Tolik názorových sporů nezaplavilo veřejný prostor snad nikdy. V jedné věci se přesto shodnou – a to v obavách, že demokracie je u nás vážně ohrožena.

Ohrožení demokracie a svobody bylo důvodem, proč se o státním svátku zaplnilo Staroměstské náměstí v Praze. Musí to být vážné, protože první policejní odhady o několika tisících demonstrantech byly nakonec po zprávách operátorů zvýšeny na třicet tisíc a tolik lidí se v Česku na jednom náměstí od velkých odborových manifestací z počátku 90. let schází jen výjimečně.

Popsat sociální profil Staroměstského náměstí se nikdo ani nepokusil, jistě však přišli demonstrovat odpůrci prezidenta Miloše Zemana. Na demonstraci zaznělo, že se z Česka stává ruská gubernie a že životy lidí budou řídit politruci z KGB, případně politbyro čínské komunistické strany. Demokracie, tedy vláda lidu, může skončit i tím, že se Česko stane „firmou a obchodovatelnou komoditou“. Účastníky jde označit za havlovce, protože se na prvního prezidenta ČR odvolávali.

Postoj Staroměstského náměstí se podobal provolání kulturních elit v talkshow Jana Krause na Primě, které vedení televize nejprve nechtělo odvysílat a pustilo je až po vystříhání nejtvrdších výroků. „Ještě před několika lety nikoho nenapadlo, že hodnoty svobody a demokracie u nás budou znovu ohroženy,“ stojí v úvodu Kroměřížské výzvy, kde k obraně demokracie vyzývají akademici, umělci a politici.

O demokracii se však nebojí jen lidé z náměstí, ale i jimi kritizovaný Zeman a jeho příznivci. Politolog a poradce posledního komunistického premiéra Ladislava Adamce Oskar Krejčí použil přirovnání Staroměstského náměstí ke kyjevskému Majdanu. Několikaměsíční protesty svrhly za doprovodných násilností proruského, ovšem demokraticky zvoleného prezidenta Ukrajiny Viktora Janukovyče a staly se signálem k ruské agresi proti východní Ukrajině.

Podle kritiků zásluhou Majdanu nastoupila stejně zkorumpovaná vláda oligarchy Petra Porošenka. „Ukrajina není jen ukázkou pohrdání demokracií, ale také příkladem nenávistné netrpělivosti – vše přeci nasvědčovalo tomu, že příští volby Viktor Janukovyč prohraje,“ napsal Krejčí do Parlamentních listů.

Demonstraci z 28. října považuje za destabilizaci poměrů exprezident Václav Klaus a jeho stejnojmenný syn ji označil za dílo populistů spojených s liberálním křídlem sociální demokracie, kteří nerespektují demokratické rozdělení moci. „Nestačí jim, že vládnou, chtějí ovládat celou společnost,“ napsal Klaus mladší na Novinkách.cz.     

Ministr financí Andrej Babiš vyjádřil bojovníkům za demokracii opatrné sympatie. Nečekaný lídr protestů, ministr kultury Daniel Herman, ostatně patří k jeho spojencům a také další účastníci pro něho pracují. Přesto je jasné, že se miliardář nemohl k obraně demokracie přihlásit úplně přímo, když i proti němu se náměstí vymezilo. Nakonec záhy po vstupu do politiky označil sněmovnu – základní instituci parlamentní demokracie – za zbytečnou žvanírnu. Proto častěji využívá jinou kartu a varuje, že demokracii ohrožují tradiční politické strany. Když s ním po vyhraných volbách nechtěly domluvit koalice, „de facto podvedly své voliče“.

Jenom špatné možnosti

Nabídka různých verzí apokalypsy zaplavuje veřejnou debatu z různých politických směrů. Každý volič vidí, že nestojíme před radostnou perspektivou. Vlastně si můžeme vybrat ukrajinskou a gruzínskou cestu úpadku. Bezvýchodné ukrajinské dilema dostatečně připomínají Zemanovi příznivci. Také Češi mohou čekat, až je demokraticky zvolený prezident v zájmu posílení moci přivede do područí východních diktátorů. Anebo poslechnout populisty, jimž jde o to, rozebrat si celou zemi.

Gruzínské volby o minulém víkendu ukázaly, jak to vypadá, když zemi ovládne schopný byznysmen. Bidzina Ivanišvili zbohatl na ruské privatizaci a jeho majetek dosahuje třetiny gruzínského HDP. Do politiky vstoupil po tzv. růžové revoluci v roce 2003. Nejdříve se spokojil s tím, že financoval reformy. V dubnu 2012 založil stranu Gruzínský sen, s níž o půl roku později získal většinu hlasů, a tím i parlamentní majoritu. Ministerské posty rozděloval lidem ze své firmy a málokdo pochyboval, že zemi řídí ze zákulisí. „Současné uspořádání má velkou chybu, že jsme závislí na tom, jestli se národní zájmy shodují s agendou jednoho člověka, který ani nevystupuje na veřejnosti. Můžeme jen doufat, že také on považuje za výhodnější pro Gruzii prozápadní politiku a že nepreferuje příklon k Rusku,“ prohlásil nedávno bývalý náměstek gruzínského ministra zahraničí Sergi Kapanadze na webu Eurasia.net. Příliš mnoho občanů se tak ovšem neptá. Ivanišviliho strana ve volbách před čtrnácti dny těsně nezískala většinu voličů, po loňské volební reformě to ovšem stačilo k ústavní většině v parlamentu.

Na Ukrajině i v Gruzii se naplňuje prokletí amerického politologa Fareeda Zakarii a zřejmě se může naplnit i v Česku. V knize Budoucnost svobody – neliberální demokracie doma a za hranicemi upozornil už před třinácti lety, že mladé demokracie ve východní Evropě a západní Asii čeká nástup nových diktátorů, kteří využijí majetku a politických i marketingových dovedností, aby opakovaně vítězili v demokratických volbách a postupně ovládli nebo znevolnili veřejný prostor.

Politolog svou tezi demonstruje na příkladu ruského prezidenta Putina a některých jihoamerických populistů, od té doby se potvrzuje v dalších státech včetně Turecka a vzestupu silných vládců na Balkáně. Liberálové vidí stejný trend i v některých středoevropských zemích, zvláště v Maďarsku premiéra Viktora Orbán nebo v Polsku pod taktovkou šéfa strany Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského. A dokonce i na Západě, kde se prosazují různá populistická hnutí.

Noví vůdci používají vyzkoušenou konfrontační strategii a polarizují společnost rozdělením na své příznivce a odpůrce. Potom své odpůrce porazí a, řečeno s Klausem, „ovládnou celou společnost“. Nad faktem, že se ani na Západě nedokážou různé společenské skupiny dohodnout na kompromisu, se pozastavují i komentátoři západoevropských deníků. „V polarizovaných společnostech se stává stále častěji, že přinejmenším jedna část společnosti dochází k přesvědčení, že v zájmu své věci může ohnout demokratická pravidla.

Kdo má moc, nechce se o ni dělit ani se jí nechce za žádnou cenu vzdát,“ napsal Eric Frey z rakouského deníku Der Standard. A prohlásil, že jediný, kdo může demokracii před zvůlí rostoucího počtu politiků chránit, jsou voliči, kteří jsou schopni každé zneužití úřadu potrestat ve volbách. „Stále častěji při volbách nejde o směřování politiky, ale o budoucnost demokracie,“ dodal rakouský novinář.

Na šikmé ploše je celý demokratický svět. Přesto je nutné číst Zakariovo poselství přesně. Nevaruje před tím, že je ohrožena demokracie. Naopak demokracie a neschopnost ji užívat ohrožuje národy, které si neuváženě zvolily tuto cestu a nedaly přednost osvíceným a liberálním diktátorům jako třeba Singapur.   

Na hlubokých základech

Tím americký politolog vrací bědování nad stavem současné politiky do historického kontextu. Není to nic nového pod sluncem. O tom, že demokracie v sobě skrývá zárodky svého zániku, psal už její první velký kritik Aristoteles na konci čtvrtého století před Kristem. Podle Aristotelova učení je demokracie nutně nestabilní, protože se v ní sváří zájmy chudých a bohatých. Udržet na delší dobu rovnováhu je proto nemožné. Filozof rozlišuje pět typů demokracie s různou mírou stability, přitom nejlepší je demokracie založená na dohodě dvou kast, dnes by se řeklo bohatých a střední třídy. Stabilita se zhoršuje, jak se přehrady mezi kastami bortí a jak se k politickým právům postupně dostávají nemajetní, cizinci s přechodným pobytem a nakonec všichni svobodní lidé třeba bez občanských práv.

Čím víc je voličů, tím snáze podléhají lidovým vůdcům (demagogům), kteří pak vládnoucí lůzu vedou, kam potřebují. „Samovládný lid nechce být podřízen zákonům a stává se postupně despotickým. Demokracie se stává tyranií,“ popisuje Aristoteles vývoj aténské demokracie.

Kritiku velkého filozofa dnes ovšem berou historici s rezervou a připomínají, že ji vypracoval v době, kdy se demokracie hroutila. Ve skutečnosti šlo o úspěšný projekt, který ve své vrcholné podobě po roce 460 před Kristem vydržel 140 let. Nebylo náhodou, že inspiroval úspěšné politické reformy novověku.

Ani od časů aténského městského státu se v demokratické praxi mnoho nezměnilo. Rozdíl je pochopitelně v tom, že demokratické režimy dnes spravují lidnatější celky. V Aténách čtvrtého století mělo politická práva 30–35 tisíc občanů, kteří se scházeli až čtyřicetkrát ročně na úbočí pahorku Pnyx. Pokud jich přišlo aspoň šest tisíc, považovalo se to za rozhodnutí celého aténského lidu. Dnes je občanů příliš, a proto se musejí spokojit s tím, že volí své reprezentanty.

Jinak funguje i klíčový moment aténského zřízení, který znemožňoval, aby některý z občanů uchvátil veškerou moc. Úředníci se pravidelně střídali, představitelé lidového shromáždění dokonce každý den. Když se zdálo, že nějaký úspěšný vojevůdce či správce státních financí získává příliš velký vliv, byl vyhlášen ostrakismus – všelidové hlasování o tom, že příliš vlivný politik ztrácí na deset let nárok na funkce. Moderní demokracie jsou v tomto směru těžkopádné a spokojí se s volbami opakovanými jednou za čtyři nebo pět let.

Úplně stejný však zůstal princip fungování demokracie, který vymyslel v šestém století zákonodárce Solón. V knize o aténské demokracii popsal německý historik Jochen Bleicken, jak se Solónovi podařilo zastavit násilné sváry mezi aristokraty a rolníky tím, že oběma stranám svěřil společnou odpovědnost za prospěch celého státu. Shromáždění občanů tehdy dostalo poprvé právo měnit zákony a spolu s tím i podobu vládnutí.

Trvalo ještě sto let a musely přijít Kleisthenovy a Efialtovy reformy, aby postupnými změnami zákonů vznikaly trvalé instituce a ustavila se plně funkční demokracie, která zakotvila v Aténách rovnost politických práv, dokázala vyloučit zájmy silných aristokratických skupin a oslabila příliš silnou výkonnou moc. Tento model zkrachoval pod tlakem rodící se makedonské velmoci, Atéňané ho přesto dokázali přes století účinně bránit třeba i proti důsledkům zničující porážky v peloponéské válce.

Zkušenost z počátku dějin říká, že funkční demokracie se dokáže bránit snaze jednotlivců uzurpovat příliš velkou moc. Zeman i Babiš respektují, případně musí respektovat demokratická pravidla, podle nichž se taková snaha nutně setká s tvrdým odporem. Ani dnes není jisté, že v příštích volbách obhájí první z jmenovaných funkci prezidenta a druhý se stane premiérem. Právě z toho důvodu, že jsou favority, pro ně nastávají riskantní časy. Musí počítat i s tím, že se proti nim postaví ulice a že se jim přitom bude jen těžko zpochybňovat legitimita protestu plnoprávných občanů.

Pokud se Česko vydá gruzínskou cestou podvolení se miliardáři nebo cestou násilných konfliktů na Ukrajině, pak to není porážka demokracie – nanejvýš důkaz, že Češi ještě demokracie nedorostli. V opačném případě jde o dětské nemoci obnoveného demokratického režimu. Mnozí se v roce 1989 divili, jak lacino jsme přišli ke svobodě, když jsme za ni skoro nemuseli bojovat. Bylo to špatné hodnocení situace – boj o svobodu a demokracii teprve začínal.

Čekání na Pegidu

Nejde popřít, že se prokletí Fareeda Zakarii v Česku projevuje v některých detailech, na druhé straně se jim věnuje značná pozornost. Kromě Babišových výroků nikdo neútočí na principy samotné demokracie, v posledních letech však erodují její předpoklady. Tvrdý úder postihl nezávislý tisk, když Babiš koupil mj. dva celostátní deníky a rozhlasovou stanici. Zároveň další média skupují jiní finančníci a prezident Zeman průběžně útočí na veřejnoprávní televizi.

Při pohledu zvenku však poměry nejsou kritické. Od roku 2006 se ve východní Evropě i Eurasii ztrácí demokracie, upozorňuje ročenka Nations in Transit, kterou vydává nezisková organizace Freedom House. Týká se to i Česka, jemuž se konkrétně u svobody médií zhoršilo hodnocení kvůli Babišovým investicím. Přesto jsou zdejší novináři vedle kolegů ze Slovinska a Pobaltí ti nejsvobodnější. Freedom House to vysvětluje tím, že pořád mají prostor se bránit. „Vznikají nové webové stránky a aktivují se investigativní média včetně deníku Echo24, měsíčníku Reportér a Neovlivní.cz, všechny založené po roce 2013 žurnalisty, kteří odešli z titulů kontrolovaných Babišem,“ stojí ve zprávě za rok 2016.

Za snahu o likvidaci předpokladů demokracie lze považovat tažení proti hospodám. Německé politiky před tím varují místní média, která se snaží vyrovnat se se vznikem hnutí Pegida, jehož příznivci se setkávají každé pondělí v centru Drážďan a sdílejí radikálně pravicový pohled na svět. Experti totiž nedali za pravdu domněnce, že se v ulicích saské metropole scházejí neonacisté, které je nutné a možné rezolutně odmítnout. Sociolog Hans Vorländer upozornil, že se tam scházejí lidé z různých regionů Saska, zvláště z oblasti u polských hranic a z Krušných hor. Zpravidla jde o ty, kteří se považují za poražené v transformaci uplynulých let, kteří přišli o práci i společenské zázemí.

Po příjezdu do Drážďan si otevřou pivo na kapotě od auta a hledají nové známé. Některé příběhy jsou o tom, jak nezaměstnaný ze zapadlého městečka v horách našel při výjezdu do metropole práci a novou partnerku. „Pegida aktivuje lidi znechucené politikou,“ řekl Vorländer deníku FAZ. A upozornil, že demonstrace přebírají roli, již měl po celém Německu, a dnes už nejvýš v Bavorsku, tzv. Stammtisch (stůl pro štamgasty v hospodě). Venkovský Stammtisch zažívá úpadek, nejspíš vysokou cenou piva, tvrdou ránu mu uštědřil i zákaz kouření. Výsledkem je, že namísto uměřených politických debat u hospodského stolu, které nejčastěji končí objednávkou panáků pro celý stůl, se obyčejní lidé sejdou na ulici a namísto otevřené diskuse všichni protestují proti nepřátelskému establishmentu. Proto se v tisku objevují výzvy, které v nadsázce požadují, aby stát hospody podporoval a zajistil pro ně pivo zadarmo.

Současná česká vláda hodlá proti hospodám zasáhnout ještě přísněji než nesnášenliví aktivisté v Německu, když kromě zákazu kouření hodlá vymýtit klasické lokály zavedením EET pokladen. Obdobný směr sleduje prezident, jenž za hlavního nepřítele zvolil tzv. pražskou kavárnu, obdobu venkovských shromáždění štamgastů. Brzy bude zřejmé, jak se pojmenuje tuzemská Pegida.