Témat, která v posledních dnech rezonují v české společnosti, je hned několik. Ta nejdůležitější se samozřejmě snažíme postihnout i v tomto vydání. Samozřejmě je to sestavování vlády Andreje Babiše a role nových nastupujících formací. Vedle Tomia Okamury a jeho fašizující party z SPD to jsou Piráti, jejichž kooperaci by si z mnoha důvodů budoucí premiér přál. Proto Daniel Kaiser udělal po Ivanu Bartošovi rozhovor i s druhou nejviditelnější osobou strany, právníkem Jakubem Michálkem, který se ve vysoké politice bude zacvičovat jako předseda poslaneckého klubu.

Neméně důležitým jevem je jakási vzrůstající tolerance k projevům rasové nenávisti, kterou legitimizuje právě nástup Okamurovy formace, jež se vrací jako ozvěna Sládkových republikánů. Okamurova děvčata a kluci se do sněmovny dostali právě zásluhou své rétoriky, která získává trochu rozbroušenější kontury, když jeho poslanci a spolupracovníci začínají mluvit o tom, s čím že to vlastně do politiky vstoupili. Proudy ve společnosti, které nikdy nevymizely, se naopak rozšiřují s nástupem islámské ideologie v Evropě, jíž se demokratická společnost oprávněně obává. Vůbec to není černobílý problém, proto lze předpokládat, že Okamuru tady budeme mít déle než Sládkovy republikány.

Nicméně snížený práh vnímání rizik, respektive bagatelizace projevů nenávisti ze strany českého prezidenta či hejtmana Olomouckého kraje v souvislosti s útokem fotbalových chuligánů na člověka z Afriky, který jede pražskou tramvají, anebo neschopnost politické reprezentace jasně a jednoznačně odsoudit nenávistné poznámky k dětem z teplické základní školy, jsou nebezpečným posunem ve společenské debatě.

Možná jen vzdáleně s tímto problémem souvisí rozhovor Jiřího Peňáse s režisérkou Margaretou Hruza, která natočila dokument o norském výchovném systému a šílené, z mého pohledu zločinecké organizaci Barnevernet. Fungování této organizace ukazuje zvrácenost hodnot současné Evropy: neumíme poznat dobro od zla a pácháme dobro, které vyvolává zlo. Je to podobné jako s rasismem a nenávistí – na jednu stranu je správně zcela jasně odsuzujeme, ale ve stejném jménu je obhajována tolerance ideologie islamismu, která se schovává za právo na svobodu vyznání. Přitom jde o nebezpečnou sílu, schopnou rozvrátit demokratické uspořádání v Evropě a rovnoprávnost mezi lidmi. V tomto kontextu se pak nový hon na čarodějnice, který přichází z Hollywoodu, jeví jako volné pokračování film Woodyho Allena Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat; o tom taky něco máme.