Když se řekne zákon o státní službě, zní to tak asexuálně, že se člověk diví, jak si kvůli tomu někdo může kazit prázdniny. A přece právě to se má stát: zbytky občanské pravice (ODS a TOP 09), disponující dohromady 42 poslanci, tedy méně než pětinou sněmovny, blokují třetí čtení této novely – a pokud vydrží, bude to nejheroičtější obstrukce posledních let.

O co jim jde? Zákon o státní službě byl přijat v roce 2002, pak se ale jeho tvůrci sami zalekli toho, co přijali (především dodatečných nároků na státní rozpočet), a dalších dvanáct let oni a všichni jejich nástupci účinnost zákona odkládají. Bohužel loni se stalo to, že větší část dnešní koalice doplula do sněmovny na protikorupční vlně, mocně podporované sdružením neziskovek Rekonstrukce státu, a hlavně pod tlakem Rekonstrukce se upsala k tomu, že zákon konečně uvede v život.

Věcně vzato je to názorný příklad českého odezdikezdismu. Pokud byla dosud ministerstva zpolitizovaná (některá méně, některá samozřejmě povážlivě), teď nám hrozí posun k byrokracii, pokud to slovo chápeme v jeho původním významu, tedy jako vládu úřadu, úřednictva.

Generální ředitelství, které má celý státněúřednický stav zastřešovat, překřtila opozice na „superúřad“. Má v něm být zaměstnáno pouhých 37 lidí, ale svou faktickou silou to bude paralelní centrum moci ve státě. Generální ředitel určí státní tajemníky na ministerstva (a dalších asi třináct státních úřadů) a bez souhlasu těchto státních tajemníků – personalistů z ministerstev – nevyletí ani lísteček. Generální ředitel také zásadním způsobem ovlivní volbu svého nástupce. A protože generální ředitel je jmenován na sedm let, jedním personálním usnesením této vlády se může stát něco příštích 14 let neodvolatelného. Poněvadž pokud nebude mít koalice šťastnou ruku při výběru, vznikají tu státu rázem desítky tisíc fakticky nevypověditelných pracovněprávních vztahů. V původní podobě byl tento samopohyb úřednické civilizace (podle Havlova „samopohybu technické civilizace“) ještě vyhrocenější, letos na jaře ho ale poněkud utlumili lidovci a hlavně Babišovo ANO. Andrej Babiš si samozřejmě zákon o státní službě vepsal do volebního programu taky, podle svědků ale během koaličních jednání pochopil, oč jde. Od té doby brzdil a sypal písek. Něco se mu do novely nasypat povedlo, jak je slyšet i z lehkého zklamání ve slovech Jiřího Dienstbiera při našem rozhovoru, když vzpomíná na původní, nezředěnou verzi.

Je samozřejmě jasné, že dienstbierovsky koncipovaná státní služba je přímou antitezí Babišovy představy „stát se řídí jako firma“. Obě jsou to krajní představy a obě jsou vadné, ale pokud by si člověk musel vybrat, je ta Babišova přece jen lepší. Nelze aroganci politických struktur vytloukat tušenou arogancí úřednických mandarinů. Na politiky je společnost zaměřena a zastřílena (jakkoliv v médiích nastala za poslední rok změna k horšímu, je třeba doufat v postupné obnovení původního stavu), politici jsou na ostřelování zvyklí a nějak, byť i se zpožděním, musejí reagovat. Jak by asi na nějaký pokrytý exces vysokého státního úředníka reagoval generální ředitel státní služby, jistý si svou neodvolatelností? Stačí si vzpomenout na bohorovnost – někdo hodně přejícný by řekl neústupnost tváří v tvář lidovému populismu –, s níž si špičky soudního stavu za hospodářské krize chránily svoje platy a torpédovaly kvůli tomu i snížení platů politiků. Vydávaly to za obranu nezávislosti justice. Nevěřím, že by generální ředitel, který dostane do kolébky svou vlastní porci patosu, nereagoval časem taky tak.

Po Praze běží spekulace, že generálního ředitele obsadí člověk tak či onak blízký ČSSD, respektive představám ministra Dienstbiera či premiérova poradce Vladimíra Špidly. Podle této spekulace by to byla velká náplast za všechny momenty, kdy strana podlehla Babišově agresivní personální politice ve firmách se státní účastí, nebo kdy agilním ministrem byla zaskočena. Ministr Dienstbier tuto spekulaci popírá, ale ona zatím má na čem stavět: totiž na tradičním zájmu Andreje Babiše o velký průmysl se státním podílem či vlivem a stejně tak na tradičním zájmu sociální demokracie o státní zaměstnance.