Jméno dramatika a scenáristy Petra Kolečka se v posledních dvou letech stalo všudypřítomným; minout se s ním dá práci. Příkladně když nyní zkraje září začala novinkami naditá podzimní televizní sezona, měl tento autor hned v první dva její vysílací dny své příspěvky v primetime dvou stanic: na Primě seriál Vinaři, v České televizi Zrádce – úvodní příspěvek nové řady celovečerních filmů Nevinné lži.

Sportem ku tvorbě

Na takový úspěch se reaguje různě. Třeba umělecký šéf ústeckého Činoheráku Filip Nuckolls, který s Kolečkem pracoval v ostravském Divadle Petra Bezruče, na dramatikovo triko žertuje, že se rád chlubí, jak má v současnosti obšancované všechny důležité české televize. Zato moderátor Českého rozhlasu Jan Pokorný v jednom svém rozhovoru s Kolečkem bezradně prohlásil: „Vy jste úspěšný a pro mě je těžké se v tom orientovat.“ Je fakt, že Kolečkův úspěch přišel rychle. Do své současné pozice všeobecně vyhledávaného autora se propracoval během pouhých osmi let. Poprvé zaujal v roce 2006, kdy uvedl svou bakalářskou práci při studiích dramaturgie na DAMU, „tragédii z fotbalového světa“ Soumrak bodů. Už v této hře jedna z postav, tehdy ještě bezděky, formuluje Kolečkův tvůrčí program „sportu a šmíry“: „Chci vidět show, můj milý Jaroslave, show mužských svalů a nejkrásnějších gólů. Fakt velká věc je tenhleten váš fotbal. Nechápu proč, ale je v tom kapitál.“

Kolečko, ročník narození 1984, náleží ke generaci, kterou v ideálním diváckém věku zastihla sametová revoluce. Dluhy zdejší společnosti ve znalostech západní popkultury vyřešily tehdejší videopůjčovny a televize rychlým uvedením všeho, co dřív nebylo možné vysílat. Přibyl rovněž satelit, který zprostředkoval program stanic ProSieben, RTL nebo Sat1 ještě s dalšími filmy a s tolika seriály, animovanými v tehdy zde neznámém stylu manga, že jim oči přivykly jako partnerské samozřejmosti. Tento program kultury „zhuštěného Západu“ trval několik let a docela přebil domácí produkci. Děti jako malé Kolečko zrály právě v této atmosféře. Přinesla jim, myslím, dva výsledky: porozumění a cit pro žánry a jejich odstíny a touhu vidět něco podobného v domácí produkci. Kolečkova tvorba je dokladem, že se to podařilo.

Je totiž založena na žánrovém respektu a současně porozumění tradicím zdejší kultury. Vrací se k prostoru vesnice a okresního města, na který je našinec zvyklý z tvorby realismu 19. století a její prvorepublikové ironické reflexe. Navíc objevil, co tehdejší autoři teprve tušili. Že v průběhu 20. století společnost opře své fungování o dva nové dramatické charaktery: sportovce a jeho fanouška. Ačkoli se obě figury objevovaly v české kultuře už dřív (samozřejmě v díle Karla Poláčka, Eduarda Basse, Oty Pavla, jako drobení v některých verších českých básníků, z normalizačního snažení jmenujme seriál o vytrvalostních běžcích Druhý dech atd.), podrobné odhalení univerzálnosti obou charakterů a jejich nezávislosti na konkrétním sportovním druhu je až Kolečkův vynález. Psal už o hokejistech (Jaromír Jágr, Kladeňák), tenistech (Federer–Nadal), fotbalistech a fanoušcích (Okresní přebor, Zrádce) i o sportovcích nejvýkonnějších (muzikál Pornohvězdy). Má štěstí, že brzy objevil svůj osobitý rukopis. Navíc zaměření na sport, chce-li zůstat pravdivé, s sebou přináší nespornou tvůrčí výhodu – musí akceptovat unikátnost jazyka, kterým toto prostředí mluví.

Právě cit pro češtinu, která není autorským výmyslem, ale tvořivým odposlechem toho, jak se mluví na ulici a v hospodě, byl jedním z důvodů úspěchu nejznámějšího Kolečkova počinu, seriálu Okresní přebor. (Na něm, pravda, autorsky spolupracoval s režisérem Janem Prušinovským, jenž má rovněž pochopení pro realitu sportu a vesnice.) V něm se skrz sport definitivně propracoval k nejvděčnější postavě zdejšího humoru – figurce, za kterou se skrývá krutý svět, kde všechny postavy sice hláškují a jsou zapálené pro věc, ale jsou zlé, zákeřné a sobecké a ztvárněné situace smutné. Tím se Okresnímu přeboru podobá i následná vekslácká Čtvrtá hvězda, podobné pojetí můžeme vidět i v aktuálních Vinařích, pojatých lidověji. Ne náhodou Kolečko tyto seriály v rozhovorech připomíná vedle sebe.

Síla tradice

Rozpoznáním hodnoty uvedených témat se Kolečko liší od druhého oceňovaného scenáristy své generace, Marka Epsteina. Ten vzbudil velká očekávání v dobách, kdy na Českých lvech přebral několikrát ocenění za „nejlepší nerealizovaný scénář“, tedy v podstatě literární ocenění. Viditelné výsledky jeho práce (a samozřejmě práce jeho kolegů, kteří s ním na tom kterém filmu pracovali) však byly vždy rozpačité. Filmy jako Václav, Signál, Grandhotel nebo Roming měly ambice ukázat výjimečné, jedinečné nebo vyšinuté individuality. Potíž je, že k takovým se nelze vztáhnout, nelze se v nich rozpoznat, nejde k nim vzhlížet, nejde se vůči nim vymezit. Kolečko má sice na kontě podobně neuchopitelné výmysly (například papundeklovou vztahovku Obchoďák či úctyhodný, ale tristní pokus o sitcom Marta a Věra), jenže jejich nároky se od těch Epsteinových, prostoupených touhou po uznání, liší právě schopností rozpoznat hodnotu žánru a naplnit jeho normu.

Objevují se stesky, že Kolečko svůj nesporný talent rozmělnil, neboť píše cokoli pro kohokoli, trpí nadprodukcí a četnosti jeho tvorby „schází kvalita“. (Vztáhnout na dramatické dílo proslulý nic neříkající obrat fotbalového trenéra Josefa Csaplára dokládá, že Kolečko velmi správně vytušil potenciál sportovního prostředí.) Internetová databáze Divadelního ústavu nabízí k dnešku třicet šest inscenací, nadepsaných Kolečkovým jménem. Internetová Česko-slovenská filmová databáze počítá Kolečkovi k letošku devět položek, přičemž psát pro televizi začal až před čtyřmi lety. Při takové pracovitosti je zřejmé, že ne vše se musí podařit, ba je to dokonce nutné a podstatné. Mimořádnost Kolečkovy tvorby (včetně jeho dramaturgického působení v malém pražském divadle A studio Rubín) totiž spočívá právě v továrenské výrobě a chrlení textů, které evokuje autorské dílny barrandovských ateliérů (tvorba Martina Friče) i zábavních divadel (třeba Divadlo Vlasty Buriana). Gruntem Kolečkovy tvorby, zřejmě ovšem mimoděčným, tedy je návrat k tradici.

Letos Kolečko vstoupil (samostatně, bez Prušinovského coby spoluautora) na filmové plátno, když Jan Hřebejk pro film adaptoval jeho hru roztříštěných vztahů dnešních třicátnic Zakázané uvolnění. Výsledek nebyl přesvědčivý, v dramatikově bibliografii patří k nepodarkům a dokládá, že práci na převodech jevištní řeči do vizuálního tvaru má Kolečko ještě před sebou. Ohlášené projekty ale znovu svědčí o tom, že Kolečko se rád pasuje s tradicí a zdolává výzvy. S oblíbeným partnerem režisérem Janem Prušinovským chystá pro Českou televizi vánoční pohádku. Bude se jmenovat jak jinak než tradičně: Bylo nebylo. A příští rok zajde ještě dál: připravuje film o Tomáši Masarykovi. Že by náhoda?