V českém překladu vyšel první díl nejnovější biografie pražského německy píšícího spisovatele Franze Kafky: Kafka: Rané roky. Knihu, kterou v překladu Vratislava J. Slezáka vydalo nakladatelství Argo, přijel v pondělí představit do Prahy její autor, německý literární historik (a vystudovaný matematik) Reiner Stach. Při večeru v pražském Goethe-Institutu si musel vyslechnout řeč, se kterou vás tu jako její autor seznamuji.

V jistou životní chvíli člověk sám pro sebe učiní rozhodnutí, které by se dalo vyjádřit větou: „Dosti bylo Kafky!“

Tento krok učiní člověk, kterého Franz Kafka začal zajímat dejme tomu ve věku prvních životních zmatků, řekněme v 15 letech, pak ho horečnatě četl, aniž mu vlastně rozuměl – nebo možná mu právě tehdy rozuměl nejlépe.

A pak se jím zabýval tak zvaně sekundárně: nikoli nutně odborně, ale četl skoro všechno, co jen se tak o Kafkovi číst dalo.

Samozřejmě nemohl přečíst celou tu gigantickou horu papíru, která obsahuje prý na deset tisíc interpretací, jak zní odhad. Ale četl toho dost, aby se mu Kafka stal jakousi věčně přítomnou záhadou okukovanou ze všech stran, jakýmsi fantomem ze světa zaniklé Prahy, který na sebe neustále svítí baterkou a ukazuje na každý kus svého těla, aby bylo prozkoumáno.

A tak si člověk vytvořil na jedné straně mytický obraz „svatého Franze Kafky“, „posla Božího“, jak o něm mluvil Franz Werfel, génia askeze a sebeobětování, štvance metafyziky a proroka všech hrůz dvacátého století, toho nekonečně poctivého, plachého a cudného muže, jakéhosi existenciálního polopanice, choulícího se před světem a schovávajícího se před ním pod peřinou v hrůze, zda se z něj nestal brouk…

A na druhé straně se mu do toho vkrádal antimýtus Franze Kafky jako muže bez větších tajemství, spíš ambiciózního člověka, který si léta udržoval dobře placené místo v pojišťovně, pomalu skrblíka, který dychtivě sledoval, jaký zisk mu přinesou válečné dluhopisy, jež kupoval i proto, že byl bezmála německým šovinistou a doufal ve vítězství německých vojsk. Vlastnil prý dokonce pornografické obrázky a ukrýval je v „zamčené knihovně“, pomlouval otce, navštěvoval nevěstince, chodil po ulicích sužován nestandardními sexuálními fantaziemi, k ženám se choval přezíravě a ke snoubenkám falešně a podváděl je. Byl samolibý, protože si schovával recenze na své uveřejněné texty. O židovství se téměř nezajímal a jeho duchovní život se redukoval na vegetariánství a bizarní tělesné cviky, jakousi secesní jógu. Vůbec to nebylo žádné neviňátko, nýbrž chladně, často pokrytecky a manipulativně uvažující a jednající muž. Prostě spisovatel jako každý jiný.

Mezi těmito dvěma extrémy se přitom pomalu ztrácelo to nejdůležitější, to, co umístilo Kafku v dějinách literatury, tedy jeho vlastní dílo. To se pomalu stávalo tím, co Umberto Eco nazval velkým nečteným dílem velkých nečtených autorů. Každý ho jaksi znal, málokdo opravdu četl. Kafka se stal turistickým strašidlem a banální rekvizitou pro masovou potřebu.

A možná že se tak projevila spravedlnost a pomsta na plánu jeho hagiografa Maxe Broda, který právě z těchto textů chtěl udělat to nejposvátnější a také nejmysterióznější, co se ve světové literatuře kdy napsalo. A z toho šel strach – a odcizení.

Kafkovo zvláštní místo v dějinách uctívání spočívá totiž v tom, že vše, co napsal, pronesl, čeho se dotkl, kudy prošel, o co zavadil, je předmětem až do absurdit zacházejícího zkoumání a šťourání.

Není na světě spisovatel, jehož život – a to právě i ta část, která s jeho literaturou vůbec nesouvisí – by byl tak podrobně zkoumán a ze všech stran lustrován. Zveřejněno bylo vše, co Kafka napsal, samozřejmě deníky, intimní dopisy, ale třeba i pracovní výkazy, úřední spisy, možná i ty prádelní seznamy, jak to parodoval Woody Allen. Když ne den, tak každý týden a určitě každý měsíc jeho života je v podrobných biografiích zachycen a dokumentován. Tisíce stránek bylo napsáno o každém jeho psychickém hnutí, o jeho intimitě, o jeho mentalitě, o prvním zakašlání jeho nemocných plic. Ničí vnitřnosti nebyly pitvány s takovou chutí.

A přitom na počátku všeho stojí paradox, prosba nemocného Franze Kafky, aby jeho přítel Max Brod jeho spisy po smrti spálil. Na nikom se „za to“ literatura nepomstila tak krutě jako na Franzi Kafkovi.

Ano, tohle všechno dává důvod, aby si člověk, jehož část řekněme duchovního života byla jaksi s Kafkou spojena, řekl: A dost! Již nechci, už mě nezajímá.

Takové to bylo i se mnou. To skončilo před měsícem, než jsem zprvu s jistou hrůzou (500 stran – první díl: Rané roky!) začal číst monumentální biografii Reinera Stacha. A zase jsem byl chycen. Ale jinak než dřív. Tentokrát jako by se před čtenářem otevíral nový, nebo úplně jinak nasvícený a jinak převyprávěný svět. Četl jsem to a v obrysech znal, ale bylo to úplně nové a nečekané. Jako bychom sledovali zcela nové vystavění kulis a zcela nově rozdané partie hlavních i vedlejších hráčů. Drama Kafkova života se tu znovu otevřelo a jeho srdce, ke kterému Reiner Stach přiložil svůj nesmírně jemný stetoskop, začalo znovu tlouci. A je to fascinující tlukot. I přes víc než jedno století, jako by to byl zase tlukot i našeho srdce.

Proto v duchu muže, po němž je pojmenován tento institut, je nutné znovu říci: Kafka und kein Ende!