Korean Air si loni od vlády koupily podíl ve ztrátových Českých aeroliniích a měly s nimi velké investiční plány. Chtěly z nich udělat svého hlavního evropského dopravce, s nímž budou po kontinentu cestovat asijští turisté a obchodníci, které do Prahy přivezou zaoceánská letadla mateřského Koreanu. K národní letecké společnosti přišly docela levně. Za 68 milionů korun si koupily 44 procent společnosti. Víc nemohly, ČSA by jinak přišly o status dopravce ze země Evropské unie. Korejci ale nakupovali s dlouhodobější vizí. Věřili, že toto unijní omezení dřív nebo později padne a firma bude jejich. Měli na ni také předkupní právo.

Ta investice dávala ekonomicky smysl. Korejští turisté milují Prahu, byznysmeni tady roky masivně investují. Praha je pro Jihokorejce druhým nejnavštěvovanějším městem v Evropě, hned za Paříží. V roce 2013 přijelo do Česka 130 tisíc návštěvníků z Jižní Koreje. Mnozí turisté, které obvykle považujeme v ulicích za Japonce nebo Číňany, jsou ve skutečnosti Jihokorejci. Velkým milovníkem Prahy je například nejznámější jihokorejský básník a vážný kandidát na Nobelovu cenu za literaturu Ko Un. Autor básně Moje Praha.

Měkká síla Milenců z Prahy

Naši popularitu prudce zvedl oblíbený korejský seriál Milenci z Prahy. Trička s fotkami Prahy se stala v Soulu hitem. K měkké síle filmu se přidala i tvrdá síla peněz. Korejci jsou v Česku trojkou v přímých zahraničních investicích, hned za Němci a Japonci. Jen přes státní agenturu CzechInvest sem od roku 1993 přišlo dvacet velkých korejských investorů, kteří tady utratili 47 miliard korun a nabídli 8600 pracovních míst. Automobilka Hyundai v Nošovicích, plzeňská Škoda Power, převzatá Doosanem, továrna Samsungu, jsou nejznámější korejské akvizice.

Ještě 25. června schválila Sobotkova vláda investiční pobídku 3,8 miliardy korun jihokorejské firmě Nexen, která slíbila, že během sedmi let investuje do výroby pneumatik u Žatce 23,7 miliardy korun. Měla by to být třetí největší přímá zahraniční investice v Česku. Korejská vláda schvaluje, že pokud bude vypsán další tendr na výstavbu bloků v českých jaderných elektrárnách, přihlásí se i jejich společnost KEPCO.

Dva dny nato přichází obrat v dobrých česko-korejských vztazích. Ministr financí Andrej Babiš mění představenstvo a dozorčí radu Českého aeroholdingu, jehož prostřednictvím stát drží většinu v ČSA. V přímém přenosu České televize ohlašuje, že se chystá vyměnit i šéfa aeroholdingu. Má už adepta, Václava Řehoře, a rovnou přiznává, že se to nelíbí nejen koaličním partnerům, ale hlavně korejským spolumajitelům ČSA. Nepřiznává už, že existuje akcionářská smlouva mezi českým státem a Korean Air, že proti jejich vůli nebude vyměněno vedení aeroholdingu.

O investorech mluvíme – a vyháníme je

O tom, pro koho je smlouva výhodná, když za 68 milionů korun za menšinu v ČSA dostanete právo mluvit do vedení mateřského aeroholdingu, se dá jistě diskutovat. Je ale podepsána a korejští investoři počítají s právní jistotou, i když se mění vláda. 23. července Andrej Babiš oznamuje, že přesto prosadil svou. Miroslava Dvořáka střídá jeho vyvolený Václav Řehoř. Ještě předtím jedná ministr financí se zástupci Korean Air. Na otázku, jak to Korejci vzali, Babiš odpoví: „Domluvili jsme se a oni vzali naše názory ohledně managementu na vědomí a víceméně to akceptovali.“

Ti, kdo znají z byznysu Korejce, vědí, že podobný styl jednání jim nesedí. Je to společnost se silnou úctou k autoritám. Tam, kde investují, nechtějí být v konfliktu s vládou. Andrej Babiš navíc veřejně vyhlašoval, jak k firmě přišli velmi levně a jejich vliv by se měl oslabit. Podle zdrojů z Korean Air to byla chvíle, kdy se Korejci rozhodli stáhnout.

Manažeři z Korean si na českou vládu postěžovali svým diplomatům v Praze a zpráva se obratem dostala do Soulu. Konflikt už se řeší na diplomatické úrovni. Fiasko Korean v ČSA totiž ohrožuje na jedné straně jejich dobré jméno a na druhé i další korejské investice v České republice.

Ztráta ochoty Korean Air investovat rozhodně nesouvisí s tím, že by se dostaly do nějakých finančních potíží. Naopak se chystají expandovat všude jinde, jen ne v České republice. Přesně před týdnem přinesla americká média zprávu, že Korean Air postaví v centru Los Angeles největší hotel sítě InterContinental v Severní Americe. Komplex se spoustou dalších doplňkových služeb a devíti sty pokoji má vyjít na 1,1 miliardy dolarů (necelých 24 miliard korun).

Při objemu peněz, jaký sem Korejci posílali, je překvapivé, jak málo pozornosti ve veřejné debatě konflikt s Korean Air budí. Když v roce 2001 současný ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek v roli náměstka ministra financí sdělil italským investorům, že při privatizaci bank nemají šanci, schytal ze všech stran ostrou kritiku, jak odlákává zahraniční investory. Musel se omluvit, vysvětlovat. A to tady italské firmy zdaleka neutrácejí tolik peněz jako ty korejské. Andreje Babiše nikdo netlačí k vysvětlení konfliktu s Korean. Stačí mu fráze, že v ČSA dostali od předchozí vlády příliš výhodné podmínky.

Za halasnými proslovy prezidenta Miloše Zemana i členů Sobotkovy vlády o investicích, tvorbě pracovních míst a dobrými zprávami o oživení hospodářství zapadá, jak výrazně se mění podoba české ekonomiky.

Prodloužená výrobní linka Německa

Na první pohled a z makro statistik to úplně neupoutá pozornost. Jsme stále silnějším vývozcem, s čím dál silnější rolí průmyslu a čím dál silnější vazbou na Německo. V této části hospodářství, která je fakticky prodlouženou levnější výrobní linkou Německa a táhne svou silou všechno ostatní, je vše v pořádku. Noví investoři už nepřicházejí, ale je jich tady ve strojírenství a automobilovém průmyslu docela dost. Neodcházejí, nestahují zisky, ale znovu je investují. Rozšiřují výrobu. Škoda Auto před dvěma týdny oznámila, že investuje dalších 13 miliard do rozšíření továrny v Kvasinách a přijme dalších patnáct set zaměstnanců.

Nedotčeno zůstává ještě bankovnictví, kde trh ovládají vlastníci ze zemí Evropské unie (Rakousko, Belgie, Francie, Itálie). Jejich české dceřiné firmy jim vydělávají nejvíc z celých skupin a nikdo z nich zatím neuvažuje, že by svou banku v České republice prodal. Naopak se velmi těší na to, až vláda Bohuslava Sobotky přihlásí zemi do právě se rodící bankovní unie, o níž se tady nevede žádná debata. Majitelé ze zemí eurozóny si pak budou moci snáz vytahovat peníze ze silně ziskových českých expozitur. Dnes to mohou dělat jen přes dividendy. Česká národní banka jako regulátor velmi pečlivě sleduje přesuny peněz.

Cizinci ustupují místním oligarchům

Z většiny dalších branží se ale zahraniční investoři stahují a jejich místa zaujímají domácí finanční skupiny. Platí to víc pro služby než pro průmysl, který je z velké části onou prodlouženou německou výrobní linkou. Nejvíc je proměna vidět v branžích, nad nimiž má regulací nebo zákony moc politika.

Ze samotných tvrdých dat o přílivu a odlivu přímých zahraničních investic se přesný obrázek toho, co se v ekonomice odehrává, sestavit nedá. Velká část finančních skupin českých a slovenských miliardářů má sídla za hranicemi od Kypru po Holandsko. Když si něco koupí, objeví se to ve statistice jako zahraniční investice. Přesto byl podle statistik OECD ve druhé polovině loňského roku příliv přímých zahraničních investic druhý nejnižší po roce 1989 (méně jich přišlo jen v krizovém roce 2009, těsně po pádu Lehman Brothers, kdy nikdo ve vyspělém světě neměl na investice pomyšlení).

Otázkou je, jestli se zahraniční firmy stahují, protože dostávají od českých skupin neodolatelné nabídky, nebo nás z nějakých důvodů začaly považovat za region bez perspektivy. Největším střídáním byl prodej společnosti O2 španělskou Telefonikou nejbohatšímu Čechovi Petru Kellnerovi. Z energetiky se stahuje německý E.ON. Polský PKN Orlen, s nímž se Agrofert ministra financí Andreje Babiše soudí už deset let o 20 miliard korun, do Unipetrolu příliš neinvestuje a holding se rok co rok propadá do miliardových ztrát. Finančníci kolem skupiny J&T, kteří v Unipetrolu už dnes přes společnost Paulinino Limited drží 23,7 procenta, vyčkávají na vhodnou chvíli, kdy Polákům dojde trpělivost, prodají jim většinu a oni pak vybrané firmy přeprodají Agrofertu. Italská společnost ENI prodala svůj podíl v České rafinérské i 124 čerpacích stanic Agip. Důvody odchodů jsou různé. Někdo dostane neodolatelnou nabídku, někdo se rozhodne soustředit se na jiné trhy, někdo má příliš dluhů.

Zpravidla ale ve většině oborů funguje efekt sněhové koule. Když prodá jeden, brzy se přidají další. Nejvýrazněji je to vidět na v poslední době mnohokrát popsaném přesunu médií od německých vlastníků k místním oligarchům.

Odchody, které přirozeně posilují koncentraci moci a oslabují konkurenci, jsme zažili v maloobchodě. S Českem se postupně rozloučily všechny řetězce zaměřující se na kvalitnější sortiment. Carrefour, následovala Delvita a naposledy Interspar. Zbývající tím získaly tak silné postavení, že jsou jedněmi z mála hráčů, jichž se skutečně bojí ministr financí Andrej Babiš. Jeden z členů vlády popisoval, jak ministr financí úplně vypadl z tradiční role, když se debatovalo o zákonu o významné tržní síle. Uhýbal prý před řetězci jako králíček před kobrou. Dobře si uvědomil, že jestli někdo může v mnoha oborech dominantní Agrofert ohrozit, jsou to právě oni – v případě, že by se rozhodli jeho jogurty a párky ignorovat.

Nezájem zahraničních investorů o obchod je vidět u spotřebního zboží. Vzpomenete si, kdy sem naposledy přišla nějaká nová značka?

Česká ekonomika se bude čím dál víc dělit na dva rychlostní pruhy. První bude výkonná prodloužená průmyslová linka Německa. Druhou obchod, služby a síťová odvětví ovládaná domácími finančními skupinami. To může roky přinášet ve statistikách solidní prosperitu. Dlouhodobě je to ale cesta k ekonomice východního typu, kde je málo konkurence a hodně koncentrovaná moc. Takové země se zpravidla nemůžou chlubit vysokou kvalitou života.