Možná to tak muselo dopadnout. Když Barack Obama kandidoval na prezidenta, vzbuzoval u části nejen americké veřejnosti naděje, které nebyly realistické. Kampaňový slogan Yes, we can zlidověl, respektive vypůjčily si ho desítky marketingových kampaní – stejně jako jeho stylizovanou červeno-modro-bílou podobiznu od Sheparda Faireyho.

Davy opojené Obamou a samy sebou zároveň po něm opakovaly We are the change we've been waiting for – My jsme ta změna, na kterou čekáme. Jakási postmoderní duchovní osobnost prohlásila, že Obama je lightworker, pracovník světla, který má schopnost „otevřít cestu novému způsobu bytí na této planetě“. Když se jedné německé novinářce poštěstilo potkat kandidáta Obamu při jeho berlínské návštěvě v posilovně, vzešla z toho reportáž s bezmála erotickým laděním a opojení překračovalo i genderovou hranici – známý televizní moderátor Chris Matthews proslul výrokem, že z Obamy cítí příjemné mrazení v noze. A sotva se stačil Obama ujmout úřadu, dostal Nobelovu cenu za mír.

Nyní Obamovi důvěřuje 29 procent Američanů, nejméně za posledních šest let. Kdyby se teď vypravil do Německa, místo rozdychtěných novinářek by ho čekali demonstranti rozhořčení americkými odposlechy možná víc než čímkoli, co udělal George W. Bush. Dolní komoru Kongresu, která byla v prvním volebním období v rukou demokratů, ovládají od roku 2010 republikáni a v podzimních volbách dost možná získají i Senát. Server Politico.com nedávno citoval demokratického politika s kontakty v Bílém domě: „Je (Obama) unavený. Jeho lidé jsou unavení. Už nemají ten drive. Nepřekvapilo by mě, kdyby se v myšlenkách dívali na příští tři roky a říkali si, Bože, jak přežijeme 36 měsíců těchhle s**ček?“

Když Obama nastoupil do úřadu, domnívala se řada levicových lidí v politice, že jeho vítězství představuje něco většího než jen to, že porazil příliš starého oponenta ze strany, která Ameriku zavlekla do nenáviděné války v Iráku, v době nejvážnější hospodářské krize od konce druhé světové války. Mysleli si, že se jedná o jeden ze vzácných přelomových momentů, kdy se mění cosi jako implicitní ústava – převládající chápání role státu a jeho vztahu k občanům. Mysleli si, že Obamova vláda po sobě zanechá Ameriku stejně transformovanou jako Franklin Delano Roosevelt. Jak řekl tehdejší personální šéf Bílého domu, „škoda každé promrhané krize“. Jenže se ukázalo, že mandát od voličů přečetli špatně. Američané chtěli zastavit hospodářskou krizi. A Obamův stamiliardový stimulační balíček mimořádných výdajů a daňových úlev spolu s politikou centrální banky sehrál svou roli v tom, že se to podařilo. Přinejmenším ve srovnání s Evropou se USA mátoří z krize rychleji a jejich bankovní sektor je zdravější, i když americká ekonomika je stále závislá na nekonvenční expanzivní politice Fedu a růst počtu pracovních míst je pomalejší, než by si všichni přáli. Ale z hlediska demokratů se tato politika zastavila na půli cesty – žádná velká transformace a skokové posílení role státu se nekonalo.

Obamacare. Volby mají důsledky

Hlavním milníkem Obamovy domácí agendy bylo prosazení reformy zdravotnictví, tzv. Obamacare čili Affordable Care Act v březnu 2010. Fakt, že ne všichni mají zdravotní pojištění, už dlouho považuje řada Američanů za ostudu a stejně tak je znepokojují výdaje na zdravotnictví, jež jsou nejvyšší na světě. Závistivé pokukování po kanadském a evropském zdravotnictví je mezi liberálními Američany normou. Prosazovat univerzální veřejné zdravotnictví s jednou zdravotní pojišťovnou si ovšem demokraté netroufli – je to příliš vzdálené americké tradici, příliš velký zásah do sektoru, který představuje asi 17 procent americké ekonomiky, a příliš mnoho lidí je se svým vlastním zdravotním pojištěním spokojeno. Obama taky přenechal tvorbu zdravotnické reformy do značné míry Kongresu. Výsledkem byla reforma, jež patrně jde na věci odjinud, než by na ně šel vnější pozorovatel. Ta například zaznamená, že systém, který vznikal inkrementálně, je komplikovaný, a proto drahý. Anebo že většina Američanů získává zdravotní pojištění prostřednictvím svého zaměstnavatele či odborů a že zdravotní pojišťovny jsou regulovány na úrovni jednotlivých států, což v moderní ekonomice není ideální.

Hlavními bloky reformy se však vedle rozšíření státního zdravotního programu Medicare stalo zřízení státem sponzorovaných burz, na nichž si nepojištění jedinci budou moci kupovat státem schválené pojistné programy a dostanou na ně v závislosti na svých příjmových poměrech dotace. Legislativa byla nesmírně komplikovaná, a protože demokraté neměli v Senátu dostatečnou většinu na proražení republikánských obstrukcí, schválili ji narychlo poněkud pofidérním legislativním manévrem. „Musíme zákon nejdřív schválit, abychom zjistili, co v něm je,“ pronesla tehdy vůdkyně demokratické většiny ve Sněmovně reprezentantů Nancy Pelosiová. „Volby mají důsledky,“ utřel Obama stěžující si republikány. Všem bylo jasné, že zákon potřebuje dodělat. Demokraté si malovali, že republikáni, tlačeni popularitou nového zákona, budou na dodělávkách spolupracovat. Jenže zákon se nestal populárním a demokraté podcenili, že budou další volby, jež budou mít rovněž důsledky. Ty byly na podzim 2010, republikáni v nich získali většinu v dolní komoře, a protože zákon si na popularitě nepolepšil, necítili nejmenší potřebu spolupracovat na jeho vylepšování.

O potížích se spuštěním webového portálu nového zdravotního pojištění loni na podzim i o tom, že nakonec začal fungovat a objednaly si na něm pojištění miliony zájemců, se psalo i u nás. Ale nezbývalo místo vysvětlit, že fungující web (či weby; existuje federální a vedle toho některé státy provozují vlastní) není všechno. Reforma soukromého pojištění byla koncipována jako „trojnožka“, jejíž nohy byly: 1. Povinnost pojišťovny pojistit každého zájemce a účtovat mu průměrné pojištění pro jeho kategorii bez ohledu na jeho zdravotní komplikace; 2. každý občan je povinen, pokud není už zdravotně pojištěn jinak, si buď pojištění koupit, anebo zaplatit pokutu; 3. dotace v závislosti na příjmu. Druhý bod je důležitý, protože lidé, kteří se sami od sebe nepojišťují, jsou disproporčně mladí a zdraví. Pokud nebudou přinuceni se pojistit, zůstanou pojišťovnám na krku ti, kteří jsou motivovaní se pojistit: staří a nemocní, tudíž nákladní. Pojišťovny tedy buď zvýší pojistné, anebo z trhu odejdou, a ten se tak dostane do smrtelné spirály.

Jak se rozjezd systému dostával do skluzu, Obamova administrativa změkčovala podmínky a posouvala termíny. Což jednak zvyšuje náklady a nebezpečí smrtelné spirály v budoucnu, jednak je často na štíru se zněním zákona. K tomu se přidružily další problémy: ukázalo se, že Obamou mnohokrát v kampani opakované tvrzení, že kdo je se svým individuálním pojištěním spokojen, bude si ho moci ponechat, se ukázalo být nepravdivým. Řada zdravotních plánů statisíců lidí byla zrušena, protože neodpovídaly novým standardům, a nové plány jsou dražší nebo ne všem vyhovují. Sítě zdravotnických zařízení, s nimiž pojišťovny uzavírají smlouvy pro ošetřování pojištěnců Obamacare, jsou řídké a často v nich chybí nejlepší nemocnice. V některých státech unie je pojistné o dost dražší, než si lidé představovali. Podle průzkumu pro CNN říká 35 procent Američanů, že oni nebo někdo v jejich rodině je na tom díky Obamacare hůř, a jen 18 procent, že líp. Obamacare tedy zatím není tím počinem, který by vrátil Američanům důvěru ve větší roli státu v ekonomice.

Z pitomých válek do těžkých krizí

„Nejsem proti všem válkám, jsem proti pitomým válkám,“ říkával Obama ve volební kampani. Byla to ideální formulace: Američané by nezvolili žádného naivního pacifistu, ale většinou se shodovali na tom, že irácká válka byla pitomá válka. A volili Obamu jako toho, kdo je z ní vyseká a do žádné další pitomé války je nezatáhne. A to také udělal. Problém byl v tom, že to tak na povrchu vypadalo, ale pod povrchem se dělo něco jiného.

Obama nechtěl unavovat ozbrojené síly ani Američany nekonečnou „válkou s terorem“, imperativem dne se stala méně viditelná, méně těžkopádná aktivita, v níž měly hlavní slovo zvláštní jednotky. Ty slavily svůj největší úspěch v květnu 2011, když dopadly a usmrtily strůjce atentátů z 11. září 2001. Útok na Ameriku tak byl odčiněn. „Usáma bin Ládin je mrtvý, General Motors žije,“ triumfoval viceprezident Biden ve volební kampani v roce 2012. „Al-Kajda je na útěku,“ prohlásil prezident. Další složky jeho protiteroristické strategie byly ovšem kontroverznější: spoléhání se na bezpilotní letouny a ochotu zamířit jejich rakety na kohokoli kdekoli na světě a monitorování a analyzování elektronické komunikace milionů lidí. V obou těchto právně, politicky a morálně problematických oblastech Obama zašel dál než jeho často kritizovaný předchůdce. Za oboje začal sice se zpožděním, ale přece platit politickou cenu. K útokům z dronů včetně případů zabití amerických občanů přitáhl pozornost celého politického spektra republikánský senátor Rand Paul. A k monitorování stačí jen vyslovit jména WikiLeaks a Edward Snowden. Ti se zasloužili o dezerce Obamových příznivců z řad mladých, svobodomyslných a technicky orientovaných lidí víc, než by kdy dokázali republikáni.

Obama si představoval, že poté, co stáhne vojska z Bushových válek, se bude moci soustředit na domácí problémy. Jenže svět jaksi odmítl spolupracovat. Byl tu setrvalý problém íránských jaderných ambic, pak přišlo arabské jaro. Obamův postoj někteří vykládali jako zahraničněpolitický realismus, jiní jako dezorientaci, další jako nechuť se jím zabývat. Jisté je, že Amerika najednou stála mnohem méně důrazně na straně svobody a demokracie, než si svět za předchozí dvě desítky let zvykl – a přesto si tím nikoho nezískala a naopak přišla o spojence. V Libyi se Obama nechal Británií a Francií zatáhnout do vojenského zásahu, který se obešel bez nasazení pozemních sil a jen podpořil jednu stranu v probíhající občanské válce. Nikdy nebude možné říci, kolik životů tak bylo zachráněno, výsledky jsou ovšem neradostné, jak Američanům došlo při útoku na jejich konzulát v Benghází. Boj nového režimu o přežití i pronikání islamistů do Mali nedávají lepší obrázek.
Obamova sázka na dohodu s Íránem o jeho jaderném programu je jeho nejslibnější zahraničněpolitická iniciativa (skoro by se ale taky dalo říci jediná). Dokázal vytvořit mezinárodní koalici pro sankce, jež přivedly Íránce k jednacímu stolu. Jenže tradiční američtí blízkovýchodní spojenci, Izraelem počínaje a Saúdskou Arábií konče, nevěří, že Írán bude dohody dodržovat. A zařizují se po svém a Američany poslouchají čím dál méně.

Další oblastí, kde si Obama umínil, že bude jiný než Bush, byly vztahy s Ruskem. Když v roce 2009 rozjel svůj reset, poslala mu skupina východoevropských politiků včetně našich znepokojený dopis. „Rusko je zpět jako revizionistická velmoc a usiluje o agendu na způsob 19. století,“ stálo v něm. Washington ho nechal bez odpovědi. Republikánskému kandidátovi Mittu Romneymu se Obama a levicoví komentátoři posmívali, když řekl, že Rusko je hlavním americkým geopolitickým protivníkem – Romney prý ukázal, že je člověk minulosti. Tak jim to musel Putin letos na jaře vysvětlit názorně.

Kéž by Irák neexistoval… Ať můžu na golf

Je to nepochybně selhání úsudku historického významu, ale z amerického hlediska váží nepoměrně víc to, co se stalo v Iráku. „Necháváme za sebou suverénní, stabilní a soběstačný Irák s reprezentativní vládou zvolenou jeho lidem... A končíme válku ne závěrečnou bitvou, ale závěrečným pochodem k domovu,“ řekl Obama 14. prosince 2011, v době odchodu posledních amerických jednotek z Iráku. Původně tam mělo zůstat pár tisíc vojáků, kteří by pomáhali s výcvikem armády a měli by nezanedbatelný psychologický efekt. Ale Bushova administrativa nedovedla do konce jednání o smluvním základu jejich působení a Obama se příliš nesnažil je dotáhnout. Ani ne týden poté, co Obama pronesl citovaná slova, obvinil irácký premiér Núrí al Málikí viceprezidenta Tárika al Hášimího, nejvýše postaveného sunitského politika v zemi, z terorismu. Bylo to pokračování jeho čistek sunnitů v politice i v ozbrojených silách, jež se dalo pozorovat už rok. Málikí budoval šíitský sektářský stát opírající se čím dál tím víc o Írán. Tím byly promrhány veškeré provizorní zisky kampaně Surge vedené generálem Petraeusem, protože sunnitské kmeny, které Petraeus přetáhl ze strany al-Kajdy na stranu Bagdádu, přestaly mít důvod s režimem spolupracovat.

V zákulisí řada hlasů včetně amerických diplomatů a lidí v Bílém domě na tento zhoubný vývoj upozorňovala, ale Obama nestál o to, plýtvat na Irák čas a energii. Kazilo by to dojem. „FAKT: Prezident Obama dodržel svůj slib skončit válku v Iráku. Romney jeho rozhodnutí přivézt vojáky zpátky domů označil za ,tragické',“ napsala Obamova volební kampaň na svém twitterovém účtu 22. října 2012. Dnes, když Islámský stát ovládá polovinu syrského a iráckého území a džihádisté tam vybíjejí křesťany a další náboženské menšiny, když islamisté dorážejí na území kurdské autonomie, po celá léta od roku 1993 nejstabilnější část Iráku a nejspolehlivější americké spojence, když americké letectvo narychlo zahájilo bombardování a USA, Británie a Francie se spěšně snaží dodat Kurdům zbraně, je nad slunce jasnější, že prezident Obama válku v Iráku neskončil a že pravdu měl opět Mitt Romney. Všechny důvody, kvůli kterým se Američané rozhodli svrhnout Tálibán (což Obama neoznačil za pitomou válku), jsou přítomny a naplňují se i v případě Islámského státu, jen v daleko horší podobě.

„Chce, aby irácký problém neexistoval.“ Tak charakterizoval Obamův postoj jeden z bývalých poradců pro Irák v Bílém domě Douglas Oliphant. Tato nechuť začíná být zřejmě očividná – dá se to vysledovat z nelichotivých citátů, jaké se dnes novinářům daří od zdrojů z administrativy získávat. Anebo z kritiky Obamovy vášně pro výlety a golf, na niž si dosud uctivý tisk čím dál tím víc troufá. Americká politika bude v příštích letech ovlivňována prezidentem rozmrzelým, že nemůže dělat to, co chce, a je nucen řešit problémy, o kterých si přeje, aby neexistovaly. V citovaném článku z webu Politico.com je popsána večeře, kterou pro Obamu uspořádal americký velvyslanec v Římě ve své rezidenci z 15. století. Zúčastnila se jí například slavná italská fyzička Fabiola Gianotti, dědic firmy Fiat nebo legendární architekt Renzo Piano. Podle Piana se bavili třeba o tom, jak se podobá proces projektování procesu psaní projevů a Obama evidentně nechtěl večeři ukončit. Druhý den ráno se musel připravovat na televizní rozhovor. „Včera večer jsem si povídal o životě a o umění, o velkých a zajímavých věcech, a teď zas musím zpátky k nicotným politickým záležitostem.“ Rusové zrovna obsazovali Krym.