Jak se vyznat v bitvě o Šumavu a kdo má pravdu?

Šumavský masakr motorovou pilou

Jak se vyznat v bitvě o Šumavu a kdo má pravdu?
Šumavský masakr motorovou pilou

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Pražské úřady definitivně ovládly největší pohoří v republice. Přes odpor místních a regionálních samospráv, přes intervenci prezidenta republiky bude o veškerém dění na území Národního parku Šumava rozhodovat ministerstvo v hlavním městě. Venkované budou mít maximálně poradní hlas. Předem se neví, k čemu to povede.

Brabec mír nezajistil

Ani Miloš Zeman nechodí v roli prezidenta příliš často do sněmovny, přesto zasáhl koncem února proti zákonu o národních parcích. Veřejnost zaujal nevhodnými poznámkami o aktivistkách, které se přivazují ke stromům, a brání tak jejich pokácení. Prezident ovšem používal ještě drsnější obraty, když mluvil o současném stavu Šumavy: „Dámy a pánové, byli jsme svědky zločinu. Byla vytvořena fiktivní divočina, nikoliv přírodní divočina. Byla vytvořena poušť,“ odsoudil například způsob, jakým se správa dosud o národní park starala a jak nechala sežrat třetinu tamních stromů kůrovcem.

Prezidentův dramatický apel měl zabránit, aby se poušť zvětšila, protože zákon o národních parcích umožní rozšířit první pásmo ochrany na více než polovinu území Šumavy. Nezabránil. Zákon počátkem března prošel ve sněmovně bezpečnou většinou, poslanci zároveň odmítli jeho zmírnění od Senátu. Na prezidentovu stranu se postavil jen nečekaný spojenec, poslanecký klub ODS, a pár sociálních demokratů a komunistů z Jihočeského a Plzeňského kraje, do nichž národní park zasahuje.

Vítězem v bitvě proti prezidentovi se stal ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO), kterého podpořila dokonce TOP 09, jindy mimořádně podezíravá k vládním iniciativám všeho druhu. Brabec po vítězství přesto připustil rozpaky nad tím, jak nesmlouvavou bitvu musel vést. „Nedávno jsem byl nespravedlivě osočen, že Brabec na Šumavě mír nezajistil. Ale jak chcete zajišťovat mír s někým, pro koho kompromis není 50 na 50, ale je to prostě sto proti nule. Buď chci všechno, anebo řeknu, že se mnou nikdo nemluvil. Pořád se otevírají staré křivdy a otevírají se staré rány,“ postěžoval si ministr. Nepřátelskou stranu ovšem ani on sám nešetřil. Kompromisní návrh ze Senátu odmítl s výroky, že skrývá „dračí vejce“, pak ho nazval „šumavským masakrem motorovou pilou“.

FOTO - Jan Zatorsky

Rezervace pro přemnožení kůrovce

Zemanovo extempore ve sněmovně bylo vyvrcholením desetileté války, kterou vedly pošumavské obce podpořené místními politiky proti správě národního parku. Za všechno může, jak známo, orkán Kyrill. V lednu 2007 zasáhl také Šumavu a jenom v národním parku porazil nebo poškodil stromy s dřevní hmotou 700 tisíc až milion metrů krychlových. Na něco takového nebyly úřady ani ekologové připraveni. Těžba nestačila zabránit tomu, aby se v oslabených stromech mimořádně nerozmnožila kolonie kůrovců. Později podle odhadu současného ředitele parku Pavla Hubeného kůrovci zlikvidovali přes dva a půl milionu metrů krychlových dosud úplně zdravých stromů. Celkem se odhadem jednalo o pět milionů stromů. „My jsme si tehdy užívali v klidu po zažehnané kůrovcové gradaci z konce devadesátých let a mysleli jsme si, že už nás nic horšího nečeká,“ popisuje nepřipravenost ředitel Hubený ve vzpomínkovém textu na webu Národního parku Šumava.

Do roku 2012 se na mrtvý les změnilo asi dvacet tisíc hektarů, tedy třetina území šumavského parku. Zasažena byla v první řadě nejcennější oblast mezi Modravou a Březníkem na českém úbočí Roklanu, vedle ní masiv Plechého s okolím, Prášilsko i oblast pramenů Teplé Vltavy. Fatální pocit morové rány, proti níž se nejde bránit, časem vystřídalo hledání viníků. Do centra pozornosti se dostal šéf parku František Krejčí, který se schválením ministra Martina Bursíka nechal ležet 200 tisíc metrů krychlových polomového dřeva, protože podle učení ochránců přírody není možné v nejcennějších chráněných oblastech zasahovat. Právě tak vzniklo podle pozdějšího ředitele Jiřího Mánka útočiště, ze kterého začal kůrovec dobývat další území.

Potíže s kůrovcem zažila Šumava už v minulých stoletích, situace se však vyostřila v posledních dvou desetiletích, kdy mu přál posun klimatu. Už v některých dubnových a květnových dnech překračují teploty na hřebenech hor dvacet stupňů, což umožňuje kůrovci, aby se dříve vyrojil. Během sezony stihne víc generací a to v důsledku vede k přemnožení. Podle studií německých přírodovědců přálo kůrovci i oslabení smrkových porostů vinou průmyslových exhalací z poslední doby. Zákon o národních parcích schválený v roce 1992 se dodnes považuje za revoluční čin, jeho prvním viditelným výsledkem však byl, možná shodou nešťastných okolností, vznik mrtvých lesů na Šumavě. Doba vytvořila agresivnějšího kůrovce a ochrana přírody mu poskytla prostor, aby mohl svůj nový potenciál uplatnit. To vedlo k frustraci sdílené hlavně šumavskými starosty i ke spikleneckým teoriím, podle kterých Bursíkovo vedení nechalo kůrovce přemnožit, aby mohlo vydělat na kalamitních těžbách. Podezřelým se stal i fakt, že se většina kůrovcového dřeva vytěžila před odchodem „Bursíkova“ ředitele Krejčího v roce 2011 a že za jeho nástupců šla prudce dolů. Češi ovšem káceli s menším zaváháním v roce 2008 s obdobnou intenzitou jako sousední Bavoři.

Porodník nového lesa

Ochránci přírody ze Šumavy ovšem fiasko nepřipouštěli a také brzy našli silného spojence za hranicemi, v Národním parku Bavorský les. Ten byl kůrovcem postižen úplně stejně a také jeho správci nechali značnou část území sežrat. Přitom vytvořili mediální mašinerii, která měla nespokojeným občanům vysvětlit, že jsou vlastně svědky epochální události, totiž obnovy přirozeného středoevropského lesa. Získali podporu vzdělanců, jak dosvědčuje nedávný oslavný článek týdeníku Die Zeit, podle kterého byla invaze kůrovce pro Bavorský les ve skutečnosti požehnáním. Ukazuje to na příběhu zkušeného ochránce Lothara Miese, který zažil už menší kůrovcovou katastrofu v 90. letech. „Dvě desítky let poté vidí Mies katastrofu jako privilegium,“ píše Die Zeit.

Byl zničen temný smrkový les, který z velké části vznikl pěstitelskou činností předků, teď však je období, kdy startuje nový les, o němž už rozhodují pouze přírodní zákony. Mies vodí návštěvníky přes spadané kmeny pokryté mechem a lišejníkem a ukazuje, jak mezi nimi rostou mladé jeřáby, buky, jedle i smrky, po dvaceti letech ve velikosti vánočních stromků. Vyvrácené kořeny slouží jako úkryt malých žab a mloků. „Když spadne starý strom, vytvoří se v lese průsek a ostrov světla, o které začne ihned bojovat široká konkurence malých semenáčků,“ vysvětlil Mies a doplnil, že kůrovec tento efekt zvětšil v Bavorském lese milionkrát. „Kůrovec je porodníkem nového lesa,“ shrnul Mies, a vysloužil si tak ocenění liberálních novinářů. Nutno dodat, že jim neukazoval, jak to vypadá v mrtvém lese, který vznikl až po vichřici Kirill.

V Česku se ochránci přírody o pozitivní roli kůrovce raději příliš nešíří. Je to i z toho důvodu, že na rozdíl od Německa nemají situaci příliš pod kontrolou. Rozdíl je v organizaci na obou stranách hranice. Chráněná část pohoří Šumava zabírá 168 tisíc hektarů, z toho připadá na Národní park 68 tisíc hektarů, což je plocha menšího okresu. První, tedy bezzásahová zóna donedávna zabírala jen 9 tisíc hektarů a čtyři pětiny území tvoří druhá zóna, která byla v minulých dobách více ovlivněna člověkem. Na počátku kůrovcové kalamity po Kirillovi se nesmělo těžit v první zóně a některých přilehlých oblastech, celkem na 12 tisících hektarech, po roce 2010 se za ředitelů Jana Stráského a Mánka rozšířila bezzásahová zóna na patnáct tisíc hektarů. To způsobilo široce komentované spory mezi radikálními ochránci a tehdy konzervativní správou parku o to, kde se smí těžit. Právě tu dobu připomíná Zeman neslušným výrokem o přivazování aktivistek.

Podobný chaos v Německu nehrozí. I tam probíhaly demonstrace proti tomu, že správa národního parku toleruje usychání stromů, minimálně však jsou veřejnosti k dispozici data, ze kterých je zřejmé, co se děje a co se může změnit. Jádrem parku Bavorský les je území o 13 tisících hektarech mezi vrcholy Luzného a Roklanu. Dvě třetiny z něho se označují jako přírodní zóna a odpovídají tuzemské první zóně. Proti kůrovci se v ní nebojuje, napadené stromy se nekácí ani nezbavují kůry. Od okolní krajiny ovšem divokou přírodu odděluje tzv. okrajová zóna o šířce nejméně 500 metrů, kde se kůrovec, a tedy i napadené stromy likvidují. Nesmlouvavý postup proti kůrovci byl zvolen ve druhé části parku, na území o 24 tisících hektarech mezi masivy Roklanu a Falkensteinu.

K parku bylo připojeno teprve před dvaceti lety a plán nezasahovat proti kůrovci tam s výjimkou několika rezervací nevyšel. Podle plánu se v roce 2027 rozšíří bezzásahové zóny i pod Falkensteinem, předem to však není jisté. Nejdříve se musí prověřit, jak se osvědčila metoda „nechat přírodu přírodě“ pod horou Luzný. Přes veškerý marketing se nepodařilo zrychlit čas a zjistit, jak to bude vypadat, až vyroste nový les nahrazující dosavadní smrkový porost.

Nejen tyto informace, ale také podrobný popis, kde je v bavorském národním parku mrtvý les, kde se uschlé stromy odstraňují a kde se jich naopak nikdo nedotkl, jsou k dispozici na internetu. Správa Šumavy je v tomto směru na informace skoupá a jediný relativně dostupný popis mrtvého lesa je k dispozici v dokumentu, který ředitel Mánek předložil před čtyřmi lety sněmovně.

Případ nešťastného bufetáře

Bavoři stále trvají na tom, že bezzásahová musí být většina národního parku o rozloze cca 25 tisíc hektarů, dosud však ideál realizovali jen částečně. Přesto se stali inspirací novely českého zákona o parcích, která předpokládá, že přísně chráněná bude nejméně polovina území Šumavy, tedy přes 35 tisíc hektarů. Bavorský model byl také vzorem pro úpravu, podle níž nemohou obce mluvit do poměrů v parku, třeba ani do toho, kde budou první zóny.

Přiletí sem dřív hordy kůrovců, nebo developeři? - Foto: Shutterstock

Oba „bavorské“ požadavky chtěli senátoři zrušit. Tím se staly bezprostředním důvodem Zemanova vystoupení a podrážděné Brabcovy reakce o šumavském masakru motorovou pilou. Argumenty ze Senátu se opírají o skutečnost, že bavorský park má menší plochu a významněji zasahuje jen na území dvou obcí s názvy Neuschönau a St. Oswald-Riedlhütte. Jejich obytné plochy přitom leží za hranicemi parku, chráněným územím jsou obklopeny jen čtyři samoty pod správou těchto radnic. Bavorští horalé nemají tolik důvodů mluvit do provozu chráněného území jako deset českých vesnic, které mají v parku veškerou obytnou plochu nebo její významnou část. Ochrana přírody omezuje jejich rozvoj a starostové právě tomu připisují fakt, že většině obcí ubývá obyvatel.

Výjimkou z trendu jsou západočeské obce Horní Kvilda, Modrava a Prášily, které se snaží zalidnit prostory po širokých vojenských pásmech, dohromady však mají necelých 300 obyvatel. Lidí přibývá ještě v téměř v pětisethlavém městysu Strážný na hranici u bavorského Freyungu, kde však tvoří většinu obyvatel vietnamští trhovci. Jak obce omezuje národní park, připomněl minulý týden skandál bufetáře u vleku na Kvildě. Starosta mu stánek povolil, místní živnostník však nestihl před zimou oběhnout všechny úřady a začal prodávat v černé stavbě. „Na stavební úřad jsme podali podnět, který by měl vést k jejímu odstranění,“ uzavřel případ Jiří Dolejší ze správy parku v rozhovoru pro iDNES.cz. Zákon pravomoc ochránců přírody ještě posílí.

V plánu na rozšíření bezzásahové zóny zdejší napodobitelé Bavory také předběhli. Sousedé čekají s konečným rozhodnutím, než se uvidí, jak ožil mrtvý les z roku 1995. Zdejší úřady chtějí o rozšíření chráněné zóny rozhodnout už deset let po katastrofě z roku 2007, i když není jisté, jak se zóny bez zásahu osvědčily. Ministr tvrdí, že se mrtvé lesy mění: „Dokonce i z vrtulníku je vidět, že na tom umírajícím lese začíná nový život,“ prohlásil a má pravdu, že v lesích skutečně něco roste. Existují však místa, kde obnova ještě nezačala, a také není jasné, jestli bez zásahu lesníků nebude nový les smrkovou monokulturou. Především ovšem neskončil spor vědců.

Jan Pokorný z neziskové společnosti ENKI prováděl výzkum na hoře Třístoličník i u pramenů Vltavy a upozornil, že se v mrtvých lesích v létě přehřívá vzduch. To vede k většímu vypařování vody, kterou ani nedrží v zemi odumřelé kořeny. Suchá půda pak může erodovat a dosavadní les změnit na vyprahlou poušť, jak varoval sněmovnu prezident Zeman. Za důvod k výsadbě v bezzásahových zónách to ovšem nepovažuje Jakub Hruška z České geologické služby. „Ponechání části lesů na Šumavě přirozenému vývoji nepovede k ohrožení hydrologické stability,“ uvedl pro Český rozhlas Plzeň na základě průzkumu v povodí Modravského potoka.

Poslanci to neřešili a zdvihli ruku pro návrh předložený Brabcem a šéfy národních parků. Sněmovnu ještě čeká povinnost přehlasovat očekávané prezidentské veto a pak půjde bezzásahovou zónu rozšířit na víc než polovinu Šumavy. Poměry bude zakázáno měnit dalších patnáct let, ať se stane cokoli.