Tiše a decentně, jak bylo jeho zvykem, se rozloučil se světem spisovatel Alexandr Kliment. Zemřel minulý týden 22. března, pohřeb se na jeho přání odehrál před pár dny jen v kruhu rodinném. Bylo mu 88 let.

Kliment patřil k silné generaci prozaiků 60. let, kteří vrátili do české literatury psychologii, intimní příběh, slovesnou kvalitu, zájem o „život kolem nás“, jak se jmenovala edice Čs. spisovatele, kterou řídil Klimentův vrstevník Ivan Klíma a kde vyšel v roce 1960 jeho debut, novela Marie „o krizi mladého dělnického manželství“. To bylo vlastně novum: zase se psalo o lidech, jací jsou, a jejich problémech, ne o modelech nějakého utopického projektu.

V něj Kliment nikdy nevěřil, v čemž představoval právě v té generaci spíš výjimku. Nikdy nebyl v (komunistické) straně, ve věcech měl víceméně jasno už od února ’48 a na rozdíl od mnoha jiných ne-komunistů si nemyslel, že je to na chvíli. Naopak on byl vždycky zdrženlivý a skeptik, před ambicemi dával přednost čestnosti a fair play. Nebyl to typ, který by se exponoval příliš politicky, ale když poznal, že je to nutné, tak do toho šel: jako když Ludvíku Vaculíkovi podepsal v roce 1968 Dva tisíce slov a pak Václavu Havlovi Chartu 77.  

Kliment nenapsal paměti, ale v roce 2009 vyšla v nakl. Torst kniha jeho „rozhovorů“ s vnučkou a vnukem Janou a Štěpánem, která se jmenuje Tři žíně. Je útlá, jako všechny jeho knihy, Kliment skutečně šetřil nejen gesty, ale i slovy, co řekl, bylo ale výstižné a přesné. Ostatně jeho asi nejlepší kniha se jmenuje Nuda v Čechách, napsal ji v první polovině 70. let a sám titul vlastně pro vystižení normalizace postačuje.

V těch Třech žíních se lze dočíst, co obvykle Kliment nevytruboval na všechny strany. O jeho dětství a mládí, které prožil v Turnově (narodil se tam 30. 1. 1929), o jeho vzdělané a schopné mamince, která si vzala o jedenáct let mladšího Rusa Alexandra Ivanoviče Klimentijeva, se kterým se seznámila, když se chtěla naučit rusky – on se z rodného Sankt Peterburgu dostal do Turnova s čs. legiemi, tam se vyučil brusičem drahých kamenů, jenže za hospodářské krize musel dílnu zavřít a pak se protloukal všelijak. Rodina se odstěhovala do Prahy, bydleli na Smíchově, nevedlo se jim nijak dobře, ale mladý Alexandr, který si počeštil a zkrátil příjmení na Kliment, s čímž otec souhlasil, z toho nevyvodil třídní nenávist, nýbrž přesvědčení, že poměry se mají zlepšovat solidaritou a pokrokem, vše ostatní skončí špatně – jako v otcově Rusku. 

Na vysokou školu šel pak v „nejlepším“ možném roce, po únoru ’48, chtěl studovat filozofii a hudební vědu, ale po půl roce poznal, že je to „nesmysl, protože první, po čem komunisté šli, byla ideologie“. Na to se on, jak o sobě píše – „individualista, anarchista a začínající alkoholik“ –, nehodil. Podařilo se mu přestoupit na Divadelní fakultu, vystudoval dramaturgii, ale to byla, jak píše, také blbost, protože se zrovna řešilo, jestli je Hamlet zpátečnická postava, či nikoli. 

Na otázku, jak se cítil, odpovídá velmi klimentovsky: „Nijak. Já prostě žil. Měl jsem obrovské problémy, celou dobu jsem hledal svoji identitu, a když jsme ji nalezl, tak jsem přišel na to, že žádnou nepotřebuju.“

Na Alexandru Klimentovi byla jaksi nepřehlédnutelná jedna věc. Vlastně dvě věci. Skvěle vypadal, Bohumil Hrabal o něm psal jako o „krásném Sašovi Klimentovi“, a možná dokonce čím byl starší, tím vypadal lépe. A pak druhá věc: pil. To, co nazval „začínajícím alkoholikem“, právě ve stáří bylo už zkušeným pijanstvím, excesivním alkoholismem, který přitom – a neznám moc podobných případů – nelikvidoval právě tu fyzickou podobu, která byla, aspoň já ho tak pamatuju, obdivuhodně, na Čecha netypicky, ale on byl napůl Rus!, ostrá, nevyměklá, nerozpadlá. Byl to šarmantní pijan.

V té knize Tři žíně o svém pití mluvil velmi otevřeně a bez vytáček a iluzí: „Alkoholik vždy dobře ví, o co jde. Já to také vím. (…) Cesta alkoholika je doprovázena ztrátami jako cesta válkou. (…) Život za střízliva je jiný než život s alkoholem, to je naprosto jasné. Už po dvou skleničkách alkoholu je ti jinak. A ten druhý břeh světa je pro určité charaktery přitažlivý. Potřebuješ ještě jeden svět, protože ten normální tě nebaví. Členové mojí rodiny na mě hledí s obavami, s úzkostí, někdy s výčitkou: když se chceš uchlastat, tak se uchlastej. Nechci se uchlastat, ale je to tak, jsem alkoholik. Dokonce když mě vytáhli z toho absťáku, tak i potom, po té hrůze, za stavu střízlivosti, si říkám, že beru i to strašlivý utrpení, protože to má něco do sebe. Má to něco do sebe v tom objevování a chápání sebe sama, tedy za čarou odpovědnosti a rozumu, takové ezoterické ochutnávání alternativního světa a světů, domyšleno – smrti.“      

A pak tam popisuje jeden výtečný alkoholický exces, kdy odjel vlakem do Zbiroha, kde byl kdysi v mládí, koupil si na cestu lahev fernetu a cestou pil a pil, stavil se v hospodě a zase pil a pak šel krajinou a pil, a když si zrovna říkal „Alexandře, dej si bacha“, smýklo to s ním a byl na zemi.

Tehdy ještě na druhou stranu neodešel, ale smrt už na něj mávala. Takže nyní to pro něj není žádná nová známost.