Jan Tříska, Květa Fialová a včera zemřela ve věku devadesáti let Zuzana Růžičková… Tři jména, tři osudy, dva herecké, jeden hudební, a samozřejmě tři životní příběhy, ani u jednoho z nich vůbec ne lehké nebo tuctové, ale u každého naštěstí zároveň naplněné. Šlo o umělce, kteří se nerodí jen tak jak houby po dešti, naopak jsou pokaždé něčím jako zázrakem, unikátem, platí pro ně opravdu, že jsou nenahraditelní, protože už nebude žádný jiný Tříska, žádná jiná Fialová, žádná jiná Zuzana Růžičková.

S posledně jmenovanou má řada z nás spojené objevení Johanna Sebastiana Bacha. Ten se má v soukromém životě zjevit v mladém věku, když člověk zjistí, že mu pop a rock už jen tak nestačí. Pak se k němu nějak dostane a v tu chvíli, má-li k tomu trochu vnímavosti, se před ním otevře prostor krásy a bohatství, se kterým už může žít celý život. Bach, a ještě pár dalších, totiž nikdy neomrzí, nikdy se neohrají a nezbanální. Potřebují k tomu ovšem velké a výjimečné interprety, to má hudba společné s dramatickým uměním, že bez velkých herců a hráčů jsou mrtvé. Zuzana Růžičková byla samozřejmě mimořádná interpretka, aniž by člověk musel propadat vlastenecké šalbě: světová hráčka na cembalo.

Napsal jsem slovo „vlastenecké“. Zuzana Růžičková byla Židovka, k židovství se hlásila a za své židovství trpěla. Byla příkladem toho, co Židé dali české kultuře a společnosti a o kolik je bez nich chudší. Rodačka z Plzně, kde žila významná židovská komunita, česká i německá, byla s rodinou poslána do Terezína, to už hrála dokonale na klavír, v terezínském ghettu zažila to velké hudební dobrodružství, kdy mladí muzikanti vzdorovali nelidskosti hudbou. Poznala tam legendárního vůdce dětí Fredyho Hirsche, kterého nazvala při odhalení terezínské pamětní desky cadikem – spravedlivým. Poslána pak do Osvětimi, unikla s matkou plynu jen tím, že je odlifrovali do jiné hrůzy, do Bergen-Belsenu, zatímco otec s celou rodinou německé vraždění nepřežil.

Po válce se několik let němečtí skladatelé nehráli a německá kultura se jen těžko vracela do slušné společnosti. Zuzana Růžičková absolvovala už své první mistrovské koncerty s dílem J. S. Bacha a tento velký Sas, Němec jak poleno, ji provázel celý život a ona provázela jeho. Jako by se v ní spojil triumvirát, který vytvářel i základ kultury, ze které dosud naštěstí čerpáme a která odsud naštěstí ještě úplně nevyprchala. Tedy trojúhelník německo-židovsko-český, který se v té intelektuálně a přísně vypadající dámě, která se ještě dlouho nechávala fotografovat s cigaretou, zhmotnil do oslnivých, hravých a hlubokých tónů lipského mistra. Budiž jim za to dík.