Hromadná výstava českého impresionismu v hradní Jízdárně, to je ne sázka, to je střelba na jistotu. Lidí jako máku, ve všední den odpoledne plno, solidní městský patriciát i lid prostšího typu, paní a pánové si s dojetím prohlížejí obrazy, jež v nich evokují náladu poetických chvil vlastních životů, ten vlahý dojem, kdy vše ztichne a ponoří se do ticha a krásy. Ach, škoda, že už se tak nemaluje…

Na výstavě Světlo v obraze. Český impresionismus je na starorůžovém pozadí (instalace má nejspíš vyvolávat květinářský dojem) seskupeno 520 obrazů od 78 autorů, všechna ta velká jména konce 19. století a začátku 20. století, creme de la creme z jejich díla: Chittussi, Kaván, Kalvoda, Švabinský, jehož (spíš symbolistní než impresionistický) Chudý kraj z roku 1900 výstavě vévodí v jakési středové dvoraně, kde visí díla nejklasičtější: Jan Preisler (rovněž spíš symbolista), nepochybní impresionisté Slavíček a Hudeček a Joža Úprka – spíš naturalista než čistý impresionista. Pak jsou tam bohatě rozvěšeni malíři trochu méně známí, dejme tomu menší nebo pozapomenutí, ale všichni solidní, řemeslně dokonalí, protože impresionismus se „musel umět“. O zařazení jiných by mohl mít rigidně založený kritik jisté pochyby, snad i protestovat, že ti do vybrané společnosti jaksi nepatří: efektní Oskar Brázda, mondénní Jakub Obrovský a snobský Vratislav Nechleba, malíři líbivého akademismu, kteří by dříve neprošli modernistickým kánonem, kdyby se ten ale nerozpadl, takže se na ně můžeme dívat shovívavěji a se zájmem. Malovat ti kdysi slavní a měšťáky dobře placení muži uměli výtečně. Patří k nim i hojně tu zastoupený „impresionista nejimpresionističtější“, favorit Galerie KODL, vytažený na světlo velkou výstavou v Knihovně hl. m. Prahy před šesti lety, Václav Radimský, malíř brčálů a tůní, jenž dle legendy hovořil se samotným Claudem Monetem, když v Giverny malovali lekníny…

Hurá do přírody!

Impresionismus je poslední období vývoje západního malířství, jež se líbí každému – a komu se nelíbí, pak proto, že se tak líbí normálním lidem. Modernista ho musí skousnout, neboť jaksi do moderny, která impresionismem začíná, patří, poněvadž taky povstal vzpourou, i když velmi nerevoluční a nedestruktivní. Prostě malíři jeli na výlet do přírody. Měli už k dispozici vlak, takže z Paříže byli na zdravém venkově za chvíli, v ruksaku v Anglii průmyslově vyráběné barvy v cínových tubách, se kterými nemuseli tak šetřit a mohli je nanášet na plátno v plenéru. Být impresionista, což bylo původně ironické označení jednoho konzervativního kritika pro malíře mazala (byl jím Monet…), který není schopen obraz dokončit, neboť mu stačí dojem – imprese –, znamenalo také být vyznavačem zdravého způsobu života, volnosti, pobytu na čerstvém vzduchu – en plein air. I když i to mělo svá rizika: například Antonín Chittussi, který zemřel roku 1891 v 43 letech, si prý své astma uhnal právě stálým pobytem venku i za špatného počasí. Malířství se stalo outdoorovou činností, něco jako trampingem pro nadané mladé muže. Malíř se slamákem na hlavě a cvikrem na očích, jenž stojí za stojanem někde na pastvě nebo na okraji močálu s lekníny, toť klišé nejen impresionisty, ale potrhlého umělce vůbec. Klišé, které však není zas tak daleko od pravdy.

Krajinářství, v němž je impresionismus vyjádřen nejplněji, tady bylo samozřejmě už dřív, od renesance se malovaly historické krajiny, krajinami s oblibou bloudili romantici. Ale už to nebyly dramatické vnitřní krajiny nebo rozervané či naopak idylické krajiny, tady se vyráželo se skicákem na „obyčejný“ venkov a malovalo se také „obyčejně“: žádné duchovní vize, žádná ideální panoramata, symbolické scenerie, ale ranní světlo, obyčejná louka, krávy na pastvě, letní les. Rychlé, krátké a přerušované tahy štětce ztvárňovaly atmosféru místa a tato činnost byla zároveň rychlou introspekcí, rychlou meditací a psychofyziologickým výkonem, vypovídajícím o vztahu oka, světla, předmětu a umělcovy ruky se štětcem, jenž zanechával barevnou stopu onoho okamžiku na plátně či jiném materiálu.

Dalo by se s nadsázkou říct, že impresionismus je duševně zdravý styl. To neznamená, že by všichni, kdo se mu věnovali, byli jen fit: nejdůležitější český impresionista, Antonín Slavíček, odešel roku 1910 vlastní rukou v 39 letech, když vyhodnotil jako zoufalý svůj stav po mrtvici. Deset let před ním se rovněž zastřelil neobyčejně nadaný Otakar Lebeda, tomu bylo dokonce pouhých 23 let… Miloš Jiránek, velký talent českého malířství a asi největší intelektuál mezi výtvarníky své generace, umírá roku 1910 v pětatřiceti na zánět mozkových blan. Jsou ale také dlouhověcí patriarchové, kteří to dotáhli až k národním umělcům v padesátých letech: Ludvík Kuba umřel roku 1956 v 56 letech, klasik Max Švabinský v 88 v roce 1962.

Tato velká generace v českém výtvarném umění byla poslední, jíž se ještě intenzivně dotkly požadavky „národního obrození“: jejich „otcové“ a učitelé, to byla generace Národního divadla, ve která se smísila národní linie s francouzským stylem, jejž si přivezli z Paříže (Hynaisova opona). Od 80. let se české umění již emancipuje od národní služby, chce prorazit úzké národní určení a vyjít na otevřenou arénu: větry samozřejmě vlají z Paříže, ale tu mnozí nejdřív poznávají přes Mnichov – také tam vzniká kolonie, v městečku, které pak prosluje čímsi velmi odlišným, v Dachau… Neideový a nepolitický impresionismus dal možnost mladým českým umělcům věnovat se ryze uměleckým problémům a vydechnout si na čerstvém vzduchu.

Stesk českých krajin intimních

Impresionismus je typicky francouzský styl, jeden z těch velkých darů Galů lidstvu. Jiné národy si ho radostně osvojily, snad v každé evropské zemi byli nějací impresionisté (bez Angličana Turnera by možná Monet maloval jinak), ale nejvlastnější je pochopitelně Francouzům. Nějak zřejmě odpovídá jejich plodné povrchnosti, radosti ze života, smyslovému hédonismu. Měli k tomu skvělé vnější podmínky, více světla, něžnější barvy, bujnější přírodu, savoir vivre a také třicet let náskok. Kolonie v okolí vesnice Barbizon vznikla dokonce už ve 30. letech – umělci už od poloviny 19. století byli zvyklí tvořit a hledat své náměty na předměstích a v zahradách: Auguste Renoir měl Fontainebleau a Claude Monet zahradu v Argenteuil a pak dům s lekníny v Giverny. Češi si svou Barbizon našli na Okoři, kam jezdila od roku 1887 krajinářská třída Julia Mařáka, toho úžasného malíře lesa, a v okolí hradní zříceniny se učili rychle zachytit náladu, impresi, chvění vzduchu na louce, stíny stromů, soumrak za letního večera, mrazivý třpyt krátkého lednového dne. Každý si pak nacházel krajinu vlastní, v čemž jim často pomáhala literatura: Antonínu Slavíčkovi, Mařákovu žákovi, prý chudé Kameničky v Železných horách objevil K. V. Rais románem Západ o umírání vlasteneckého kněze. Výtvarné umění tehdy bylo ovšem s literaturou spojeno velmi těsně. Impresionismus se ostatně v Čechách zprvu projevil jako literární směr, jehož velkým zastáncem byl mladý F. X. Šalda, jenž se bez rozpaků projevoval též jako výtvarný kritik. Obrazy Antonína Hudečka a Antonína Slavíčka lze vnímat i jako pandány k lyrickým básním Antonína Sovy, v nichž je jemná nálada intimních krajin duše vyjádřena ve svrchované míře.

Český impresionismus přitom neměl tak hýřivé tóny a šťastnou náladu jako Francouzi, neměl ani Paříž s lokály a uměleckými putykami, i když by se u nás také našly. Český impresionismus ve své nejlepší podobě, tedy u Slavíčka a Hudečka, ale také u Kavána, Lebedy a dalších, je především vesnický, lehce melancholický a zadumaný, je to impresionismus hliněný a kamenitý, vidíme na něm kouř z vetchých komínů trčících z doškových střech přičáplých chalup. Je to spíš smutná než hýřivá krása, něco tiše a meditativně usebraného, prostá důstojnost domova a krajiny poznamenané staletými stopami lidské činnosti, toho prastarého souzvuku člověka s krajinou, ve které se naučil žít, z níž čerpá obživu, ale neničí ji, nýbrž s ní žije v souladu. To se ovšem již méně týká městských motivů, především z Prahy, kde je poprvé zachycována periferie, kterou za padesát let postaví do centra svého zájmu civilisti ze skupiny 42 a již v moderní mýtus promění Hrabal, který měl k jistým projevům impresionismu rovněž blízko, i když jinak už byl zcela vymáchán v žíravině expresionismu a surrealismu, jež se na umění šklebily v novém století.

Ale od toho jsme na té měšťansky slušné výstavě v hradní Jízdárně zatím daleko. Tady je návštěvníkův zrak pokropen barevným třpytem vizuálních vjemů, které lze navodit nejlépe v náručí přírody, když se člověk celý oddá jejím dojmům, impresím.

Světlo v obraze. Český impresionismus
Pořadatel: Správa pražského hradu a Spolek výtvarných umělců Mánes. Jízdárna pražského hradu. 6. 10. 2017 – 7. 1. 2018