostaly ke všeobecnému překvapení v roce 2013 dohromady 40 procent hlasů, což znamenalo 94 poslanců. Teď se ví, že mohou dosáhnout na parlamentní většinu.

Tři proti korupčnímu systému

O popsaném střetu se často nemluví, protože neexistuje všeobecně uznávaná definice, co se myslí termínem nesystémová strana. KSČM, ANO a SPD přece nevyzývají k revoluci a likvidaci demokracie. Používají však ostrá slova o boji proti korupci. Zatím nejdál zašel šéf ANO Andrej Babiš v předmluvě k volebnímu programu, kde uvádí tři věty, které chuť k revizi polistopadových poměrů naznačují: „V roce 1989 jsme doufali a ještě dlouho si pak mysleli, že se nesnesitelného korupčního systému konečně zbavíme. Nevyšlo to. Bojujeme s ním dodnes.“ Pochybnosti vznikají z nejistoty, jestli za vládu korupce nemyslí Babiš demokratický systém jako takový.

Nikdo z vůdců nesystémových stran ovšem nemluví o tom, že by snad chtěl nastolit diktaturu. Babiš používá podezřelý obrat, že stát bude jako rodinná firma, zrušení sněmovny tím však nemyslí. S tím nepočítá ani Okamura či komunisté, i když chtějí část rozhodování přesunout na lidová referenda. SPD k tomu maximálně uvažuje o nastolení jakéhosi prezidentského systému, ve kterém se role sněmovny oslabí. V čem se tedy skrývá ona nebezpečná nesystémovost?

Jednoduše v okolnosti, že se zmíněným stranám nedá věřit. Komunisté přece pocházejí ze strany, která si užívala diktaturu. U Babiše a Okamury vzbuzují podezření řeči o prohnilém parlamentu i fakt, že svá hnutí neřídí demokraticky. Především však není jisté, jak by se zachovali v krizovém okamžiku, kdyby bylo třeba zdejší demokratický systém uchránit před nebezpečím zvenku. Systémové strany by bez demokracie neexistovaly, u KSČM, ANO a SPD s výraznými protidemokratickými projevy tomu však může být jinak.

Nedůvěryhodní

Možná je to plané podezření. Za systémovou se strana ovšem považuje až ve chvíli, kdy to prokáže. Může to být v běžném parlamentním provozu, což se zvláště Okamurovi ani Babišovi nedaří. Jde to ovšem i jiným způsobem. Konkrétně o nedemokratických postojích rakouské FPÖ se mluví často, nikoho však nenapadne, že by ji označil za nesystémovou. Původně ostrakizovaná strana, která byla odsuzována jako útočiště bývalých nacistů, se osvědčila jako součást systému už v roce 1950. Tehdy vyvolala sovětská okupační správa politickou krizi za účelem rozdělení Rakouska. Hodlala k tomu využít dělnické bouře organizované komunisty a předchůdci FPÖ z tzv. Volební strany nezávislých. Pokud by proti násilnostem zasáhly americké okupační jednotky, mohli by Sověti uzavřít a oddělit svou zónu jako východní Německo. Předchůdci FPÖ pochopili riziko, protesty zastavili a pomohli udržet jednotu země. Komunisté po této zradě ztratili v Rakousku význam. Třeba by se současní komunisté, Babiš i Okamura zachovali v podobné krizi také vzorně. Předem to o nich však nikdo neví.

Když tři nesystémové strany získají 21. října většinu ve sněmovně, automaticky to neznamená, že vytvoří koalici, která začne okamžitě měnit demokracii na systém se silným vládcem a okrajovou rolí parlamentu. Nakonec ani volba CDU automaticky neznamená, že se ihned začnou modernizovat diesely podle představ kancléřky Angely Merkelové. Každou takovou změnu je třeba nejdříve prosadit v reálném světě. V případě vítězství nesystémových stran však bude možné současný demokratický model vládnutí legitimně měnit podle představ tří stran, kterým jsme dali většinu hlasů. Přece víme, že jde o nesystémové strany.