Facebook umožnil nesnesitelnou lehkost chovat se jako hovado. A stejně tak nesnesitelnou lehkost vyvozovat z této lehkosti ultimativní soudy o všeobecně rozšířeném hovadství. Nejrozšířenější a nejsnadněji identifikovatelné hovadství dneška je rasismus.

Případ třídní fotografie dětí z teplické školy nemohl za poměrů, kdy je umožněno zveřejnit primitivní větu i úplnému „hovadu“ (už toho nechám), dopadnout jinak. Byl by zázrak, nebo spíš projev dokonale fungující zukerbergovské cenzury, kdyby se nějaké ubohé, zlostné, hnusné etc. komentáře pod tou fotografií neobjevily.

Samozřejmě že se objevily. Může to být pár jedinců, ale to stačí. V každé společnosti se přitom vyskytují lidé zlí, nenávistní a zakomplexovaní. Takoví lidé sice mají problémy s pravopisem, ale nikoli se stylizací nenávistného komentáře. Jejich zlostná slina vyletí během okamžiku a přistane na ploše, na níž vypadá jako veřejné mínění.

A to je ten omyl. Není to „veřejné mínění“, je to záškub emoce, hněvivá reakce na skutečnost, kterou impulzivně odmítají a z níž mají strach. Je to paradoxní, ale ten strach je tím větší, že je to strach z dětí, které jim opravdu žádnou újmu přinést nemohou. Je to ale strach z budoucnosti, kterou si ti lidé nedovedou představit – nebo spíš si ji představují jako tuhle teplickou třídu v dospělé podobě. A mají pocit, že pro ně tam není místo, že v takové společnosti se stanou cizinci. Je to samozřejmě panika, daná v tomto případě specifickou situací Teplic, ale ani ta hloupá panika se nemůže léčit jen tím, že se popře existence jejich příčin.   

Ta teplická fotografie multirasové třídy, kde jsou české děti minoritní, je v Česku pořád ještě raritou. Takhle první třídy základních škol u nás opravdu ještě nevypadají a dlouho vypadat nebudou – s výjimkou romských ghett, což je ovšem na zvláštní téma. Ale na předměstích západoevropských velkoměst ano, tam je zcela běžné, že „bílé“ děti jsou už v menšině. Naposledy takové zprávy přišly z Vídně: v prvních třídách tam převládly děti s přistěhovaleckým původem. Ano, tam se rodí to, co se v tomhle století stane realitou Evropy. Jde o to, jaká ta realita bude. Jestli pořád evropská, nebo jiná.

K tomu s dovolením jednu vzpomínku. Je to už patnáct let, květen 2002, psal jsem reportáž z Nizozemska. Země měla před volbami a za sebou čerstvě atentát na zajímavého politika, dnes by se řeklo populistu, Pima Fortuyna, který poprvé silněji zvedl téma další únosnosti přistěhovalectví. Můj holandský kamarád mě vzal na amsterdamské předměstí Duivendrecht, které bylo původně projektováno jako sídliště pro lidi z nejrůznějších společenských vrstev. V 90. letech v něm převládli přistěhovalci a „bílí“ se odstěhovali na lepší adresy. Škola, kde jsme měli domluvenou návštěvu, byla celá „zwart“ – černá, tak se těm školám říká. Učili se tu téměř výhradně děti přistěhovalců, především Afričané, Maročané, Surinamci. Bílí byli jen učitelé. Přijal nás tehdy ředitel, Holanďan nejlepšího plemene, jmenoval se Joop Hansenpeter, doposud si vzpomínám na jeho inteligentní idealistický výraz: Komenský by z něj měl radost, ostatně Komenský věděl, proč utekl do Holandska.  

„Víte, pro mě není zvláštní, že tyhle děti jsou barevné. Všechny se narodily v Amsterdamu, takže jsou autochtonní, nebo alochtonní? Jakmile lidé začnou rozlišovat podle původu, je to špatně. My se tady snažíme, aby se tím naše vůbec nezabývaly, aby cítily, že to nemá žádný význam, odkud kdo je. Pro nás je úplně základní je přesvědčit, že patří do Holandska a že Holandsko je jejich vlast. To když se podaří, nemám obavy.“ Vzal nás pak do jedné třídy, kde jsme se mohli s dětmi chvíli bavit, byli to páťáci a byli rozkošní, jako reggae vesnice. Bylo před volbami a ředitel se jich zeptal, koho by volili. „Fortuyna!“ volala tehdy asi polovina třídy. – Hmm, a proč? – „Měl dobré názory, říkal, že Holandsko je plné.“ – Ředitel se nenechává vyvést z míry: „A kdo to určuje?“ – „Holanďani,“ hlásí se děvče s rasta účesem. – A jste vy Holanďani? – „Jo, jsme, asi jo, trochu,“ překřikovala se třída.

Tehdy jsem odcházel s pocitem, že to Holandsko snad zvládne a že z těch malých žáků budou jednou Holanďané, i když třeba s rasta účesem. Nevím, jak to dopadlo, snad dobře.

Ale stejně nevím, jestli si u nás můžeme být tak jisti. Vlastně i jinde v Evropě. Ale jedno je jisté: ty děti jsou vždycky nevinné. A ti, kdo jim třeba i verbálně chtějí ublížit, jsou větší hrozbou než ony. Jim totiž nemůže pomoci nic. Těm dětem ano. Dobré školy, učitelé s ideály, lidé dobré vůle – a zdravého rozumu.