Proč Miloš Zeman v projevu při předávání státních vyznamenání nic důležitého neřekl? Nechtěl se dotknout převratné události, která proběhne v nejbližších dnech a které se také on účastní, konkrétně převzetí moci Andrejem Babišem. „Česká republika má celou řadu opravdu významných osobností,“ zněla jedna z prázdných vět proslovu. Pak prezident republiky překvapivě pronesl úvahu o tom, že matematické modely nedokážou zachytit vývoj společnosti, a proslov uzavřel odsudkem „několika ušlápnutých lidiček“, kteří budou závidět těm, kdo dostali státní cenu.

V uplynulém období sedmadvaceti let vznikla dokonce jakási novinářská disciplína, v níž se dne 28. října s nepředstíranou vážností komentovalo prezidentské poselství k národu. Naprosto vyprázdněný proslov z letošního 99. výročí založení republiky podnět k serióznímu komentáři neposkytl. Pokud tedy novinář hodlá s plnou vážností popsat hradní ceremoniál, pak nezbývá než připomenout, co v prezidentském proslovu nezaznělo, a co tedy nejspíš mělo důvod, že se zamlčelo.

Prezident nezmínil, že před týdnem vyhrál volby suverénně Andrej Babiš (ANO), pro své voliče zachránce před zlým světem, pro kritiky nezodpovědný populista.

Nástup muže s temnou komunistickou i privatizační minulostí může být předělem pro tuzemskou demokracii, kterou podle některých svých vyjádření hodlá přiblížit modelu silné ruky. Byl sice obviněn z podvodu, přesto se hodlá stát premiérem a prezident mu v tom podle vlastních slov hodlá pomoci.

Teď jsme tedy v rozhodném období, při kterém se stanoví, za jakých podmínek bude Babišovi moc svěřena, respektive za jakých okolností se jí chopí. Prezident i sám Babiš se snaží vzbudit dojem, že jde o jakýsi automatismus. Někdo vyhrál volby, tak převezme vládu, nějaké detaily s tím spojené nemusí nikoho zajímat. Ovšem převzetí moci automatické není, o tom by mohl vyprávět Mirek Topolánek (ODS). Vyhrál volby před jedenácti lety se ziskem o šest procent vyšším, než má dnes ANO, přesto trvalo tři měsíce, než se stal premiérem, a dalšího pět a půl měsíce, než dostal od sněmovny důvěru.

Ani Babiš nebude mít jednoduchou cestu, protože hodlá vládnout menšinově. Bude mít tedy jistotu 78 poslanců hnutí ANO a pro každý jednotlivý zákon bude domlouvat podporu napříč sněmovními kluby. Paradoxně není nezbytnou podmínkou vládnutí důvěra sněmovny. Stačí, že premiéra Babiše jmenuje prezident, a i když ho sněmovna odmítne, může měsíce vládnout v demisi a pak to třeba zkusit znovu.

Rozhodující je jiný okamžik, připomněl by po svých zkušenostech Topolánek. Nejdříve je třeba ustavit sněmovnu a to znamená zvolit jejího předsedu. Právě to se v roce 2006 nedařilo tři měsíce. Dokud není zvolen předseda sněmovny, do té doby nemá smysl, aby prezident jmenoval nového premiéra. Zbytečně poběží měsíční lhůta, kterou má premiér na sestavení vlády, a přitom ani nebude k dispozici sněmovna, které by oznámil splnění svého úkolu.

Při sestavování menšinových vlád, jako má být ta Babišova, je dohoda o sněmovně klíčová. Proto se také pravicové strany v roce 1996 domluvily se sociálním demokratem Milošem Zemanem, že za post předsedy sněmovny pošle při hlasování o důvěře vládě své poslance z jednacího sálu. Snížením hlasovacího kvora tak umožní vznik menšinové vlády, a přitom jí neslíbí podporu.

Stejný scénář se opakoval v roce 1998, kdy se po podpisu slavné „opoziční smlouvy“ stal šéfem sněmovny Václav Klaus (ODS) a umožnil menšinovou vládu ČSSD. V roce 2006 zachraňoval Topolánek situaci tím, že nechal do čela sněmovny nastoupit sociálního demokrata Miloslava Vlčka. Teprve pak ho mohl prezident jmenovat premiérem.

Poslední krok do Strakovy akademie

Teď se tedy čeká, jaké podmínky a s kým domluví Babiš. Situace je komplikovanější v tom, že tentokrát nestačí, aby pomáhali poslanci jediné opoziční strany. Pokud půjde opravdu o menšinovou vládu, tak by neměli hlasovat pro důvěru, ale stejně jako v letech 1996 a 1998 opustit jednání. To ovšem znamená sehnat 48 poslanců, tedy zákonodárce nejméně ze tří stran. Nabídnout pozici šéfa sněmovny Okamurovi s 22 poslanci by takovou situaci neřešilo. Okamura by musel svým lidem nařídit, ať důvěru menšinové vládě přímo schválí, a pak by už stačilo zaplatit jednoho nebo dva přeběhlíky. Za to by však nejen Okamura, ale každý jiný politik žádal víc než reprezentační místo ve sněmovně. Jít při hlasování o důvěře vládě takto „na férovku“ je navíc sporný postup shazující pověst liberálního politika, kterou se Babiš snaží budovat.

Debata o ustavení sněmovny je při sestavování menšinové vlády pod značně svévolným prezidentem důležitější než hlasování o důvěře vládě. Nejde nad tím mávnout rukou spolu s Piráty, kteří bez rozmyšlení prohlásili, že šéfem sněmovny má prostě být šéf nejsilnější strany. Jakoupak z toho dělat vědu. Tento přístup by byl očividným politickým selháním. Jenom při skládání sněmovny bude možné požadovat konkrétní záruky, které umožní justici dotáhnout kriminální případy Čapího hnízda a korunových dluhopisů, udržet nezávislost veřejnoprávních médií nebo zablokovat některé plány na podrývání ústavy včetně změn volebního zákona.

Do úterý 21. listopadu, kdy se mají poprvé sejít poslanci, ještě bude možné klást Babišovi podmínky, pak už bude čtyři roky bez překážek vládnout. O těchto podmínkách by měly tzv. demokratické strany jednat, pokud neplánují podvolení v podobě, že prostě hodí hlasovací lístek pro zástupce ANO v čele sněmovny.  

O Miloši Zemanovi je známo, že si užívá klíčovou roli prezidenta při sestavování vlády. Teď se vláda sestavuje, a on při svém proslovu k národu o tom neztratí ani slovo. To musí mít svůj důvod, třeba nechce upozornit, že je stále ještě možné nastavit Babišovi do cesty k moci nějaké překážky.