V Česku se dosud nikdo nerozpomenul na obtěžování některou osobností veřejného života, na Slovensku jsou dál. Do sítě #metoo se vpletl novinář .týždňa a matador z dob mečiarismu Eugen Korda. Po novinářském večírku Denníku N měl pronést nevhodnou poznámku ke krátké sukni neznámé ženy. Na sociální síti to napsal Rado Ondřejíček, marketér a autor Cynické obludy, internetového humoristického projektu, který těmi nejcyničtějšími způsoby zesměšňuje to, co se zesměšňovat smí, například křesťanství. Podobně Ondřejíček přistoupil k incidentu s Kordou – nenapomenul ho, ženy se nezastal, ale vyrobil o tom status na Facebook.

O Kordovi rozhodně svědčí, že ho lidé z branže neomylně poznali, přestože Ondřejíček nejprve nejmenoval. K tomu už je potřeba dlouho budované pověsti starého prasáka. Kordovy kolegyně z redakce připustily, že i na ně má občas nemístné řeči. Ondřejíček, který jinak ženy častuje výrazy jako „stará, blbá, tlustá kráva“ a tvrdí, že jeho metahumor je vždy nad osobní integritou oběti, ale spustil nářek a obvinil slovenskou novinářskou scénu z pokrytectví, protože se od Kordy dostatečně nedistancovala a nevypudila ho s patřičnou razancí ze svého středu.

Kdo je tady pokrytec

Kdo je tu ale pokrytec? Ilustrativní je, že o Kordově svérázném přístupu k ženám všichni léta věděli, a to včetně Ondřejíčka. Jedni to považovali za svojský projev starého lišáka a dnes Kordu obhajují, protože se „zase až tolik nestalo“. Ale ti druzí, dnes pohoršení a volající po přísném potrestání, jako jeden muž mlčeli a přihlíželi, když se ženám děla – dle jejich měřítek – taková příkoří. První postoj je možná špatný, ale konsekventní. Druhý je pokrytecký.

Korda v rozhovoru pro Denník N vyslovil váhavé politování a zmínil, že je to možná součást „mezigeneračního problému“. Co bylo běžné v jeho mládí, dnes už běžné, a dokonce ani přijatelné není. Podobně se – nepoměrně závažnějším – obviněním bránil i Harvey Weinstein, který celé to šílenství kolem #metoo odstartoval. Weinstein dospíval v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy na Západě zuřila sexuální revoluce. Mládež osvobozovala sex od kulturních norem, v barevných časopisech se objevovaly první nahotiny, pudovost se drala dopředu.

Sexuální revoluce končí bezpohlavností

Po půlstoletí jako bychom se velkým obloukem vraceli zpět. Puritánství nastupuje v nové podobě. Poslední vlna feminismu je upjatá a represivní; bouří se proti zobrazování nahého ženského těla v sexuálním kontextu, tedy přesně proti tomu, co přinesla sexuální revoluce. Stačí si vzpomenout, jaké pohoršení vyvolala soutěž krásy na univerzitě. Holky promenádující se polonahé před spolužáky a „odbornou porotou“ – v šedesátých letech by to byly revolucionářky a z univerzity by je v zubech vynášeli nesnesitelně konzervativní „staří bílí muži“. O padesát let později naběhnou revolucionářky do kanceláře starého bílého muže a dožadují se zákazu akce.

Je to zvláštní mutace puritánství, kterou porodil liberalismus. Nemá v sobě mnoho ze starosvětské zdrženlivosti. Když americký viceprezident a horlivý evangelikál Mike Pence přiznal, že nikdy nevečeří sám se ženou, která není jeho manželkou, sklidil posměch ze stejných kruhů, které se dnes pohoršují nad Weinsteinem. Mezi evangelikály se tomu říká Grahamovo pravidlo – podle kazatele Billyho Grahama. Muž by se neměl vystavovat pokušení tím, že bude sám se samotnou.

„Muž-gentleman si nezve ženu na pohovor do hotelového pokoje a žena-lady by na pokoj nikdy nešla.“ To je starosvětská zdrženlivost v kostce. Nové puritánství také pracuje se zdrženlivostí, ale jinak: muži se mohou s ženami stýkat, jak chtějí, ale musejí přitom zapomenout, že se jedná o ženy. Proto žádné komplimenty, žádné letmé dotyky, žádné svádění. Hulvátství je OK, ale nesmí být sexuální. Pochválit nohy je horší než vynadat do krav. Sexuální revoluce končí bezpohlavností.