Jméno Jana Masaryka jsem poprvé slyšel koncem roku 1989. Pád komunistického režimu přinesl i záplavu informací, které by jinak jedenáctiletého školáka sotva zajímaly. Poté, co se na televizní obrazovce objevila tvář někdejšího ministra zahraničí, se mí vesničtí prarodiče rozzářili: „No jo, náš Jenda.“ Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, koho mají na mysli, protože mě nejprve napadlo, že snad mluví o mém mladším bratrovi Honzovi. Poučený starší bratranec Karel mi pak „spiklenecky“ vysvětloval, že Jan Masaryk, syn zakladatele Československa, za něž nasazoval život v legiích i náš pradědeček, byl komunisty zavražděn a vyhozen z okna. Aby svůj čin komunisté zamaskovali, při pohřbu mu položili ke spánku kytičku sněženek, jelikož se v těchto místech nacházely stopy po vražedném výstřelu. Byla to patrně první konspirační teorie, se kterou jsem byl seznámen.

Málokterá osobnost moderních českých dějin je opředena tolika mýty jako Jan Masaryk. Je to snad způsobeno tím, že na něj byly kladeny příliš velké nároky? Zatímco se v jedné slabé chvilce vyjádřil, že by byl nejšťastnější, kdyby působil jako jazzový pianista, československý národ „svého Jendu“ miloval – a očekával, že převezme po „tatíčkovi Masarykovi“ jeho ochranitelskou roli. Možná že právě z těchto očekávání se zrodil mýtus Jana Masaryka, do něhož si společnost projektovala vlastní tužby a přání. Není tak překvapující, že některé výroky, jež bývají v kolektivní paměti Masarykovi připisovány, nejsou historicky doložené, zatímco jiné výroky, jež zdokumentovány máme, se nepřipomínají.

V nedávné době byla česká veřejnost vzrušena zprávou, že podle některých indicií by mohl být biologickým otcem T. G. Masaryka rakouský císař František Josef. Nicméně i nepotvrzené zprávy o původu Jana Masaryka stojí za pozornost. Zdá se totiž, že jeho otci při seznámení se s Američankou Charlottou Garriguovou mimo jiné imponovalo zjištění, že údajně pochází ze starobylého šlechtického rodu, spřízněného snad až s rodinou francouzských králů. Masaryk to přiznal Karlu Čapkovi v Hovorech s TGM: „Garriguové pocházejí z jižní Francie – je tam posud pohoří La Garrigue – a prý byli potomky Kapetovců, dokonce Ludvíka IX. Svatého; také po přeslici je to rod starý, řekli bychom aristokratický. (…) Tož podle toho v žilách mých dětí proudí královská krev.“

U rovnostáře a demokrata Masaryka to na první pohled překvapuje, nicméně v následujících větách údajný královský původ svých potomků bagatelizuje s tím, že „slušný předek selský nebo dělnický není horší“. Přitom jak upozornil francouzský historik Alain Soubigou, pasáž o Kapetovcích a Ludvíku Svatém byla z francouzského vydání Hovorů ještě za Masarykova života vypuštěna. Soubigou dále uvádí, že hypotézu o šlechtickém původu Garriguových je nutné odmítnout, jelikož podle genealogického pátrání působili příslušníci rodu jako vyšší úředníci, a to i u královského dvora, doklady o jejich urozených předcích však chybí. Těžko říci, nakolik tato rodinná legenda o „královské krvi“ formovala také osobnost Jana Masaryka.

Doma samý Nietzsche

Narodil se 14. září 1886 v Praze jako třetí potomek již poměrně výrazného profesora pražské univerzity. Jako by T. G. Masaryk svá očekávání, jež možná spojoval s druhým synem, vložil do jeho křestního jména – inspirací mu byla osobnost českých dějin, která jej fascinovala, Jan Hus. A jako by tíži toho jména nesl Jan Masaryk již od dětství. Když mu bylo třináct, propukla naplno Hilsnerova aféra a útokům fanatických nacionalistů byla vystavena i Masarykova rodina, která tak (nikoliv naposledy) nesla důsledky otcova politického angažování. Děti na pražských ulicích si prý tehdy vytvořily novou nadávku „ty Masaříku“ a Jana musel údajně do školy doprovázet starší bratr Herbert, aby jej chránil před fyzickými útoky spolužáků. Jak trefně uvádějí Masarykovi životopisci Pavel Kosatík a Michal Kolář, zatímco T. G. Masaryk nadávky a urážky pražských dětí neslyšel, jeho syn ano…

Výchova v rodině Masarykových byla poměrně netradiční a na svoji dobu značně liberální. Jan se spolu se sourozenci Alicí, Herbertem a Olgou mohl účastnit intelektuálních debat a přednášek v otcově bytě, což na dospívající děti mělo působit stimulujícím a motivačním dojmem. Nicméně na Jana tyto akce dopadaly spíše opačně. V roce 1947 dokonce veřejně prohlásil: „Úroveň domácnosti mého otce byla příliš vysoká. Byl to samý Schopenhauer, Nietzsche… Krása rodiny, šťastné manželství, hodná máma a to všechno, a já jsem viděl, že se do těch vysokých sfér nehodím.“ Podíváme-li se na další osudy Masarykových dětí, nabízí se otázka, nakolik byl tento způsob výchovy účinný. Masaryk byl propagátorem „moderního manželství“ a zásadním odpůrcem rozvodů, tři jeho potomci (včetně Jana) se však během svého života rozvedli, nejstarší Alice se neprovdala nikdy.

Obdobně tomu bylo i se vzděláním – Masaryk sice ovlivnil generace studentů na pražské univerzitě, z jeho dětí ale vysokoškolské vzdělání získala pouze Alice. Zatímco T. G. Masaryk byl zapřisáhlým abstinentem, vztah Jana Masaryka k alkoholu byl značně přátelský. No a ačkoliv T. G. Masaryk zásadně z náboženských a etických důvodů odmítal dobrovolný odchod z tohoto světa, a proti sebevraždě dokonce sepsal polemický spis, u obou jeho synů panovalo po určitou dobu podezření, že si vzali život sami. Zatímco v případě Herberta je toto tvrzení již vyvráceno a považuje se za jisté, že v březnu 1915 zemřel na břišní tyfus, smrt Jana Masaryka stále zůstává nevysvětlena a varianta, že se jednalo o sebevraždu, není definitivně vyloučena.

Janovo chování v dospívání bylo patrně motivováno určitou vzpourou vůči „vznešenému“ světu rodičů. Ačkoliv vychodil obecnou školu s výborným prospěchem, následná studia na Malostranském a posléze prestižním Akademickém gymnáziu již úspěšná nebyla. Jana po určitou dobu vzdělávala doma matka a on docházel do školy pouze na zkoušky, přesto na vysvědčení opakovaně nacházel z některých předmětů nedostatečnou. Zhoršený stupeň vykazovala též známka z mravů – Jan začal kouřit, pít alkohol a též hovořit „nepříliš diplomatickým“ jazykem, což muselo šokovat především matku, známou puritánským přístupem. Právě toto chování, které ještě na počátku 20. století vyvolávalo v „lepších“ kruzích pozdvižení, přinese Janovi o tři dekády později nevšední oblibu u širokých vrstev obyvatelstva – bodrost, lidovost a fakt, že pro srozumitelné (a někdy i „neslušné“) slovo nešel nikdy daleko, z něj učinily „našeho Jendu“.

Americký sen

Student Masaryk měl maturovat na jaře 1906, pro nemoc mu však byla maturitní zkouška dvakrát odložena na podzimní termín. K té se již nedostavil, jelikož se nacházel na palubě lodi směřující do USA. Zdá se, že rodičům s rebelantskými excesy již došla trpělivost a rozhodli se vyhovět jeho úvahám o cestě „na zkušenou“ do matčiny rodné země, kam směřovaly za prací i zkušenostmi tisíce mladých Čechů a Slováků. Americký pobyt byl pro Jana Masaryka v řadě ohledů klíčový. Na jednu stranu si zde, zejména zpočátku, sáhl na dno sil, když relativně malý finanční obnos, jímž ho vybavil otec, utratil, na druhé straně šest let strávených ve městě Bridgeport v Connecticutu označoval později za nejkrásnější léta života – cítil se tam svoboden.

Masaryk zde údajně vystřídal řadu zaměstnání – od úředníka v tovární kanceláři přes číšníka až po dělníka ve slévárně. Také prý vyučoval zahraniční dělníky angličtině a na piano vytvářel v místním kině doprovod k němým filmům. Právě hra na klavír byla asi jedinou věcí, v níž rodiče nezklamal – měl prý talent i píli, ale dráze koncertního mistra zabránily již v Praze zdravotní obtíže s rukou a ramenem. V prosinci 1938 pak v interview pro jeden britský deník na otázku, čím by chtěl v životě být, kdyby jej mohl začít znovu, odpověděl: „Šíleným jazzovým hudebníkem, pianistou.“

Hudební nadání nebylo jedinou věcí, kterou Jan Masaryk zdědil po matce – byla to i duševní choroba, jež se u něj výrazněji projevila za dosud neznámých okolností na podzim 1912 právě v Bridgeportu. Masaryk byl na doporučení továrního lékaře hospitalizován ve Zvláštní škole pro slabomyslná děvčata a chlapce ve městě Vineland; lékaři mu diagnostikovali mírnější formu schizofrenie. Pro Masaryka představoval pobyt v tomto zařízení pád na dno – a zdá se, že právě snaha dostat se z ústavu mu pomohla překonat některé dosavadní překážky v jeho osobnostním rozvoji. Každopádně léčba v tomto zařízení byla jeho určitou „třináctou komnatou“ a nesvěřoval se s ní ani nejbližším přátelům. Za Janem přicestovala v létě 1913 matka Charlotta a on se pod jejím vlivem (a také díky sestře Alici) rozhodl k návratu do Evropy.

Z hlediska budoucího vývoje se to nakonec neukázalo jako nejšťastnější rozhodnutí, asi šest měsíců po jeho příjezdu do Prahy vypukla první světová válka a Jan Masaryk byl povolán do rakousko-uherské armády, kam nastoupil počátkem roku 1915, tedy v době, kdy jeho otec byl již za hranicemi monarchie. Kvůli jeho politickým aktivitám v exilu byl Jan Masaryk záhy zařazen do kategorie „politicky nespolehlivých“ vojáků. Sloužil v Haliči, v Uhrách i na italské frontě u vozatajstva, nicméně dle vlastních slov za celou válku ani jednou nevystřelil a jeho nadřízení jej záměrně drželi mimo dosah frontové linie, takže neměl možnost přeběhnout na druhou stranu.

Po vzniku Československa a triumfálním návratu T. G. Masaryka z exilu nastoupil Jan Masaryk nejprve do kanceláře prezidenta republiky, kde se věnoval zahraničním hostům, nicméně již v březnu 1919 se stal zaměstnancem ministerstva zahraničí a zahájil diplomatickou kariéru. Na jednu stranu měl pro ni díky přátelské povaze a jazykovému vybavení předpoklady, nicméně jej určitým způsobem limitovaly depresivní stavy – a nezřídka byl vystaven též pomluvám, že jej v diplomacii drží právě příbuzenský vztah s hlavou státu. V roce 1925 byl jmenován velvyslancem ve Velké Británii a na postu setrval až do podzimu 1938. Ve stejné době vstoupil do manželského svazku s Frances Craneovou-Leatherbeeovou, dcerou amerického podnikatele a otcova přítele, seznámili se již v Bridgeportu. Manželství však po šesti letech skončilo rozvodem. Roli prý sehrála Janova náklonnost k alkoholu a jeho deprese, ale též skutečnost, že Frances měla z prvního manželství tři potomky a často s nimi pobývala v Americe.

Symbol a most

V září 1938 vyvíjel Masaryk v Londýně diplomatickou aktivitu, jejímž nejvýznamnějším vyjádřením se stala nóta z 25. září, zakončená legendární větou, že „národ svatého Václava, Jana Husa a Tomáše Masaryka nebude národem otroků“. Ačkoliv se následkem mnichovské dohody zhroutila celá zahraničněpolitická koncepce Československa, jejímž architektem byl Edvard Beneš, Masaryk vnímal odtržení pohraničního území a likvidaci Československa jako své osobní selhání, a proto v polovině října 1938 požádal o odchod z diplomatických služeb. Britské noviny jej při zprávě o odchodu z velvyslaneckého postu označily za nejpopulárnějšího, nejupřímnějšího, nejvýmluvnějšího a nejméně konvenčně myslícího velvyslance v britské metropoli.

Masaryk počátkem roku 1939 odjel do USA, kde se účastnil přednáškového turné na podporu židovských uprchlíků z nacistického Německa. Jeho veřejná vystoupení znepokojovala české fašisty v Praze, a časopis Polední list dokonce žádal prošetřit, zda Masaryk v Americe nepoškozuje druhorepublikové Česko-Slovensko. Hned druhý den po okupaci Čech a Moravy, 16. března 1939, kritizoval nacistické Německo na shromáždění v Chicagu. Brzy poté se vrátil do Británie a začal se podílet na formování zahraničního odboje.

Počátkem září 1939 pak poprvé promluvil z Londýna ke krajanům v Protektorátu Čechy a Morava. Právě jeho rozhlasové projevy značně přispěly k vytvoření Masarykova mýtu – nejenže psychologicky posilovaly posluchače v okupované zemi, ale též jim umožnily se v těžkých dobách zasmát. V červenci 1940 byl Jan Masaryk jmenován v prozatímní exilové vládě ministrem zahraničí. Byl prvním člověkem v historii samostatného státu, který v této funkci nejenže nedisponoval vysokoškolským vzděláním, ale dokonce ani ukončeným středoškolským. Doba, v níž Masaryk funkci ministra zahraničí přijímal, vyžadovala mimo jiné symboly. A takovým symbolem se právě syn zakladatele Československa v době druhé světové války stal – symbolem toho, že stejně jako po válce předcházející dojde přičiněním „jednoho z Masaryků“ k obnovení samostatného státu.

Když na jaře 1945 k obnovení Československa došlo, zůstal populární Masaryk ministrem zahraničí. Spolu s generálem Ludvíkem Svobodou byl „oficiálně“ nadstranickým ministrem; jako se ale vědělo, že ministr obrany má blízko ke KSČ, byl Masaryk vnímán jako člověk blízký Benešovi a Západu. V souvislosti s Masarykem se v této době často uvádí, že byl autorem koncepce Československa jako „mostu mezi Východem a Západem“, někdy mu bývá přisuzován dokonce výrok v tomto smyslu. Masaryk však 20. března 1947 vystoupil v parlamentu s projevem, později vydaným knižně (Ani opona, ani most), kdy prohlásil, že most je sice užitečná věc, ale ve skutečnosti se po něm šlape. Obdobně se traduje, že po návratu z Moskvy v červenci 1947, kde Stalin nařídil československé delegaci odmítnutí Marshallova plánu, prohlásil: „Odlétal jsem do Moskvy jako ministr svobodného státu, a vracím se jako Stalinův pacholek.“ Pokud Masaryk tento výrok pronesl, učinil tak tiše v kruhu blízkých. Nicméně v nedávné době jeden pamětník napsal, že slyšel tato ministrova slova v rozhlase – a oprávněně sklidil kritiku jednoho kolegy historika, jenž upozornil na to, že Masaryk v této době na veřejnosti hovořil o Sovětském svazu jako blízkém spojenci. Co si myslel ve skutečnosti, je věc jiná.

Hořké finále

Poměrně smutnou kapitolou Masarykova života je pak jeho chování v únoru 1948. Ačkoliv byl počítán do demokratického tábora – a architekti myšlenky podání demise ministrů počítali s tím, že se k nim připojí –, zůstal nakonec stát stranou. Důvodem mohlo být určité ochladnutí vzájemných vztahů s předsedou národněsocialistické strany Petrem Zenklem poté, co počátkem roku 1948 vyšly najevo jeho ambice kandidovat na prezidenta po Benešovi. Masaryk počítal, že kandidatura bude nabídnuta nejprve jemu – a nejspíše se domníval, že vzhledem k rodovému jménu má na prezidentskou funkci jakési přednostní právo. Masaryka také hned v první den politické krize navštívil náměstek sovětského ministra zahraničních věcí Valerian Zorin, jenž narychlo přiletěl do Prahy.

Zdá se, že na Masaryka tlačil, aby se k demisi nepřipojoval, a nejspíše sehrál roli v tom, že ministr oficiálně onemocněl a jednání hlavních aktérů se nezúčastnil. Učinil to, co mu poradil jeho otec – držel se Beneše, a to až do hořkého konce. Když přicházel na první schůzi „obrozené“ vlády Klementa Gottwalda, zastavil jej na chodbě reportér Československého rozhlasu a žádal o vyjádření. Masaryk mu odpověděl: „S touhle vládou si rád zavládnu.“ Svým blízkým měl údajně po návratu ze zasedání naopak říci: „Pánové, to je vláda, to je strašný.“ Život ministra zahraničí, ale i člověka, který by byl patrně šťastnější, kdyby mohl vykonávat jiné povolání, se uzavřel za dosud nevyjasněných okolností 10. března 1948 pod oknem jeho služebního bytu v Černínském paláci.

Nedávno jsem po několika hodinách přednášení jel navštívit tramvají svého bratra Jana do pražské čtvrti Vršovice. Když se nad Náměstím Míru ozvalo z reproduktoru hlášení, že následuje stanice Jana Masaryka, přerušila jedna z přítomných teenagerek konverzaci se svojí stejně starou kamarádkou a na celou tramvaj zahlaholila: „Jan Masaryk – nevíš, kdo to je? To jsem nikdy neslyšela.“ Chvíli jsem byl zasažen pokušením pokračovat v pedagogickém procesu i mimo akademickou půdu a nevzdělanou dívku poučit, záhy jsem však pochopil, že o moji přednášku asi velký zájem nebude. Zdá se, že mýty o Janu Masarykovi se pomalu stávají minulostí.

Autor je historik