„Toto je příběh boje o život nebo smrt jednoho z evropských států v první polovině dvacátého století. Hlavní postavy příběhu jsou: Edvard Beneš, Adolf Hitler, Neville Chamberlain, Winston Churchill, Edouard Daladier, Benito Mussolini, Maxim Litvinov, Josif Stalin a Konrad Henlein.“ Těmito slovy začíná poslední kniha historika, romanopisce, básníka a knihovníka Jiřího Kovtuna. Kovtun musel v roce 1948 opustit vlast, ale celý svůj exulantský život se snažil své domovině prospívat – ať už jako redaktor Svobodné Evropy po boku Pavla Tigrida, jako přispěvatel Hlasu Ameriky, nebo jako knihovník amerického Kongresu, kde se snažil získat přehled nejen o československé přítomnosti, ale i minulosti.

Republika v obležení je rozvržena jako druhý díl velkého vyprávění o první republice. První díl vyšel před jedenácti lety pod názvem Republika v nebezpečném světě s podtitulem Éra prezidenta Masaryka 1918–1935 a byl příslibem toho, že se český čtenář dočká komplexního zpracování éry obou prezidentů v období od vzniku státu po jeho zánik. Především z hlediska mezinárodněpolitického. Bohužel se tak stalo pouze částečně: Republika v obležení zůstala torzem, autor ji nestačil dokončit. (Vděčíme zejména Robertu Kvačkovi, že se rukopisu ujal a dotvořil závěrečné kapitoly, Kovtunem navržené v poznámkách.)

Kniha je působivým a čtivým vyprávěním. Tento výraz záměrně zdůrazňuji, neboť starodávný a často opovrhovaný styl historický děl je opětně Kovtunem rehabilitován, a to na látce z moderních dějin. Co patří k dobrému vyprávění? Znalost látky, vnitřní logická provázanost, imaginace, výstižné charakteristiky postav, smysl pro uměřené uvedení detailu, pointa. Opravdovým mistrem je Kovtun v charakteristice jednajících postav, řečeno slovy jeho úvodu.

Defilují před námi figury dobře známé i pozapomenuté, které sehrály tu tragický, tu komický part v celkové hře o osud jednoho demokratického státu. Stačí otevřít knihu například na straně 190 a přečíst si mistrovskou karikaturu Hermanna Göringa, Hitlerova nejbližšího spolupracovníka: „Byl charakterizován jako ,manikúrovaná hora navoněného těsta‘. Měl diamanty na prstech a v brožích na šatech, nosil opasky posázené drahokamy a pohyboval se s ,ješitností páva‘. Jeho zvyk ověšovat se metály s pestrými stužkami přiměl Ribbentropa k poznámce, že ,vypadá jako vánoční stromek‘. Americkému diplomatovi, který se s ním setkal v roce 1935 ve Varšavě, připomínal ,německého tenoristu, který hraje Siegfrieda‘.

Mussoliniho zeť ministr Ciano si napsal do deníku, že Göring ,vypadá trochu jako Al Capone‘. Göring dával ochotně najevo svou zálibu v luxusu, ale taky dovedl ,falstaffovskou žoviálností‘ upozorňovat na své příjemnější lidské rysy. Pod veřejnou figurou se však podle jednoho úsudku skrýval ,mazaný, krutý, korupční člověk a bezohledný antisemita‘. Kromě Židů obracel Göring svou nenávist proti menším slovanským národům, zvláště proti Čechům…“

Aby nedošlo k mýlce: kniha není sbírkou zábavných popisů postav ani anekdot. Je spíše strukturně vyváženým pojednáním o základních mezinárodních trendech, které spoluurčily úděl Československa. Postavami se dílo sice jen hemží, ale zalidnění je tu spíše důležitým prostředkem, jak ukázat, na jakých okolnostech lidských životů a lidských vlastnostech dějiny spočívají.

Zdá se, že dnes je znovu aktuální otázka, co se z dějin můžeme naučit. Kovtunova práce oponuje stereotypní představě o historii jako „učitelce dějin“. Naši předkové měli své osudy i osudy svých národních společenství ve vlastních rukou – na jejich vůli a činech záleželo, co se svou přítomností a budoucností udělají, ostatně tak jako dnes.

Protože kniha je do značné míry věnována přelomovému roku 1936, připomeňme si z této doby před osmdesáti lety několik klíčových okamžiků, které přispěly k tehdejší evropské katastrofě a konci (nejen) československé demokracie.

Bez opor a jistot

Především je tu vylíčeno neuvěřitelné selhání Západu, zejména Francie, tváří v tvář obsazení demilitarizovaného pásma v Porýní. Hitler je představen jako „náměsíčník“, který má neuvěřitelné štěstí, sám hodně pochybuje, že se mu Západ tak snadno podvolí a vojenskou akci ohrožující jak Západ, tak střed Evropy trpně schválí. (Kdo by chtěl v této souvislosti nějak vyvyšovat politiku Sovětského svazu, nechť mu zní výstražně v uších Kovtunova charakteristika sovětské politiky jako „pružné“ vzhledem k Západu i Německu, a výstižný popis pekla, které v té době rozpoutal Stalin doma proti „vnitřním nepřátelům“.)

Pro Československo to znamenalo novou situaci, jež se podobala „setrvačnému pohybu v prostoru bez opor a jistot“. Platilo tehdy i dnes, že v rámci jednoho politického regionu je zapotřebí dodržovat smlouvy (Hitler porušil lokarnskou úmluvu) a jakékoli ústupky nebezpečným autokratům vedou k dalekosáhlým konsekvencím. Poselství Kovtunovo je v tomto bodě jasné: výtky demokracii, že je slabým režimem, se míjejí podstatou. Slabí a bázliví byli lidé, kteří ji reprezentovali. To se ostatně projevilo nejen v Porýní, ale i ve slabé reakci demokratických států na italskou agresi v Habeši.

Jako druhý příklad perverze roku 1936 poslouží občanská válka ve Španělsku, jíž se Kovtun věnuje v souvislosti s francouzskou politikou, představovanou tehdy socialistou Léonem Blumem. Blum je postaven do protikladu ke generálovi Franciscu Francovi – byli to politikové se zcela neslučitelnými charaktery a cíli.

Občanská válka na evropském jihu je Kovtunovi příležitostí vypsat dopady konfliktu na zahraničí, přičemž si všímá i zvláštností vojenské a finanční pomoci oběma bojujícím táborům. K těmto pozoruhodnostem patří skutečnost, že mezi takzvanými interbrigadisty nebyli ani Rusové, ani jiné národnosti tehdejšího SSSR (Čechů se účastnilo asi 1500, vedle 3000 Poláků). Stalin sice posílal do Španělska vojenské poradce, instruktory a piloty, ale na druhé straně hrál hru o přízeň západních demokracií.

Byl tudíž na oko zdrženlivý v podpoře španělských levicových extremistů a anarchistů. Celkovou situaci v tehdejší Evropě Kovtun lapidárně shrnul slovy: „Rusko se zmítalo, Británie kalkulovala, Francie se bála, ve Španělsku se bojovalo a v Německu blouznil mocný hazardér o dalších, mnohem větších bojích.“ (s. 164)

Kovtunův opus obsahuje kapitolu přímo zasvěcenou Edvardu Benešovi, i když pasáže věnované jeho osobnostním rysům, záměrům a činům jsou také rozesety na stránkách jednotlivých kapitol a je na každém, aby si tyto střípky sestavil do celistvé mozaiky.

Celkový dojem vyznívá pro Beneše docela příznivě, jakkoliv historik nemůže popřít, že při veškeré obratnosti a pracovitosti dělá tehdejší prezident dojem, že jeho odhady vývoje byly příliš optimistické, ne-li naivní. Kovtun ovšem nemůže neocenit Benešovu snahu o udržení versailleského míru, která byla opravdu výrazná, ba olbřímí. Beneš se musel pohybovat na mezinárodní scéně s velkou obezřetností a musel řešit tisíc a jeden problém ve stále se zhoršujícím prostředí.

Doslova před jeho očima se hroutila Evropa, myšlenka Společnosti národů, idea světového odzbrojení a eliminace možných válečných střetů. V tomto kontextu se Kovtun věnuje i Henleinovu hnutí a schopnosti jeho vůdců působit proti československé státnosti doma i v zahraničí. Znovu máme konkrétními příklady (finanční podpora ze strany nacistického Německa) potvrzeno, že výraz „pátá kolona“ je případný.

Na závěr není od věci zmínit, že Kovtun v knize dvakrát či třikrát zmínil Ferdinanda Peroutku, přičemž ho dvakrát obsáhle citoval na doložení jeho pragmatického, ale přesného vidění tehdejší politické situace (s. 132, 192). Kancelář prezidenta republiky by tedy měla zvážit zakoupení jednoho výtisku do hradní knihovničky. Pracovníkům Kanceláře i jejímu nejvyššímu představenému též doporučujeme, aby si všimli historikovy standardní práce: citované pasáže z Peroutkovy Přítomnosti jsou dohledatelné – a to i přesto, že smrt zabránila autorovi knihy, aby ji opatřil důkladným poznámkovým aparátem.

Jiří Kovtun: Republika v obležení. První éra prezidenta Beneše 1935–1938. Praha, Torst 2016.