Bezvýznamný muž, jenž definoval epochu. Ikonický vrahoun, který nikoho nezabil. Přihlouplý blábolil a temný prorok, jehož duch, bohužel, kráčí dál. Po šestačtyřiceti letech věznění zemřel předminulou neděli Charles Manson (83), muž, který – slovy spisovatelky Joan Didionové – zabil šedesátá léta, podle jiných zas odhalil dřív skrytou temnou stranu. Kromě zločinů, jichž se dopustil, a životů, které tak či onak zničil, je jeho dědictvím i zneklidňující otázka. Jak se tohle mohlo stát? Příběh zločinů Mansonovy „Rodiny“ je také příběhem lidského sklonu podléhat, jenž si dnešní člověk – často přesvědčený a utvrzovaný o své výjimečnosti a suverenitě – nerad připouští.

Velkým tématem současné doby je rozdělení společnosti dnešního Západu, narůstající nepřátelství mezi jednotlivými tábory, znepokojivě a bizarně působící jevy, které se stávají běžnou součástí veřejného života. To nebezpečně působící rozdělení je ale nicotné s tím, jak rozdělené a poblázněné byly koncem šedesátých let Spojené státy. Země jako kdyby se rozpadala v poryvech nepochopitelných sil, lidé byli bombardováni zprávami o událostech, jež zejména příslušníkům střední a starší generace musely připadat naprosto šílené, do základů popírající pravidla světa, do kterého se narodili. Přitom o nich předpokládali, že budou platit věčně. Ty dva světy, sešněrovaný starý a chaotický nový, do sebe přitom neustále narážely, existovaly v těsné blízkosti a permanentním střetu. Děly se věci – krvavé bouře ve velkoměstských ghettech, politické vraždy, teroristické útoky, střelba do studentů na půdě univerzity, nepopulární a krvavá válka a masové protesty proti ní. Rodiče se hrozili dětí, jež jim najednou mohly připadat jako bytosti z jiné planety.

Vraždící děvčata od vedle

V srpnu 1969 došlo v Los Angeles ke zločinu, který svou zběsilostí a nemotivovaností překračoval všechna myslitelná tabu. Několik vrahů přepadlo v noblesní čtvrti Bel Air dům nastupující filmové hvězdy Sharon Tateové, manželky režiséra Romana Polanského. Pozabíjeli pět lidí, kteří zrovna byli přítomni – včetně krásné herečky v pokročilém stupni těhotenství. Nechali po sobě zmatená hesla na stěnách domu, napsaná krví obětí. O den později byla obdobným způsobem zavražděna manželská dvojice LaBiancových, místem činu byl opět honosný dům v bezpečné čtvrti. V tělech obětí dvou útoků bylo celkem 169 bodných ran. Obraz zešílevšího světa, v němž se bezpečí domova ukazuje jako iluze, bez ohledu na to, že ten dům je na velmi dobré adrese. A byla zavražděna těhotná žena, brutálně a nesmyslně. Vrahové byli dopadeni po čtyřech měsících, ani ne tak díky trpělivé policejní práci jako spíš šťastné náhodě – jedna z pachatelek se dostala do vězení kvůli jinému zločinu, chvástala se před spoluvězenkyní, že zabila Sharon Tateovou. Spoluvězenkyně to oznámila.

Totožnost pachatelů, jejich způsob života a motivy se staly větší senzací než jejich zločiny. Skupinu vrahů tvořily z větší části mladé ženy (samotné vraždy ale většinou spáchal jediný muž mezi nimi – Charles Tex Watkins) a udělaly to, protože jim to nařídil Charles Manson, jejich guru, vůdce hippies připomínající komunu, která žila za městem v opuštěné filmové dekoraci. Manson měl nad členy Rodiny absolutní moc, jeho rozkazy plnili bez váhání. Fotky v novinách ukazovaly charismatického zarostlého muže s hluboce temnýma očima. Na pověstném Mansonově portrétu z obálky časopisu Life ty oči jako by praskaly šílenstvím. Možná ještě větší šok ale působily snímky dívek z Mansonova gangu přicházejících k soudu. Leslie Van Houtenová, Patricia Krenwinkelová a Susan Atkinsová. Tři děvčata typu „holka od vedle“, z dobrých rodin, vykračují s úsměvem a někdy taky s písničkou na rtech.

Člověk by na těch snímcích rád našel nějakou známku zla, symptom nemoci či posedlosti, ale hledá se skutečně těžko, spíš tam prostě není. Na každý den procesu měly připravené nějaké společné „číslo“, před soudní budovou zatím tábořila a zpívala skupina dalších členek Rodiny, jejich neoficiální mluvčí, dobrácky působící Lynette Frommeová (později uvězněná za pokus o atentát na prezidenta Forda), novinářům ochotně vyprávěla o úžasných vlastnostech božského Charlieho. Sám vůdce pak před soudem pronášel zmatené projevy, tvrdil, že jsou mu upírána základní práva. Je pravda, že Manson nikoho nezabil, v domě Sharon Tateové v době vražd ani nebyl, u LaBiancových sice ano, ale vraždy spáchali jiní. Mansonova děvčata se po vyhlášení rozsudku s úsměvem odebrala do cel smrti, na poslední chvíli se ještě domlouvala, jak zkoordinovat výpovědi, aby to „Charliemu“ co nejvíce pomohlo. Manson u soudu dopadl stejně, kvůli krátkodobému zrušení absolutního trestu v Kalifornii ale popravě ušli. Leslie Van Houtenová a Patricia Krenwinkelová byly po letech schopny nahlédnout, že se staly obětí strašné manipulace.

Rodina na vlně apokalypsy

V rozdělené společnosti rezonoval příběh Rodiny rozdílně, pro její konzervativnější část byl Manson noční můrou – vraždící hippie, který odláká vaše syny a především dcery a přemění je v monstra. Část radikálních stoupenců kontrakultury ho skutečně v nějaké míře přijala za svého. Slova chvály pro něj měli pověstní Weathermen, skupina, která se oddělila od protivládního studentského hnutí a vydala se cestou politického násilí. Undergroundový magazín ho vyhlásil za osobnost roku. A i umírněnější publikace přiznávaly Mansonovým výlevům jakýsi merit. A Manson se skutečně kalifornským květinovým dětem nejenom podobal, pohyboval se na okraji tamní scény. Žalobce Vincent Bugliosi, který o Mansonovi a procesu s ním napsal bestseller Helter Skelter (název písně od Beatles, která hrála významnou úlohu v Mansonově pomatené ideologii), tvrdil, že Mansona poháněla neukojená umělecká ambice, chtěl se prý stát hudební hvězdou, ale myslel si, že to má na dosah, ovšem nepodařilo se.

Než založil Rodinu, prožil Manson většinu života ve vězení za různé přečiny. Pocházel z nuzných poměrů, trochu si je ale přibarvoval, tvrdil, že je syn prostitutky, která ho prý vyměnila za lahev vodky. V roce 1967 ho propustili, odjel do San Franciska, splynul tam s vrcholícím „létem lásky“. Už ve vězení hrál na kytaru a na chaotické scéně se nějakým způsobem uchytil. Vydal desku u obskurní firmy, nahrál ji s ním někdejší spoluvězeň Phil Kaufman, který se později stal manažerem countryových hvězd. Díky náhodnému setkání se Manson spřátelil s bubeníkem masově populární kalifornské kapely The Beach Boys Dennisem Wilsonem, nějakou dobu bydlel spolu s dalšími členy Rodiny v jeho domě. Nahrál pár písniček ve studiu kapelníka The Beach Boys Briana Wilsona, Mansonovi je prý pochválil Neil Young.

Když je ale slyšel známý hudební producent Terry Melcher, žádný dojem na něj neudělaly a z vydání dalšího alba sešlo (Melcher tehdy bydlel v domě, kde byla později zavražděna Tateová). Manson ten neúspěch nesl úkorně, obviňoval The Beach Boys, že natočili jednu z jeho skladeb a změnili v ní text. Vztah ke kalifornské umělecké scéně měl ještě další člen Rodiny: Bobby Beausoleil, krátkodobý člen celkem známé skupiny Love a také představitel titulní role ve filmu Lucifer Rising temného experimentálního filmaře Kennetha Angera. V tom snímku se kromě něj objevili i kytarista Led Zeppelin Jimmy Page, zpěvačka Marianne Faithfullová a bratr zpěváka The Rolling Stones Chris Jagger. Beausoleil byl odsouzený za vraždu svého přítele Garyho Hinmana, kterou spáchal na Mansonův popud, vůdce Rodiny byl na místě činu a účastnil se mučení oběti.

Pro Mansonův život však nakonec byla určující jiná nahrávka než jeho vlastní písně. Bílé dvojalbum skupiny Beatles, v němž ten posedlý muž uslyšel poselství určené jen jemu. Skrývalo se především ve zmíněné skladbě Helter Skelter, ale i v jiných písních, prakticky neposlouchatelnou experimentální skladbu Revolution 9 Manson považoval za odkaz k Revelation 9, tedy deváté kapitole Apokalypsy. Na základě toho vytvořil Manson, který se před svými stoupenci rád stylizoval do role spasitele, vlastní apokalyptickou vizi. Hlásal nutný příchod rasové války, v níž podle něj měli zvítězit černí, Mansonova Rodina ji ale měla přežít ve své pevnosti a po jejím konci, až se ukáže, že černí si vládnout nedokážou, se měla ujmout moci. Vraždy v domech Tateové a LaBiancových měly uspíšit začátek toho konfliktu, podle Mansonova záměru z nich měla být podezírána militantní organizace Černí panteři. Zní to jako zmatený výplod chorého mozku, ale v zájmu naplnění toho bláznivého plánu šli duševně zdraví lidé bez nejmenší stopy odporu zabíjet.

Mechanická hračka, co se zbláznila

Žalobce Bugliosi vysvětluje až nevysvětlitelnou Mansonovu schopnost ovládat druhé tím, že měl „to, co má jen tisícina procenta lidí, auru, vibraci“. Může to znít dost ezotericky, ale čistě racionální vysvětlení Mansonovy moci nemusejí působit jako úplně dostatečná. Ano, většina jeho stoupenců byly mladé ženy a muži, na něž mohou rádoby filozofické řeči typu „čas neexistuje, to lidé si ho vymysleli“ působit velice hluboce. Navíc to často byli mladí lidé fakticky či vnitřně na cestě, potřebovali otcovskou figuru a nějaké společenství. Na tzv. Spahnnově ranči, kde Rodina žila, to všechno dostali. A taky spoustu LSD a volného sexu. To všechno je mohlo pomoci vtáhnout do Mansonova světa. Ale stačilo to? Většina z nich byly ženy, dá se uvažovat o různě vysvětlovaném sklonu části žen upnout se na zlého muže. Uvěznění vrazi mají často dámské fankluby a dostávají mnoho nabídek k sňatku. I Mansona se na stará kolena ujala mladá dáma, která ho navštěvovala každý den a chtěla si ho vzít. Temně planoucí Mansonův pohled na starých fotkách může připomínat výraz očí jiné nepochopitelné postavy dějin dvacátého století – mnicha Rasputina, který v předrevolučním Rusku získal obrovskou moc také díky množství oddaných urozených obdivovatelek.

Charles Manson nebyl sériový vrah, jehož motivem je uspokojovat nějakou zvrácenou potřebu, nebyl to ani nějak „výkonný vrah“, jiní zločinci co do počtu obětí Mansonův gang výrazně překonali. Vůdce Rodiny ale zůstává tváří zla, protože jeho obličej to zlo vyzařoval, ve vší jeho hrůze, avšak také přitažlivosti, jež přesahuje racionální vysvětlení. Jako kdyby ve hře bylo ještě něco jiného než prostý součet osobní dispozice, schopností a příznivých okolností. Novinář magazínu The Rolling Stone Erik Hedegaard pořizoval před čtyřmi roky s Mansonem rozhovor, když šla řeč o skupinovém sexu na ranči Rodiny, začal ho prý tehdy skoro osmdesátiletý Manson hladit po předloktí. Hedegaard byl překvapený tím, jak moc mu to bylo příjemné. „... cítil jsem se tak dobře, ne pasivně dobře, ale aktivně, chtělo se mi říct, nech tu ruku tam, ještě chvilku ji tam nech.“ Phil Kaufman na Mansona vzpomíná jako na člověka, který když se mu nějaká dívka na ulici líbila, někoho poslal, ať mu ji přivede. „Šel s ní na hodinu dvě na procházku do lesa. Žádná z nich už pak neodešla.“ Lance Fairweather, Mansonův obdivovatel z prostředí hudebního byznysu, vzpomíná: „Viděl jsem ve světě hodně tanečníků, ale nikoho, kdo tančil jako Charlie. Když začal Charlie tančit, všichni ostatní opustili parket. Byl jako oheň, syrová exploze, mechanická hračka, co se zbláznila.“ Je nepříjemné si to jen představovat. V Mansonově pozůstalosti jsou prý dvě akustické kytary. Jestli se někdy dostanou do dražby, prodají se jistě dost draho.