V sobotu 19. března zemřel emeritní arcibiskup pražský, kardinál Miloslav Vlk. Ohlédnutí za touto mimořádnou osobností, která formovala nejen porevoluční římskokatolickou církev, ale i diskusi o společenských a politických tématech ve veřejném prostoru, není snadné. V postavě kardinála Vlka se totiž sbíhá mnoho nitek, mnoho facet, které teprve dohromady vytváří celkový obraz. O každé z nich by se dalo psát mnoho, v tento moment při vzpomínce na zesnulého dlouholetého pastýře českých katolíků se omezíme jen na několik záblesků z jeho dlouhého a naplněného života.

Miloslav Vlk se narodil 17. května 1932 v malé vesnici Líšnice u Milevska a vyrůstal v Chyškách, kde dodnes jeho sestra Růžena Lívancová pracuje jako kostelnice. Ke kněžství zamířil už během svého studia na budějovickém Jirsíkově gymnáziu. Už zde také začal projevovat svůj odpor vůči komunistickému režimu. Jen tři žáci z jeho ročníku odmítli vstup do komunistického Československého svazu mládeže – a není asi náhodou, že všichni tři se později stali kněžími. Ze střední školy Miloslav Vlk nastoupil na Filozofickou fakultu UK a vystudoval archivnictví. Po studiích nastoupil do archivu jako odborný pracovník, ale v roce 1963 způsobil malý poprask, když požádal o studium bohosloví. Napoprvé byl odmítnut. To už byl pod drobnohledem StB, dokonce ve své kanceláři odhalil odposlouchávací zařízení. Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Litoměřicích byla prolezlá agenty a upřímní studenti museli hledat duchovní vedení jinde. Miloslav Vlk ho našel u německého pátera Johannese Klanteho, který ho seznámil i s Hnutím fokoláre, které se mu stalo životním osudem. Kněžské svěcení nakonec přijal 23. června 1968.

Rok 1968 přinesl na církevní rovině jisté uvolnění, které se projevilo i tím, že na biskupské stolce se směli vrátit internovaní biskupové nebo bylo povoleno jmenování biskupů nových. Jedním z navrátilců byl i českobudějovický biskup Josef Hlouch. Ten mladého kněze Miloslava Vlka oslovil s prosbou, aby se stal jeho sekretářem. Tím padla Vlkova touha věnovat se v zahraničí studiu biblistiky a s vervou se ujal úřadu.

Pod šikanou StB

V této pozici pak musel spolu se svým biskupem snášet šikanu a tlak normalizace. Mnohokrát byl svědkem neurvalého chování komunistického církevního tajemníka Drozka, který biskupa Hloucha, jenž dle Vlkových vzpomínek byl jemný a kultivovaný člověk, doslova uřval a spolu s agenty StB dohnal do hrobu. Miloslav Vlk těžce nesl nejen tyto osobní tragédie, ale i zničující dopad, který měla komunistická totalita na celý národ. „Komunismus v nás zničil cit pro právo a spravedlnost,“ vyjádřil se později v jednom z rozhovorů.

Sám se tomuto zničujícímu vlivu snažil čelit, i když věděl, že to nevyhnutelně přinese následky. Došlo na ně v roce 1978, kdy mu byl odebrán státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti a musel opustit veřejnou pastoraci. Po celé desetiletí pak v Praze pracoval jako umývač oken a archivář ve Státní bance československé. Kněžského povolání se ale odmítl vzdát a navzdory neustálé hrozbě perzekucí se věnoval neveřejné službě. Do té veřejné se směl vrátit až v lednu 1989, kdy už pomalu začaly pukat ledy.

Po sametové revoluci církev potřebovala rychle obnovit církevní hierarchii lidmi, kteří si zachovali morální kredit. Vlk byl jedním z takových. Zřejmě i proto byl 14. února 1990 papežem jmenován českobudějovickým biskupem. Za své biskupské heslo si zvolil slova „Aby všichni byli jedno“, která dobře ilustrují jeho osobní angažovanost nejen vůči vlastní církvi, ale i v rámci ekumenického dialogu, jemuž se aktivně věnoval po celou dobu svého působení v církvi. 26. března téhož roku vyhověl papež Jan Pavel II. kardinálu Františku Tomáškovi, pražskému arcibiskupovi a českému primasovi, a zprostil ho úřadu ze zdravotních důvodů. Tím se otevřela otázka jeho nástupnictví. Bylo jasné, že po tak významné osobnosti nebude mít žádný následník lehkou pozici. Nakonec ta úloha připadla právě Vlkovi. V roce 1994 v této pozici přijal od papeže i červený kardinálský biret.

V čele pražské arcidiecéze a české církevní provincie setrval Vlk dlouhých osmnáct let. Byly to roky stavění na troskách. Mnoho se podařilo, mnoho ne – ale zhodnocení jednotlivostí bude až předmětem budoucí reflexe historiků. Každopádně v paměti mnohých zůstává trpký konflikt s děkanem Katolické teologické fakulty Václavem Wolfem, který vygradoval ve vetování jeho třetí volby děkanem. Dlouhá léta se také vlekla jednání se státem o majetkové narovnání s církvemi, jehož součástí byly i rozsáhle medializované spory o katedrálu sv. Víta na Pražském hradě. Na ekumenickém poli ovšem významně vystupuje Vlkovo angažmá ve vypořádávání se s s dědictvím mistra Jana Husa. Desetiletí plodné ekumenické práce vyvrcholilo uspořádáním husovského symposia na Papežské lateránské univerzitě v Římě v roce 1999, při němž papež Jan Pavel II. ocenil Husův kněžský život a zařadil ho mezi reformátory církve. Svou otevřeností v těchto otázkách si kardinál Vlk vydobyl úctu a uznání napříč křesťanskými církvemi a konfesemi. I zde totiž zůstal věrný svému biskupskému heslu nejen slovy, ale i činy.

Velká proměna

Po dosažení kanonického věku rezignoval kardinál Vlk na arcibiskupský úřad a odešel do emeritury. Nezmizel ale z veřejného života. I ti, kdo kritizovali to nebo ono rozhodnutí v době jeho působení v úřadě, se vesměs shodují, že poté, co z něj spadla tíha odpovědnosti za českou církev, jako by se kardinál Vlk proměnil. Společnost – církevní i necírkevní – v něm mohla najednou poznat a ocenit ne již církevního funkcionáře, nýbrž velkou morální autoritu. V této roli se kardinál Vlk nebál vystupovat zásadově a kriticky komentovat dění církevní i politické. Zvlášť nesmiřitelně vystupoval proti tomu, co dle svých slov vnímal jako přetrvávající normalizační mentalitu v politice. I tato léta tak zůstanou v paměti jako součást jeho dědictví.

Říká se, že nic neukáže skutečnou povahu člověka tak jako jeho poslední chvíle. V případě kardinála Vlka sice poslední měsíce a týdny jeho života neotřásaly společností a nezajišťovaly mu místo na titulních stranách novin, ale pro ty, již mu byli blízko, zůstal tento čas skutečným svědectvím o hloubce víry a pevnosti charakteru. Kardinál Vlk nesl svůj kříž s velkou statečností a s návštěvami, které do poslední chvíle přijímal, o své nemoci ani nechtěl mluvit. Místo toho lidi kolem sebe, kteří stejně jako on tušili nevyhnutelné, naplňoval optimismem. Tím hluboce křesťanským optimismem, který ve smrti nevidí konec, nýbrž cestu zpět do věčné Otcovy náruče. A tak také v posledních okamžicích svého života dokázal, že může být velkým příkladem pro všechny – věřící i nevěřící.

Teolog, religionista a starokatolický kněz, působí jako generální sekretář Ekumenické rady církví.