Loajalita k zemi, jejímž jsem občanem, bývá v některých společnostech menší než v jiných. Ale aby si místopředseda vlády České republiky stěžoval na Českou republiku u Evropské komise, jak to včera avizoval Andrej Babiš na Primě, je překonání dalšího mezníku. Jedna z jeho firem si v následujících dnech bude v Bruselu stěžovat, že právo EU je v České republice porušované – zákonem o střetu zájmů. Babiš mluví o porušení práva vlastnit a podnikat, naopak novela o zákazu sedět ve vládě a současně mít firmu, která získává nenárokové dotace nebo investiční pobídky.

Babiš se v duelu Primy utkal s iniciátorem zákazu Martinem Plíškem (TOP 09). Ten Babišovi správně připomněl, že vlastnit svůj Agrofert může dál, když si odřekne dotace a pobídky. Nemusí pak dokonce Agrofert ani zaparkovávat ve svěřenském fondu. Ministr financí ale dělá dvě věci, které nemohou platit najednou: po tři roky nám tvrdí, že dotace a státní podpora nestojí v celkové obří bilanci Agrofertu skoro za zmínku. Teď kvůli této maličkosti nejenže parkuje Agrofert ve svěřenském fondu, ale ještě žalobníčkuje v Bruselu. Staví to jako věc principu, avšak spíš se otevírá otázka po jeho skutečné loajalitě vůči státu, jehož občanství drží něco přes deset let.

Ten skutečně podstatný výstup ministra Babiše včera na Primě míří k nesrovnalostem v jeho legálních příjmech, na něž předminulý týden upozornil Týdeník Echo. Ministr teď hněvivě deklaroval, že do slipů se vysvlékl, ale pindíka že už nám ukazovat nebude. To je hezký mem s šancí na dlouhověkost, zásadní je něco jiného.

Ministr natvrdo odmítl objasnit původ peněz, se kterými začal v polovině 90. let budovat Agrofert. Ve zdaněných příjmech, za něž si v roce 2013 kupoval dluhopisy od svého Agrofertu, mu, jak známo, chyběly desítky milionů, načež si Babiš vzpomněl na další stovky milionů korun jakýchsi nezdanitelných příjmů – z prodejů firem, akcií, operací na kapitálovém trhu. Ovšem ty firmy, akcie, peníze, s nimiž by mohl operovat na kapitálovém trhu, by si musel předtím za něco pořídit – za co, na to včera velmi emotivně odmítl odpovědět: „To je moje věc, co jsem si kupoval v roce ’94 nebo ’95.“ – „Nechť mě hodnotí lidi za období, co jsem v politice.“

Tedy máme právo být na jeho minulost zvědaví někdy od konce roku 2011, ale spíš ministr myslí až od voleb na podzim 2013. Což je  výsměch od člověka, který si osobuje právo hodnotit dobu po roce 1989 jako éru korupce a politiky v ní vesměs coby zloděje.

Babiš kolem svého startovního kapitálu mlžil vždycky. Už převzetí Agrofertu od slovenského státu na přelomu let 1994 a 1995 mu prý umožnili jacísi jeho tajemní spolužáci z gymnázia ve Švýcarsku. Když se později za vlády premiéra Miloše Zemana ucházel o Chemopetrol, Agrofert najednou nevlastnila firmička těchto spolužáků, ale jiná švýcarská společnost – „rodinná firma Ameropa“, která však, když z privatizace Chemopetrolu napoprvé sešlo, oznámila, že v Agrofertu nikdy nedržela většinu.

Po etudě s pindíkem se z peněz, jimiž Babiš disponoval v první půli devadesátých let, stává výsostně politické téma. Protože u člověka, který nerozkryje původ svých nezdanitelných příjmů z první poloviny 90. let, je dovoleno myslet na všechno: od mystických fondů komunistických tajných služeb na Západě až po „obyčejné“ provize, které pracovníci Podniků zahraničního obchodu získali většinou tak, že se s kapitalistickým partnerem domluvili na obchodu výhodném pro něj a nevýhodném pro Československou socialistickou republiku reprezentovanou soudruhem pracovníkem. Ale i to by bylo okrádání státu.