Projekt Jeden svět na školách přinesl velký průzkum mezi studenty gymnázií, středních škol a odborných učilišť zaměřený na společenské a politické otázky. Předchozí průzkumy se uskutečnily v letech 2009 a 2014. Výstupní data průzkumu nabízejí mix očekávatelných trendů a poměrně překvapivých informací.

Nejmladší generace Čechů se například nijak zvlášť neliší od západoevropských protějšků v tom, odkud primárně čerpá informace o společnosti a politice. Za nejčastější zdroj označuje dvacet pět procent středoškoláků sociální sítě, od roku 2014 jde o třináctiprocentní nárůst. Setrvalá neschopnost českého školství informovat o současném světě je vidět v tom, že školní výuku považují za nejčastější zdroj znalostí ohledně aktuálních témat jen dvě procenta studentů – o procento méně než před třemi lety. Překvapivá je naopak pozice České televize – za důvěryhodnou ji označuje šedesát procent studentů. Permanentní ostřelování ČT významnou částí politiků, včetně prezidenta republiky, tak viditelně nenese ovoce, minimálně u mladých Čechů.

Vzhledem k blížícím se volbám jsou asi nejzajímavější částí průzkumu stranické preference středoškoláků – už proto, že v nejvyšších ročnících studují letošní prvovoliči. Fascinující je setrvalá podpora TOP 09 mezi gymnazisty – za tři roky klesla jen o procento, na aktuálních šestnáct a půl. Marketingovým specialistům se kdysi podařilo prezentovat topku, v podstatě úřednickou partaj, jako intelektuální a sympaticky rebelantskou stranu pro lepší lidi. Byť zmíněný nátěr u většiny populace už notně oprýskal a TOP 09 se drží těsně nad pětiprocentní podporou, gymnazisté tomuto příběhu zjevně stále věří. Jistě v tom hrají roli internetové kejkle populární postavy tuzemského Facebooku Dominika Feriho a patrně i některé operetní výstupy předsedy strany Kalouska – vzpomeňme třeba na to, jak mával na Hradě tibetskou fanglí během návštěvy soudruha Si, čínského prezidenta.

Přesně na opačné straně spektra jsou pak studenti středních odborných učilišť – u těch má velký úspěch obchodník s asijskými specialitami a politickou teplou vodou Tomio Okamura. Hlas by mu dalo dvacet jedna procent učňů. Předstihl by ho jen jeden muž:

Andrej Babiš. Státostrana ANO by volby vyhrála na všech typech středních škol. Schopnost propašovat představu státu řízeného jako firmy do všech vrstev české společnosti zprava doleva, bez ohledu na věk či vzdělání, lze tak z čistě provozního hlediska hodnotit jako patrně největší úspěch politického marketingu v porevolučních dějinách této země.

Přesto je asi nejzásadnější zprávou průzkumu masivní názorový rozdíl mezi gymnazisty a učni: TOP 09 a Okamurova SPD jsou diametrálně odlišné strany – jednak reálnou politikou, kterou dělají, ještě mnohem víc však tím, jaké světy chtějí reprezentovat, či aspoň jak chtějí působit. Topka se vidí jako strana progresivních, proevropských, mladých občanů, lidí, kteří tekutou povahu současného světa berou především jako příležitost, občanů, kteří už příliš neslyší na slova jako státní suverenita nebo národ a postupné tání těchto termínů a všeobecnou unifikaci poměrů i obecně platných pravidel berou jako logickou cestu k nové modernitě. Naopak celý komunikační kód SPD staví na neustálém pocitu ohrožení, strachu z likvidace toho, co je „naše“, Tomio Okamura, sám ukázkový produkt stírání jasně vymezených civilizačních okruhů, se bizarně stal nejhlasitějším bojovníkem za „české tradiční hodnoty“, ať už to znamená cokoliv.

V éře prolamování zavedených ideových rámců už strany nereprezentují ani tak standardní pravolevé dělení, ale spíš nabízejí svým voličům příslušnost k určitému nazírání reality: Babiš přichází s narativem o korupci a zlořádu a bohatém muži, který se proti těmto nešvarům postavil, ač by nemusel, a teď ho to stojí čas, rodinnou pohodu, je skandalizován, a dokonce i obviněn. Je to příběh o boji s hydrou. Potápějící se topka imponuje mladým lidem historkou o moderním světě plném příležitostí, o životě, který připomíná vkusně nastylizovanou fotografii, prohnanou před módní filtr Instagramu. Je to příběh o nadějné budoucnosti a vybraném vkusu. Okamura nabízí boj za hodnoty, jež jsou možná malé, ale naše.

Je to příběh o statečné obraně navzdory totálnímu obklíčení. Jestliže u mladých Čechů do osmnácti let věku dominují tři takto odlišné způsoby chápaní přítomnosti, nutně to znamená jedinou věc: žádná „mladá generace“ coby názorově, či aspoň hodnotově plus minus definovatelná skupina prostě neexistuje. Popis jednotících generačních narativů byl ostatně dosti ošemetná věc odjakživa, nyní se něco takového zdá už zhola nemožné. Evergreenem předlistopadových médií byly pořady a texty na téma „Co na to mladí“ nebo „Kam směřuje naše mládež“.

Z dnešní reality by redaktorům rudého tisku asi vybuchla hlava. Průzkum názorů středoškoláků provedený projektem Jeden svět na školách totiž ve výsledku ukazuje jediné: jednotný generační názor je mýtus. Nastupující demografická skupina ekonomicky a společensky aktivních občanů České republiky se neshodne ani v těch nejzákladnějších otázkách. Trend, v němž krajina veřejného mínění a tužeb už teď připomíná spíš zrnící obrazovku než přehledný diagram, složený z několika jednoduše definovaných celků, tak bude jen zrychlovat.