Tomio Okamura už získal, o čem Miroslav Sládek kdysi jenom snil

Vstanou noví extremisti

Tomio Okamura už získal, o čem Miroslav Sládek kdysi jenom snil
Vstanou noví extremisti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Od návratu demokracie nebyli extremisté nikdy tak blízko moci. To není výsledek rozhodnutí voličů, protože strany SPD a KSČM, které mají k extremismu blízko, získaly dohromady 37 poslanců, méně než komunisté a Úsvit při minulých volbách. Nejde ani o to, že v Tomiu Okamurovi získal po dlouhých letech důstojného nástupce pravicový extremista Miroslav Sládek. Nezvyklý je fakt, že se s Okamurou a komunisty dohodl na vzájemné podpoře volební vítěz. Zatím při sestavení sněmovny.

Pětinu českých voličů tvoří příznivci extrémních stran, a pokud není vyloženě špatné volební počasí, dokážou tyto strany sympatie přetavit v parlamentní mandáty. Samozřejmostí se už stala role nereformovaných komunistů, jejichž šéf Vojtěch Filip patří jako místopředseda k inventáři sněmovny. O větší vzrušení se proto starají příznivci extrémní pravice. V devadesátých letech to byli voliči Sládkových republikánů, v roce 2013 se jim nabídl Okamura s Úsvitem a teď s novou formací Svoboda a přímá demokracie (SPD). Právě jejich nové tváře se starají o potravu médií. Zatím největší ohlas získala stížnost ministryně sociálních věcí Michaely Marksové (ČSSD), již prý urážel tajemník SPD Jaroslav Staník. Podle ministryně a dalších dvou svědků posléze prohlásil, že „Židi, homosexuálové i Cikáni by měli jít do plynu“. Okamura Staníka hájil tvrzením, že si všechno vymyslela ministryně, která to sama s alkoholem přehání.

Bojí se jeho myšlenek, bojí se jeho činů

Incident se Staníkem vyvolal oprávněné pohoršení, přesto paradoxně ukazuje, že SPD ani KSČM nejde úplně samozřejmě považovat za extremistické strany, i když tak činí mnozí novináři v cizině i tuzemsku. „Části těchto stran jde označit za extremisty, ovšem pokud jde o strany jako celek, tak bych byl u obou opatrný,“ upozornil expert Miroslav Mareš z Masarykovy univerzity. Údajný Staníkův výrok skutečně patří k výbavě extremistů, SPD se však od něj distancuje.

V celé Evropě se dnes těžko hledá strana, již jde beze všeho označit za extremistickou. V seznamu pravicových extremistů od německého týdeníku Die Zeit se ocitly jenom řecký Zlatý úsvit, bulharská Ataka, Romania Mare ze sousedního Rumunska, maďarský Jobbik, portugalská Partido Nacional Renovador, belgická Vlaams Belang a němečtí neonacisté z NPD. V dobách předsedy Jeana-Marii Le Pena tam prý patřila i francouzská Národní fronta. Na levici byli stejně přísně odsouzeni jen řečtí komunisté. Problém je v samotné definici. Žádná ze stran se sama neoznačí za extremistickou a bez důkazů ji tak nemůže označit ani nikdo jiný. Spousta stran se prezentuje jako skutečný hlas lidu, který radikálně odsuzuje zvůli mocných a všemožné nepořádky, tím ale patří pouze do širokého proudu populismu.

Pravicový extremista musí podle současného chápání popírat rovnost všech lidí jako základ demokratické společnosti a nadřazovat vlastní národ nad přistěhovalce a různé menšiny. Zároveň si to nesmí jen myslet, musí o tom veřejně i mluvit, případně ještě usilovat o změnu stávajících společenských poměrů a jejich nahrazení nejlépe vládou silné ruky, která vrátí národu jeho pradávná práva. V případě levicových extremistů nahrazuje národ společenská třída.

Politici s extremistickými sklony si uvědomují riziko, že jako extremisté by mohli být stíháni, proto často hovoří dvojznačně nebo své předchozí výroky vzápětí označí za mediální manipulaci. Také proto se někteří experti snaží odhalit extremisty podle stylu vystupování. Například americký expert Laird Wilcox tvrdí, že extremisté mají sklony shazovat charakter svých oponentů, které zařazují do společenských kategorií s hanlivými názvy, a že namísto argumentů se snaží zastrašovat nebo odvolávat na názor většiny. Takové popisy se ovšem při trestním řízení neuplatní.

Češi mají bohaté zkušenosti s extremisty, kterým se ve dvou případech dokonce podařilo demokracii zlikvidovat. Při úspěšných volbách v letech 1935 a 1946 ovšem ani Henleinova Sudetoněmecká strana, ani Gottwaldova KSČ neavizovaly, že chtějí zrušit stávající ústavu. Za extremistu se běžně označuje Miroslav Sládek, který s republikány úspěšně rozvracel sněmovnu v letech 1996–98. Použít takové označení bylo bez rizika, protože sám jako předseda strany provokoval jednoznačně extremistickými výroky. „Cikáni by měli být trestně odpovědni již od narození, neboť to je jejich největší zločin,“ řekl jednou. Jindy prohlásil: „Můžeme litovat jen toho, že jsme Němců zabili ve válce málo.“ Také jeho kolegové rádi šokovali, třeba Rudolf Šmucr si stěžoval, že „do područí Německa nás žene údajná česká vláda složená z příslušníků nám cizích národností, a to Židů, Poláků a bývalých Sudeťáků“. Bývalý komunistický cenzor Sládek nenechal nikoho na pochybách, že je proti režimu, a převrat z listopadu 1989 označil za „největší špinavost v dějinách Československa, která je srovnatelná s Mnichovem“. Přesto ho bylo možné obvinit maximálně za jeho výroky. O nějakých násilnostech páchaných pod hlavičkou jeho strany nejsou záznamy, i když mohl některé skinheadské skupiny klidně inspirovat.

Občasnou provokaci si dovolili i komunisté, zvláště radikální poslankyně Marta Semelová, jež se hlásila k odkazu Klementa Gottwalda a neurčitými slovy varovala veřejnost, že se jeho odkaz může vrátit. Třeba v roce 2004 upozornila, že pouhá připomínka Gottwaldova protidemokratického puče z roku 1948 dráždí dnes některé lidi až k nepříčetnosti. „Bojí se jeho myšlenek, bojí se jeho činů,“ prohlásila podle Práva. Od soudruhů se dočkala souhlasných reakcí. „Vzkažme slovy Klementa Gottwalda: Přejde vás smích,“ prohlásil třeba jeden z mladých radikálů. Komunisté přesto zachovávali nezbytnou míru opatrnosti a také veřejnost je jako staré známé byla ochotna tolerovat.

Strana mírného extremismu v mezích zákona

Tomio Okamura není extremistou, ale využívá ve světě oblíbený model strany, která je na hraně extremismu. Upoutávka TV Barrandov ho oslavuje jako politika, který „říká věci, které se jiní bojí i jen naznačit“, přesto jenom vynalézavě obměňuje postup neonacisty vysvětlujícího zdviženou pravici tím, že chtěl ukázat, kolik je v Alpách sněhu. Politici SPD zastávají řadu extrémních názorů, jimiž se vymezují vůči Romům, islámu, Evropské unii a NATO, adorují ruského prezidenta a vymýšlejí, jak změnit ústavu. Při svých výrocích se však drží v mezích stanovených trestním zákoníkem. Překročit tyto meze je možné, vždy však musí zůstat prostor tvrdit, že k překročení nedošlo. Šéf pražské organizace vyvěsil na svou pizzerii zákaz vstupu ženám v nikábu, a když po vyvolání skandálu zákaz sundal, vysvětloval, že nechtěl nikoho diskriminovat, jen ochránit rodinu před nebezpečím terorismu. Poslankyně z Ústeckého kraje sice prohlásila, že chápe uživatele Facebooku, kteří chtějí poslat do plynu děti jiných národností, dodala ovšem, že jejich výroky jako takové jsou extremistické a nemůže s nimi souhlasit. Poslanec ze Zlínska zdůvodňoval svou účast na oslavách třetího výročí připojení Krymu k Rusku tím, že chtěl jenom vidět staré přátele.

Okamura musel vysvětlovat, že nikdy nechtěl Romy odstěhovat do Indie, jak ho citovala i zahraniční média. Ve skutečnosti prý navrhoval Romům konstruktivní řešení, aby usilovali o vlastní stát. „Česká republika by měla demokraticky podpořit jejich vystěhovalectví například do země, odkud pocházejí jejich prapředci, tedy nejlépe do některého ze státu Indie,“ uvedl v Parlamentních listech. Za extremistický je možné považovat jeho požadavek z volebního webu na „zákaz islámu“, ten se však nikdo z konkurentů neodvážil ani komentovat.

Okamura dokáže pro své účely využít jakoukoli kritiku. Pokud některý z jeho straníků překročí hranici, za níž už by šlo jeho výroky stíhat, označí novinové články za manipulaci prolhaných médií. To mu usnadňují aktivističtí novináři unáhlenými závěry. Stejnou logiku využívá i Okamurův příznivec Miloš Zeman. „Okamurova SPD bývá některými komentátory označována za extremistickou. K tomu řeknu jen to, že někteří komentátoři patří spíš do Bohnic než na stránky našeho tisku. Já nevidím nic extremistického na straně, která hlásá přímou demokracii,“ prohlásil. S tím je těžké polemizovat. Za součást extrémní pravice nepovažuje SPD ani policie. Ve svých každoročních zprávách tak tituluje Dělnickou stranu sociální spravedlnosti a Národní demokraty, Okamurovo hnutí se do policejních dokumentů dostalo jen díky účasti na protiislámských demonstracích.

Slepou ulicí

Vzestup nové strany, která balancuje na hraně extremismu, nejde použít jako nezvratný důkaz toho, že Češi propadají víc než dřív rasismu či xenofobii a že to může vést k pádu demokracie. Dokladem xenofobie může být odpor k sousedům z jiného etnika. V tom se k horšímu nic nemění. Araba jako souseda před pěti nebo patnácti lety připustila podle agentury STEM jen čtvrtina obyvatel, během uprchlické krize a teroristických útoků poklesl tento podíl na 15 procent. Jenže ochota připustit za souseda Vietnamce naopak za patnáct let vyrostla ze čtvrtiny na víc než polovinu Čechů. Veřejný život zatěžuje negativní vztah k Romům, přesto se podíl těch, komu by nevadila romská rodina v sousedství, zvýšil z devíti procent na patnáct.

Nástup rasismu a extremismu neprozrazují ani policejní statistiky. Počet trestných činů, jako je násilí proti skupině obyvatel, podněcování nenávisti, sympatie k extremistickému hnutí nebo schvalování genocidy trvale klesá. I když člověk může policisty podezírat, že statistiky vylepšují kvůli prémiím, pokles u některých trestných činů na desetinu musí mít také reálné důvody. V posledních pěti letech byla souzena jedna rasová vražda, trestní senát v Teplicích však nakonec rasový motiv vyloučil.

Novinkou může být složení voličů nové strany na pomezí pravicového extremismu. „Sládka volili mladí kluci, kteří chtěli protestovat, nemohli však hlasovat pro KSČM. S voliči Okamury je to složitější,“ potvrzuje Jan Hartl z agentury STEM. Mladí protestní voliči měli letos širší nabídku například od Pirátů, proto se SPD muselo soustředit také na střední a vyšší věkové skupiny i na ženy. Převahu mají na extrémní pravici stále manuálně pracující, z nichž Okamuru podle zjištění Medianu volilo sedmnáct procent, ovšem deset procent získal i mezi důchodci. Příznivce jiných stran program SPD neoslovil, pouze bývalí voliči ANO zajistili deset procent hlasů. Proti propagačním výjezdům Miroslava Sládka měla Okamurova kampaň jinou kvalitu, a také proto přitáhla nevoliče, jako se to o měsíc dříve podařilo německé AfD. Lidé, kteří v roce 2013 nevolili, tvoří plnou třetinu příznivců SPD.

Politici blízcí extremismu neposilují, protože by je volila větší část Čechů než dříve. Ve společnosti i mezi elitami se však častěji tolerují extrémní či radikální názory. „Výrazně se rozmohly v souvislosti s migrační krizí a současnou vlnou terorismu,“ míní expert Mareš. Tolerance extrémních názorů přesto není důsledkem toho, že národ podlehl xenofobii, lidé spíše současnou situaci pociťují jako bezvýchodnou. Cokoli se zkazilo, to už nejde napravit, soudí těžkomyslní Češi a přitom tuší, že za hranicemi země už číhá další nebezpečí. Ukazuje to Eurobarometr, podle kterého mají Češi po Litevcích největší obavy z terorismu, přičemž tyto obavy nadále rostou. Dokonce vytlačují strach z přistěhovalců, jichž se i tak Češi bojí nejvíc po Estoncích, Maďarech a Dánech. S tím souvisí negativní vztah k Evropské unii, kterou Češi považují za viníka migrační i dalších krizí. Důvěřuje jí jen 30 procent populace, po Řecku nejméně. Stále víc lidí se obává další integrace spojené s přijetím eura, pro něž by v případném referendu hlasovala jen pětina Čechů. Před uprchlíky, terorem a diktátem z Bruselu je třeba se hájit a také se vypořádat s prohnilými stranami, které nás do této šlamastyky dovedly.

Posledním potvrzením, že SPD i KSČM už jsou salonfähig, je podaná ruka od vítěze voleb, hnutí ANO, jemuž se blízkost k extremismu nikdo vytýkat neodváží. Babišovci, okamurovci i komunisté bojovali ve volební kampani na stejné barikádě za krušnohorské lithium. SPD a KSČM daly Babišovi jistotu, že sestaví sněmovnu, jak bude potřebovat. Pozvánku Sládkovým nástupcům nebo komunistům k účasti při sestavování vlády zatím ANO vylučuje.