Asi to tajemství nechám být, zpívá Iris DeMentová ve skladbě, která doprovázela titulky několika částí nedávno skončivšího seriálu Pozůstalí – včetně té poslední. V něčem ta slova shrnují ducha toho mimořádného díla, v jehož středu je veliké tajemství a kolem něj obíhá množství tajemství dalších, z nichž autoři většinu nechají být, vysvětlí je nanejvýš dílčím způsobem, který zároveň rychle zpochybní, případně je nevysvětlí vůbec.

Zní to jako recept na permanentní diváckou frustraci, Pozůstalí jsou ale strhující dílo, v němž možná i díky tomu nechávání tajemství být se autoři dokázali dotknout něčeho podstatnějšího. Seriál je působivým obrazem lidí tváří v tvář tajemství, staví svoje postavy do extrémních a někdy i dost bizarních situací, které jsou ale především jen jakousi hyperbolickou ilustrací toho vlastně nejkaždodennějšího – tajemství života, jeho (ne)smyslu a tak vůbec… A při vší fantasknosti děje svoje hrdiny vykreslují s přesvědčivostí místy až zdrcující. Vlastně i seriál sám byl v televizní nabídce jakýmsi tajemstvím, málokdo ho znal, a ještě méně lidí se na něj dívalo. První sezona byla na poměry HBO sledovaná dost málo, v dalších dvou sledovanost ještě výrazně spadla. Kritika si sice Pozůstalé zamilovala, profesních ocenění ale tvůrci a herci moc nedostali. Není to spravedlivé, ale jistým způsobem se to k Pozůstalým hodí – životní výkony, které neviděl skoro nikdo. Je ovšem docela dobře možné, že seriál Toma Perrotty a Damona Lindelofa bude mít výrazně delší životnost než většina soudobé produkce, a to včetně té ambicióznější, nějaké diváky si ještě najde.

Lindelofovi, Perrottovi a jejich spolupracovníkům se navíc podařilo najít pro své dílo perfektní zakončení. Finále, které předcházející díly jakýmsi velmi samozřejmým způsobem završuje, a přitom je v mnoha ohledech nečekané, oproštěné od všeho nadbytečného, nechá rozeznít to nejdůležitější, co se během tří let na obrazovce odehrávalo. Je to skutečné vyvrcholení, ne chtěně překvapivá pointa, překvapenou reakci (cože?!) při jeho sledování střídá udivené zjištění – ano, muselo to být právě takhle. Nadšené reakce po jeho odvysílání musely přinést velkou satisfakci Damonu Lindelofovi, který proslul (dost nespravedlivě) jako člověk, jenž už jedno dlouho očekávané finále zvrtal. Patřil do trojice hlavních autorů mimořádně populárních Ztracených, na jejichž poslední díl část fanoušků reagovala opravdu zuřivě – možná se tak autorům vrátila oblíbenost seriálu, který diváky množstvím náznaků pobízel ke všemožným divokým spekulacím, a pak jim na závěr „jenom“ předvedl jedno z mála možných vyústění toho všeho. Lindelof za to na sociálních sítích dostával značnou „čočku“, až raději zrušil účet na Twitteru; lidé mu nadávali za „ztracených šest let života“, jako kdyby to pro ně neuspokojivé vyvrcholení vymazalo všechno předcházející napětí a prožívání s postavami. Pozůstalé dovedl ke konci, který v těch nemnohých divácích rezonoval hodně dlouho (mohu potvrdit z vlastní zkušenosti).

Spojení Lindelofa a Perrotty zjevně bylo velice šťastné, scenárista, pro nějž je charakteristické budování komplikovaných a značně fantaskních světů s vlastní složitou mytologií (kromě Ztracených se Lindelof také podílel na neblahém Prométheovi Ridleyho Scotta), a literát, jehož doménou jsou psychologické nebo aspoň psychologizující romány. První série Pozůstalých je adaptací stejnojmenné Perrotovy knihy, v dalších a zdařilejších už autorská dvojice původní nápad dál rozvíjí a posunuje. Seriál se odehrává někdy v blízké budoucnosti (žádná sci-fi udělátka v něm ale nehrají roli), tři roky poté, co dvě procenta světové populace nevysvětlitelně a v jednom okamžiku zmizela. Je to svět, který jakž takž funguje, zároveň je ale stižený hlubokou existenciální krizí. Prakticky každý v něm někoho blízkého ztratil, ta ztráta přitom zůstává neuzavřená, nikdo neví, co přesně se s těmi lidmi stalo, kam zmizeli, jestli jsou mrtví, nebo jen „někde jinde“.

Zároveň bylo lidstvo konfrontováno s něčím nepochopitelným a rozumově nevysvětlitelným nebo nevysvětleným, něčím, co se vzpírá racionalitě i tradičním způsobem chápané víře. Těch osmadevadesát procent lidí jsou vskutku „pozůstalí“, lidé, kteří zbyli poté, co svět – alespoň v té dříve známé podobě – skončil. Možná se rodí nějaký nový a společnost je ve stavu velikého vnitřního, duchovního zmatku, který takový přerod nutně provází. Možná už žádný nový nebude, protože usilovat o něco ve světě, kde je možná taková zákonitostem odporující, nahodilá a krutá událost, třeba ani nemá cenu. Objevují se nejrůznější jurodiví proroci a svatí muži a ženy, často šarlatáni, kteří předkládají alespoň nějakou odpověď lidem, kteří po odpovědi, jakékoliv, prahnou. Sílí vliv nihilistické sekty Provinilého zbytku, jejímž jediným programem je připomínat ostatním (s vynalézavou bezohledností), že jejich pozemské pinožení je veskrze marné. Systém se do toho nějak snaží fungovat, nevysvětlitelné musí být administrativně zpracováno, pořádek udržen, excesy potlačeny… aby se žilo. Lidstvo jako celek i každý jednotlivě se ale otřesení ztrátou a znejistělí ve všem nemůžou neptat: Proč žít? A jak?

Pozůstalí ten svět neukazují ve velkých celcích, ale v detailech. V první sezoně začnou v novoanglickém Mapletonu a u šéfa místní policie Kevina Garveyho (Justin Theroux), snaží se dělat dobře svou práci a vést rodinu, na niž je sám (manželka odešla k sektě), zároveň ho trápí podivné mentální výpadky a nesrozumitelné vize, jako kdyby měl na světě ještě nějakou další, podstatnější úlohu. Jeho partnerem i protikladem je smutný a úporný kněz Matt (Christopher Eccleston), jobovská figura, v níž je odhodlaná opravdovost, zároveň se ale svým zdánlivě k ničemu nevedoucím, smyslu zbaveným mučednictvím až opájí. Jeho sestra Nora (skvělá Carrie Coonová) je zdrcená osudem, jakousi neuvěřitelnou náhodou byli mezi zmizevšími dvěma procenty její manžel i tři děti.

První série byla především jakési působivě vykreslené panorama ztráty, nutně trochu monotematická a pro diváka někdy emocionálně vysilující, nesmlouvavě zobrazující různé podoby a formy beznaděje, přeskakující mezi množstvím postav, těch pár světlejších momentů kontrastovalo s hodně velkou tmou. V dalších sezonách se seriál v něčem rozšířil, a přitom se stal koncentrovanějším. Ve druhé se přesunul do texaského města Jarden, které jako jediné na světě bylo náhlého zmizení ušetřeno, a tomu místu se proto přičítají zázračné atributy, je centrem poutnické turistiky, kempují kolem něj nejrůznější jurodivé partičky. Přestěhuje se tam i Kevin s rodinou i Matt, který věří, že tam bude vyléčena jeho manželka, která už dlouho přežívá v kómatu. Kevinův nový soused John, šéf místních hasičů, se snaží vyhnat z města všechny, koho má za šarlatány, zuřivě se vzpírá víře, že by na jeho městě mohlo být cokoliv mimořádného. Po nevysvětleném zmizení tří místních dívek se navíc zdá, že představa Jardenu jako výjimečného, Bohem zvoleného místa může být od počátku mylná. Kevin zakouší další paranormální nebo možná šílené stavy. Provází ho přízrak ženy, již viděl dříve umírat, dvakrát „umře“ i sám, v zásvětí, jakémsi kříženci mezi očistcem a podvědomím, musí plnit úkoly. Možná je nesmrtelný, možná je zrozený pro úlohu budoucího mesiáše.

O pár let později se blíží sedmé výročí zmizení, vzhledem k biblickému významu čísla sedm v té souvislosti mnoho lidí očekává apokalyptickou událost. Hrdiny náhoda zavede do Austrálie, každý pro to má jiné motivy a projde tam jinou cestu. Někdo pozná sebestřednost svého počínání, to, že si v řádu světa přiřkl nesmyslně významnou úlohu, někdo se v naději na setkání se ztracenými blízkými odhodlává podstoupit proceduru, která ho pravděpodobně zabije, někdo možná zachrání svět a zároveň přijde na to, že by měl radši zachránit sebe. Kromě hrdinů mají Pozůstalí ještě jednu velice důležitou postavu, která přitom možná vůbec není přítomná – Boha, který mlčí, možná něco chce, možná vůbec není. Lindelof a Perrotta v ukazování těch velkých otázek dokážou udržet ambivalenci, jež přitom vůbec nepůsobí alibisticky ve smyslu „neřekneme nic a budeme vypadat o to chytřeji“. Ten poblázněný a zraněný svět, do nějž umístili svoje hrdiny, je velmi přesvědčivě „nečitelný“, asi jako ten náš. Co vypadá jako odpověď, jistota, je vždy zpochybněno, někdy docela nenápadným způsobem, divák věřící i nevěřící v seriálu nenajde jasnou podporu pro svoje stanovisko (i když těm prvním – alespoň se mi zdá – se svět Pozůstalých přijímá možná snáz). Tu unikavost světa a pravdy o něm vyvažují přesvědčivostí a pravdivostí charakterů, které představitelé výborně hrají. Jsou při vší fantasknosti jejich příběhů velice reálné, se vší jejich rozervaností, pochybnostmi a tázáním se. A scény a moment, v nichž se v Pozůstalých to hluboce osobní a to velké, snad kosmické střetnou, mají v seriálu skutečně velikou sílu. Asi by mě nenapadlo, že mě jednou „rozseká“ scéna, v níž chlapík v karaoke baru někde na onom světě zpívá písničku od Simona a Garfunkela.

Je vlastně docela logické, že finále Pozůstalých je velice komorní (režisérka Mimi Lederová ho se svým štábem natočila za devět dní). Potom, co ukázali hořící město, počínající potopu, zázračná vzkříšení, strašná zranění, zemětřesení, svaté muže, poustevníky na sloupech, rozvášněné davy, atentáty, nukleární válku a scanner penisů, všechna ta dramata a tajemství, skončí jejich příběh u dlouhého rozhovoru muže a ženy. Ona mu vypráví svůj příběh, možná se nikdy nestal. Ale on jí věří, protože věří v ni, věří jim jako dvojici. Po třech letech vyprávění i nejistoty ohledně toho, o čem se hlavně vypráví, Pozůstalí v závěrečných dílech svoje téma jasně postulovali – o střetu chuti žít a jejího popření – a při vší ambivalenci je Lindelofův a Perrottův seriál jasně na straně života, díky tomu, že se ani trochu nevyhýbal bolesti, na tom není vůbec nic laciného. V jejich světě zůstane tajemství neodhaleno a pravda skrytá, možná na ní ani tolik nezáleží, protože důležitější je to, aby příběh, který si o tom světě vyprávíme, byl lepší. Ta jediná jistá a smysluplná věc je pak láska. Co taky říkat jiného.