Město fungovalo jako penězovod a schvalovací automat

Prahu stahuje pod vodu Bémův odkaz

Město fungovalo jako penězovod a schvalovací automat
Prahu stahuje pod vodu Bémův odkaz

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Rvou se o koryta. Tak stručně hodnotí krizi na pražské radnici návštěvníci českých hospod. Není proč se divit soudu nezasvěcených občanů, kterým nikdo nevysvětlil, proč se zastupitelé čtrnáct dní řežou hlava nehlava. Jediný, kdo se o to pokusil, byl odvolaný náměstek Matěj Stropnický, který památnou zabijačku radních z noci na 23. října i následnou válku zastupitelů označil za pokus temných sil ovládnout magistrát a zvláště získat kontrolu nad schvalováním staveb. Jeho výklad se však pravdě pouze blíží.

Pavle, vrať se!

Verzi, že se před rokem zvolení pražští zástupci ještě nepřestali prát o funkce, živí také většina médií. Exaktně to v reakci na rozpad městské koalice popsal David Klimeš z Hospodářských novin, když si postěžoval, že od pádu primátora Pavla Béma (ODS) v roce 2010 nemá hlavní město vůdce. „Ač za Bémovy éry byla správa Prahy jen pragmatickým penězovodem na předem určená místa, formálně vládla v Praze pravice a ostatní byli v opozici. Politika žila. Nyní se u vesla střídá každý s každým a vše podstatné přešlapuje na místě,“ upozornil komentátor, že vláda v hlavním městě má jen dvě alternativy. Buď propracovaný klientelistický systém, při kterém se pomocí známostí či úplatků dá zařídit všechno, anebo nepřehledný chaos, v němž se nikdo nevyzná, natož aby ho dokázal řídit. Prostě obdobné poměry jako mnohokrát popsaný model z jižní Itálie a Sicílie.

Lepší je funkční, byť mafiánský systém, než když vládne chaos. Takový názor nikdo explicitně neřekne, přesto řada komentářů popisuje pražskou situaci právě v tomto kontextu. Bém se hlásí o zásluhy za letos dokončené stavby, novou trasu pražského metra z Dejvic do motolské nemocnice a šestikilometrový silniční tunel Blanka, které se začaly stavět po jeho podpisu. Mnozí uživatelé obou podzemních staveb Bémův přínos také oceňují a v protikladu s tím připomínají, že dnes se nic nestaví ani stavět nezačíná.

Není podstatné, že jde o povrchní pohled na pražské investice. Bémovi nástupci nemohli stavět, protože museli pokrýt mimořádně nákladné projekty v celkové hodnotě okolo sedmdesáti miliard korun. Svými parametry i vysokou cenou nemají srovnání v celé Evropě, nevídané je i to, že s investicemi nepomáhá stát ani Evropská unie. S výjimkou 3 až 5 miliard, jimiž Unie zřejmě přispěje na metro, zaplatí všechno pouze Pražané ze svých odvodů radnici, proto dosud nejsou na nic jiného peníze. Nové a zřejmě opět předimenzované stavby už jsou na obzoru, třeba desetikilometrová linka metra D za astronomických 50 miliard, tramvajové trati na Jižní Město nebo do Suchdola či prodloužení Blanky přes Libeň na Jarov.

Bém se do pražských poměrů mnohem výrazněji zapsal něčím jiným, systémem schvalování staveb. V tomto případě není pochyb, že šlo o jednoznačně negativní zápis, který se nedá jako v případě Blanky relativizovat úvahou, že tunel sice šlo pořídit levněji, v každém případě jsem však z Kobylis na Smíchově za neuvěřitelnou čtvrthodinu.

Schvalovací automat

Během primátorského období Pavla Béma fungoval tzv. schvalovací automat, který umožňoval soukromým investorům postavit jakoukoli stavbu bez ohledu na životní prostředí a zájmy pražského obyvatelstva. Tím se Praha nelišila od jiných měst, jen všechno probíhalo v mnohem větším měřítku. Mechanismus byl prostý: investor potřeboval postavit co největší bytovku či kancelářskou budovu, musel tedy na jednom z dvaadvaceti pražských stavebních úřadů požádat o územní povolení a obvykle také změnit územní plán. Povolení umístit stavbu se vydávalo obratem. Územní plán se měnil na pražském zastupitelstvu, které obvykle dostalo stručný seznam potřebných změn. Ten bez jakékoli debaty odhlasovalo.

Na magistrátě i mezi developery se vyprávějí legendy o ceníku, který přesně stanovil výši provize úředníkům a politikům za zásah do územního plánu. Také tento model je možné omluvit tím, že otevíral dveře soukromé iniciativě. Město ovšem trpělo izolovanými projekty podnikatelů, kteří chtěli rychle otočit peníze.

Škody za Bémovo období se budou teprve sčítat, každý Pražan však najde za humny nějakou podivnou neohrabanou stavbu, která agresivně zabírá prostor a utlačuje okolí – jako třeba bytové domy v úzkém údolí Botiče v Michli. Ve větším rozměru se minulé období zhmotnilo na shluku výškových budov na Parukářce v Praze 3, na sídlišti v Horních Měcholupech či nekonečných satelitech okolo Uhříněvsi. Největší urbanistický úspěch po listopadu 1989, za který se často pokládá vznik nové čtvrti u smíchovské křižovatky Anděl, se neopakoval ani vzdáleně.

Stovky miliard na chodníku

Vliv Pavla Béma a jeho souputníků ovlivňuje úplně bezprostředně také pražskou politiku. Současný konflikt ve vedení města jde popsat jako neúspěšnou snahu překonat dědictví malého velkého primátora.

Schvalovací automat vytvořil v Praze dvě zájmové skupiny, které sledují úplně opačné cíle. Na jedné straně stojí velcí stavitelé, kteří si uvědomili, jak velké peníze je možné získat investicemi do pražských pozemků a nemovitostí. Libovolný kus území v hlavním městě je možné zhodnotit jediným razítkem, které ze zemědělské půdy či parku vytvoří prostor pro bydlení, kanceláře nebo továrnu, případně nové budově umožní významně přesáhnout rozměry okolní zástavby. V Praze se tak otevírají možnosti, které mají v historii Česka jen málo srovnání. Stovky miliard ležely na ulici v období privatizace po roce 1992, když premiér Václav Klaus dohlížel, aby státní podniky mohli nakoupit pouze čeští podnikatelé. O deset let později privatizace skončila, rozjely se však velké dotační projekty, do kterých posílala stovky miliard pro změnu Evropská unie. Teď jsou stovky miliard skryty v pozemcích především v české metropoli.

V Bémových dobách vznikaly velké projekty, jakými jsou třeba kancelářská čtvrť v karlínské Pobřežní ulici nebo administrativní BB centrum s dominantním sedmnáctipatrovým mrakodrapem Filadelfie zářícím v noci přes celou Michli až na Vinohrady. Ovšem jsou jen skromnými pokusy proti tomu, jaké nové čtvrti je možné postavit v centru Prahy třeba na pozemcích nádraží Bubny, nádraží Smíchov či na Rohanském ostrově nebo jaké mohou být nové mrakodrapy, třeba třicetipatrové budovy Prague Eye Towers u stanice metra Chodov. Jde jenom o to, aby fungoval schvalovací automat, který se po Bémově pádu a personálních změnách na magistrátě zadrhl.

Nesmiřitelní a jejich Stropnický

Investoři mají na první pohled méně vlivné, ovšem naprosto nesmiřitelné odpůrce v různých místních iniciativách. Sdružují se v nich lidé frustrovaní tím, jak nové stavby ničí životní prostředí a obraz města v jejich okolí a jak se s tím v podstatě nedá nic dělat. Veřejná správa v Bémově době jednoznačně podporovala spřátelené investory, tím se ostatně nelišila od řady jiných měst. Obyvatelé postižených čtvrtí zradu obvykle poznali, když politici i jejich úředníci nepravdivě tvrdili, že zákony ani v nejmenším neumožňují, aby plány investorů jakkoli ovlivnili. Pokud někdo staví na svém pozemku a jeho projekt dodržuje zákonná pravidla, prostě se musí povolit. Městští politici si svým alibismem vytvořili široce sdílenou špatnou pověst.

V některých případech se občané pustili na dlouhý pochod institucemi, odvolávali se k soudu, na různá ministerstva či k ombudsmanovi, a záhy přitom zjistili, že dělají práci, kterou by s mnohem menším úsilím mohly zastat městské rady. Občané některých lokalit, jakými jsou v Praze například Trojmezí nebo Braník, bojovali pět nebo deset let a každý týden poctivě sledovali úřední desku, aby jim něco neuniklo. Přitom městská rada i zastupitelstvo mají právo zamítnout jakýkoli obávaný projekt jenom svým hlasováním.

Právě Bémova politika probudila k životu dobře organizovaná občanská sdružení, jež se v opozici k dosavadním držitelům moci, tedy hlavně ODS a ČSSD, měnila na nové strany, případně podporovala spřízněná hnutí. Tradičně šlo o zelené, před čtyřmi lety nabídla alternativu Schwarzenbergova strana TOP 09 a loni ještě Babišovo hnutí ANO. V loňských volbách vstoupili nespokojení občané na řadu radnic, jednoznačný úspěch ovšem měli pouze na Jižním Městě, kde složilo Hnutí pro Prahu 11 koalici s ANO i TOP 09. Na magistrátě se stal mluvčím nesmiřitelných občanů náměstek Matěj Stropnický, jehož vliv nejde popsat pouze tím, že je jedním ze čtyř zelených zastupitelů a donedávna náměstkem primátorky.

Spiknutí Kleslové a dalších temných sil

Stropnického líčení zabijačky na pražském magistrátě, kdy přišel o svůj post náměstka, se přesně drží rozdělení rolí, které vzniklo během Bémovy vlády. Proti zdravému jádru koalice, která chce konečně napravit poměry ve městě ve prospěch obyčejných lidí, se postavily síly minulosti. I když jsou součástí koalice, dohodli se sociální demokraté s šéfkou pražské organizace ANO, bývalou sociální demokratkou Radmilou Kleslovou, a ke svému plánu přibrali i opoziční klub TOP 09. Tím si spiklenci zajistili dost hlasů, aby se postupně po jménech hlasovalo o odvolání všech jedenácti radních. Cílem byla pochopitelně likvidace jediného Stropnického, duchapřítomný náměstek naštěstí navrhl, aby se o radních hlasovalo od konce abecedy. Byl odvolán s podporou zastupitelů ČSSD a ANO, členové koalice ze Strany zelených, strany lidové a hnutí Starostů to však pochopili jako podraz a pomstili se odvoláním dvou sociálnědemokratických radních a jednoho radního z ANO. Změnou mocenských poměrů v městské radě posílila role zelených a jejich nejbližších spojenců, naopak předpokládaný plán na sestavení nové koalice ANO, TOP 09 a ČSSD byl zažehnán. Tím spíše, když údajná vůdkyně spiknutí Kleslová musela rezignovat na vedení pražské buňky Babišova hnutí. Politici ANO a TOP 09 by napříště vstupem do nové koalice riskovali vyhazov ze strany.

Nepovedený pokus o změnu poměrů na radnici má podle odvolaného náměstka jasný důvod. Politici podporovaní developery a dalšími investory usilujícími o miliardové zisky by chtěli znovu uvést do provozu schvalovací automat. K tomu se ovšem potřebovali Stropnického zbavit okamžitě. Právě na říjnové schůzi doporučil zastupitelstvu odmítnout změny územního plánu, podle kterých mělo desítkám bytových domů ustoupit Trojmezí, poslední velká přírodní enkláva mezi čtvrtým a desátým pražským obvodem, zbrusu nové sídliště mělo také zabrat plochu mezi koupalištěm Džbán a přírodní rezervací Divoká Šárka. Po likvidaci Stropnického se mohl automat opět spustit. Tento příběh má zřetelný paranoický rozměr spiknutí temných sil. Z pohledu nesmiřitelných občanů, kteří museli dlouhá léta čelit nepřízni všech možných úřadů, však zní věrohodně.

Dědictví olomouckého primátora

Krize na radnici ukázala, že politické schopnosti exnáměstka Stropnického nemají v Praze konkurenci. Většina městských politiků si také stihla uvědomit, že Stropnický je mluvčím občanské frustrace způsobené Bémovým vládnutím, a proto musí přetlačování a dílčí potyčky na pražské radnici přibarvovat, aby to vypadalo jako revoluční střetnutí sil dobra a zla. Zároveň se během roku od voleb ukázalo, že Stropnický není reformátor, který by nahradil model řízení města z dob Pavla Béma, ale revolucionář, který proti bémovským pořádkům bojuje se zpožděním.

Jde skutečně o zpožděnou revoluci, protože v Praze se od roku 2010 leccos změnilo, především automat na změny územního plánu a schvalování staveb nefunguje čtvrtým rokem. Za Béma zastupitelé bez diskuse schvalovali prostý seznam změn požadovaných investory. V roce 2012 však náměstek a pozdější primátor Tomáš Hudeček (TOP 09) zavedl pravidla, kdy se změny pod dohledem veřejnosti projednávají v rámci samosprávy na pěti úrovních. Nejdříve na nově založeném Institutu plánování a rozvoje (IPR), pak v odborné Komisi pro změny územního plánu, plánovacím výboru zastupitelstva, pak v městské radě a nakonec v zastupitelstvu. Frekvence schválených změn se proto významně snížila.

V Hudečkových kolejích postupovalo i nové vedení radnice. Na doporučení či odmítnutí změn, které v říjnu zastupitelstvu předložil náměstek Stropnický, se už předtím shodli odborníci z IPR i komise s politiky z výboru a rady. Odmítli například dále jednat o změnách územního plánu nezbytných pro stavbu bytovek v Trojmezí a u Džbánu. Ke shodě nedošlo jen ve dvou případech. Politici přes rady odborníků doporučili změnit územní plán pro stavbu 150–200 rodinných domků v Běchovicích v lokalitě Na Soutoku, i když leží těsně vedle plánovaného městského okruhu a jeho přivaděče. Zároveň chtějí úpravou územního plánu legalizovat už dokončený tenisový areál v Újezdu u Průhonic. Stejně by jednání o změnách zřejmě proběhlo, i kdyby se jich Stropnický vůbec nezúčastnil.

Hudeček zahájil i další krok na cestě k novému modelu řízení města. Ještě jako primátor nechal experty sepsat Pražská stavební pravidla, která zastupitelé po ročním váhání odeslali ke schválení Evropské komisi – rozhodli o tom na památné likvidační schůzi před dvěma týdny. Hudeček začal také s jednáním o novém územním plánu, jehož první verze bude dokončena před koncem roku. Pravidla spolu s územním plánem zavádějí přísnější regulaci na ochranu občanů před příliš agresivními investory, třeba určují maximální výšku staveb pro všechny pražské čtvrti, zároveň prakticky vylučují možnost jednou schválený územní plán měnit. Náměstek Stropnický svou dobrodružnou politikou Hudečkovy projekty zpopularizoval, zatím na nich ale nic nezměnil.

Hudeček naopak ztratil na politickém významu. Po neúspěchu v pražských volbách se rozešel s TOP 09 a vstoupil do čtyřčlenného klubu Nezávislých, který ostatní zastupitelé při jednáních o nové koalici na pražském magistrátu přehlížejí. Přesto právě olomoucký rodák Hudeček nabídl Praze alternativu k mafiánským pořádkům z období primátora Béma. Jde jen o to, aby se pár lidí na radnici domluvilo, že chtějí vládnout a překonat s pomocí Hudečkova odkazu neslavné dědictví Pavla Béma.