Fotograf Michael Hanke je příval energie. Hovoří rychle, sálá z něj dobrá nálada a spokojenost, nic není problém. Ostatně, proč by měl být? Před měsícem se mu narodila dcera, následně byl za svou práci, po pouhých pěti letech fotografické činnosti, oceněn v nejprestižnější soutěži World Press Photo – v kategorii Sportovní reportáž skončil se svou sadou šachových momentek na druhém místě. Reportážní sety z uzavřených komunit, třeba mysliveckých tancovaček nebo tanečních setkání seniorů, jsou vůbec jeho doménou. Jak se Michaelu Hankemu po ocenění žije? A co na ně říká jeho otec, slavný český fotograf Jiří Hanke?

Scházíme se v jedné z berounských restaurací, ale vy nejste místní rodák. Co vás sem přivedlo?

Já se narodil v Kladně, tam mám rodinu i syna z prvního manželství, tam se nejspíš jednou vrátím. Pracuju v Praze, ale právě tady v Berouně jsem našel útočiště. Je to takový můj životní trojúhelník. Beroun je super město – není ani malé, ani velké. Jsem tu spokojený a myslím, že i manželka a dcera. Líbí se tu i synovi.

Vám je pětačtyřicet. Jaké to je, vrátit se po devatenácti letech k plínkám?

Je to krásné. Řekl bych, že si to teď užívám mnohem víc než poprvé – asi že jsem zkušenější. A podobné je to vlastně s fotkou: lidé se mě ptají, jestli nelituju, že jsem nefotil od dvaceti. Mohl bych litovat, ale takhle to asi mělo být. Totéž s dětmi. Ne že bych si Dominika neužil, ale měl jsem ho ve čtyřiadvaceti. Až teď, po první zkušenosti, si člověk víc váží každého dne, protože ví, jak rychle dítě vyroste. Čili teď je všechno tak, jak má být.

Je báječné vidět tak spokojeného člověka, jako jste vy.

(směje se) Víte, já jsem věčný optimista. Zato moje sestra je introvert. Každopádně já teď prostě jsem spokojen, třebaže samozřejmě jsem měl i jiná období. Nebudu vám lhát, že jsem věčně vysmátý. Člověk si ale musí dělat radost drobnostmi.

Patří k nim i ocenění v soutěži World Press Photo?

To je určitě velká radost – a taky je to překvapení. Fotím čtyři a půl roku, to jsem poprvé vzal foťák do ruky. Ptali se mě, jak je to možné, že po takové chvíli mám ceny z takové soutěže. Jenže já nevím, nevím – něco asi je v genech. Vždyť u nás fotí celá rodina. Ostatně, zrovna budeme mít výstavu v Czech Photo Centre, všech nás sedm – máma, táta, sestra, já, syn, synovec, děda – co má foťák v ruce. Vsadím se, že i novorozená Sofie s tím jednou začne. Ale pravda je, že do svých čtyřiceti let jsem byl zarytý do své primární profese IT.

Čemu se tam věnujete?

Nejsem a nikdy jsem nebyl programátor, možná v dětství. Spíš jsem ten, kdo manažerům ve firmách vysvětluje, proč by si měli koupit nějaký software. Takže náplní mé práce je kontakt s lidmi, empatie, schopnost naladit se na něčí vlnu. Ty stovky jednání, prezentací a konferencí za těch dvacet let mi pomohly k tomu, že jsem schopen vnímat lidi a bavit se s nimi.

To je důvod, proč máte v hledáčku fotoaparátu právě lidi?

Určitě. Ale nevím, proč mě to k nim táhne. Mě baví dokument, nestrojené, nýbrž opravdové, syrové emoce. To mě nadchlo. Začínal jsem svým jediným barevným souborem a zachytil v něm cirkus. Jednou jsem šel na procházku Berounem, krásně bylo, svítilo sluníčko, byla sobota – a já najednou koukám, že za řekou se tyčí cirkusová manéž. Zašel jsem tam a hned narazil na principála a domluvil se s ním na focení. Je to hodně zajímavý člověk, autoritativní, charismatický. A on musí takový být, vždyť vede obrovskou firmu. Takže byl rád za zviditelnění a tak začal náš vztah. Jezdil jsem za nimi a s nimi hodně štací – tedy ne že bych spal v maringotkách, ale když byla štace v dojezdové vzdálenosti, přijel jsem. Bylo úžasné pozorovat ty různé typy lidí. Od principála a jeho rodiny po pomocné zřízence na špinavé práce. Tam jsem se naučil každého brát jako plnohodnotného člověka.

Zní to jako vyprávění ze starého románu. Zůstalo vám z té doby něco?

Naučil jsem se tam něco, co dělám dodneška: totiž občas někomu přinést svou fotku. Viděl jsem, jak si toho ti lidé váží. Dokonce i ti, kteří bydleli v maličkých maringotkách. Tam byl prostor jeden krát dva metry čtvereční, bordel tam byl, ale přitom tam měli pověšenou moji fotku. To mi dělalo obrovskou radost, takže najednou ten náš vztah byl zase o něčem jiném. A právě od té doby dělám jenom lidi. Inklinuju ke komunitám, k uzavřenějším společnostem. Už mě nebaví street foto, chodit po ulici a čekat na dobrou náhodu. Takové fotky se mi sice líbí, ale nebaví mě je dělat. Spíš mě baví dlouhodobě chodit s uzavřenější skupinou lidí, čekat, až mě přestanou vnímat jako fotografa a začnou mě brát jako jednoho ze svých. To se děje mezi seniory i na mysliveckých a hasičských plesech.

Má toto dlouhodobé soužití s komunitami na vás nějaký vliv?

Určitě si z toho beru nějakou energii. A myslím, podle reakcí na moje fotky, že si nějakou energii berou i moji diváci. Můj kamarád fotograf nechápe, proč dělám, co dělám. A sice jak můžu vydržet s důchodci a koukat na jejich tanečky. Mimochodem, na to se mě ptali sami: proč pohledný mladý muž je s námi, místo aby randil s holkama? Odpovídal jsem, že mě to zkrátka baví. Po čtyřech letech našeho soužití už mě chápou. Mě skutečně naplňuje energií, když devadesátiletí lidé – někteří, někteří samozřejmě jsou mladší – mají kondici a tančí. To člověka nabíjí, když vidí, že stáří se není třeba bát. Taky mi někteří lidé píšou, že díky mým fotkám se přestali bát stáří.

Chápu, že vás přitahuje pochvala, na tu se zvyká lehce.

Kdepak, mě fascinuje, že člověk žije aktivně skoro až do poslední chvíle. Za ty roky se bohužel už několikrát stalo, že někdo zemřel. Vidím člověka v nejlepší kondici trsat na place, pak tamtéž přijdu za měsíc a dozvím se, že onen zhubl dvacet kilo a leží v nemocnici. Kolikrát jim udělám poslední fotku. I když na druhou stranu je to pochopitelné, když je člověk v takovém věku. Zkrátka mě to baví, protože kdyby mě to nebavilo, nedělal bych to. Ale samozřejmě je přítomen taky profesionální faktor. Zrovna v šachu dlouhodobě spolupracuji s měsíčníkem Československý šach, kde mi vycházejí titulní strany.

Díky vašim fotkám šachy vypadají jako dynamický a extrovertní sport.

To jo, ale není to zadarmo. Není to tak, že byste přišel na soutěž, a šachisté vám okamžitě křepčili. Víte, já i v šachu začínal se seniory. Bylo to logické, protože jsem se seniorům věnoval i v tanci. Jenže výsledky sice nebyly špatné, ale byly strnulé. Proto jsem přešel k dětem – doufal jsem, že budou emotivnější. Ale současně jsem nechtěl, aby si tam každý dělal, co chce. Naštěstí v šachu je to tak nějak mezi.

Kam na šach chodíte?

Jenom na lokální soutěže, republikovým se vyhýbám. Tam se totiž vyjma myslím prvních pěti minut nesmí fotit, jsou na to pravidla. A takové focení mě neláká. Zrovna tak nechodím na škrobené plesy, na plesy v opeře, zato fotím lidové plesy, kde to žije, kde lidé mají šanci se odkrýt a předvést svou lidskost. Chodím na šachy, kde sice jsou přísná pravidla, ale rodiče k dětem ještě smějí jít, smějí se na ně dívat a povzbuzovat je. To je ten zlatý střed, který mi vyhovuje. Na takových soutěžích se občas podaří udělat zázrak. Ale čekáte na něj třeba rok, takže je to odměna za vytrvalost. A taky ovšem mám vytipované děti, které mají tendenci emoce projevovat. Protože je to celoroční soutěž, chodí tam plus minus stále tytéž děti, a tak si člověk vytipuje zajímavé potenciály. Ale samozřejmě někdy něco minu a to mě potom štve. (směje se)

Všecko, co děláte, jsou vlastně městské motivy. Máte i fotky z vesnických zábav?

To není tak jednoznačné. Zrovna taneční zábavy se odehrávají aspoň způli v malých obcích, já se určitě nespecializuji na město. Zkoušel jsem masopusty, ale to jsem nikde nepublikoval, protože nevím, jestli v tématu budu pokračovat.

To by mě zrovna zajímalo.

To všechno přijde. Teď dělám na jednom úplně novém souboru, který mě hodně naplňuje. Ještě ho nechci zmiňovat, ale řeknu, že ten je převážně na vesnicích. Takže se dočkáte. (směje se)

Samozřejmě nelze přehlédnout okamžik, kdy jste se rozhodl začít vážně fotit. Totiž v době, kdy fotografie podléhá maximální inflaci. Někdo by řekl, že fotka je mrtvé médium.

K tomu mám svůj jasný názor. Fotek je strašná změť – a je to samozřejmé, protože doba je vizuální. Tedy vizuální a postfaktická. Lidé jsou zbrklí. Jako novinář víte, že čtenáři z titulku usuzují na obsah celého článku. Chci říct, že v dnešním stresu a spěchu lidé víc dají na fotku, řekne jim víc než text. Přitom fotek je hodně a všecko už bylo vyfocené, takže profíci se snaží vyfotit to, co ještě nikdo nevyfotil.

A co je výsledkem?

Fotí se takové záležitosti, jako že se někdo topí v kalužích krve. Šílené, extrémní věci. Protože to tu ještě nebylo. Kdežto já se snažím dělat přesný opak. Fotit věci, které už tu možná byly – šachy jistě nefotím jako první, seniory taky fotí kdekdo –, ale fotit je po svém. Takže nepořizuju wow záběry, ale spíš věci, které budou zrát a budou věrně dokumentovat dnešní dobu. Ale to mluvím samozřejmě o dokumentární fotce, jsou přece i jiné žánry. Ostatně, dá se slyšet, že mrtvý je dokument jako takový. Ať je, mně je to jedno. Já si ho budu dělat dál, protože mě baví. A jak je vidět z ohlasů na mé fotky, baví i jiné lidi. Ale to je bonus, hlavně to musí bavit mě, protože jinak to na fotkách bude vidět.

Jaký dopad na vaše dílo bude mít cena World Press Photo?

Nevím. Myslím, že ve finále nejdůležitější pro mě bude, že moje fotky – ty moje děti – uvidí víc lidí. World Press Photo dává oceněné fotky na svůj Instagram. Já mám Instagram taky, takže jen co to tam dají, vidíte, jak se vám na profilu množí followeři, píší noví fanoušci ze zahraničí a tak.

Vás ale přece muselo znát už dost lidí. Jenom z Czech Press Photo máte pět ocenění.

Víte, co je sranda? Ze začátku si mě všichni pletli s tátou. Jiří Hanke, můj táta, je fotograf čtyřicet let. Při mém prvním ocenění mu všichni volali, gratulovali mu k ceně a noviny psaly „Jiří Hanke!“. Takže teď při World Press Photo táta čekal, že mu lidé zase budou volat, jenomže už nevolal nikdo, už si lidi zvykli, že je tu nějaký Hanke Michael. (směje se)

Přiznám se, že nevím, kdo ve vaší velké fotografické rodině co fotí. Co jsem viděl, je velice různorodé.

Velice různorodé. Já se ale podobám tátovi. Přitom bych neřekl, že jsem se inspiroval. Ono je to vlastně zajímavé: jsou lidé, kteří se mě ptají, zda jsem se někým inspiroval. Ne. Tím, že jsem začal fotit zničehonic před čtyřmi pěti lety a pustil jsem se do toho, protože mě to začalo bavit, fotím si po svém. Našel jsem si svůj styl. Nesnažil jsem se ležet ve fotografických knihách a studovat velké fotografy. Tomu jsem se díky nedostatku času vyhnul.

Jak otec na vaše čerstvé ocenění reagoval?

Byl rád, určitě byl rád. Rodiče IT nikdy nerozuměli, mohl jsem jim vysvětlovat horem dolem, co dělám, stejně tomu nerozuměli. Do fotografování mě ale netlačili. Líto jim to sice asi bylo, ale teď, když to přišlo, jsou určitě rádi. Takže k jedné z vašich předešlých otázek ještě podotýkám, že si myslím, že ocenění bude mít ten efekt, že se lidi o mně víc dozvědí. V dnešní době, plné strachu, depresí, nejhorších a často záměrně přemrštěných zpráv, si myslím, že fotka může plnit i funkci optimistickou, jak já říkám léčivou. Svede pohladit po duši. Když si optimistickou fotku, která vás baví, pověsíte někde na stěnu, ráno vstanete a na chvilku na tu fotku mrknete, může vám to udělat hezčí den.

Takže vaším programem je radost?

Ano, mým programem je radost, nikoli padesát zakázek po světě. Je tu ostatně i faktor rodiny: v žádném případě bych se nechtěl vracet domů po roce a nevidět, jak mi roste dcera. V žádném případě.

Čili lokální může být světové? Co tedy jste se o lidech dozvěděl ze svých fotek?

Já jsem se o lidech hodně dozvěděl už díky svému působení v IT, protože dvacet let s nimi porůznu jednám. Dozvídám se určitě to, že lidi jsou různí a že všude se najdou takoví, kteří… jak to říct… jsou konfliktní. Hodně lidí si myslívá, že kvůli svým fotografiím se musím s lidmi dost hádat. Ostatně obecně je trend, že lidé se bojí fotit lidi.

Jak to?

Humanistických fotek není moc, spíš se fotí krajiny nebo portréty, zkrátka více aranžované věci. Právě proto, že toto já nedělám a fotím lidi v akci, se mě jiní lidé ptají, zda nemívám konflikty. Můžu říct, že jsou minimální. Někteří lidé mě sice nevidí rádi, ale víte, to je většinou tak: lidi, kteří si stěžují, bych stejně nefotil. Nejsou pro mě fotograficky zajímaví. Můžou sice být výjimky, ale bývá to takhle. Takoví lidé nemají vhodnou energii. Naštěstí se mi hádek stává málo, jinak s lidmi komunikuji normálně, vysvětluji jim, o co jde, a většinou je výsledek naopak pozitivní. Když jsem začal snímat ty seniorské tanečky, naklonil se ke mně v tanci jeden pán z páru a řekl mi: Děláš to dobře, je vidět, že máš lidi rád. A to jsem tam byl hodinu! Teď, když fotím víc věcí, tam nechodím nijak často – a oni se po mně ptají, stýská se jim.