Uplynulo 40 let od dramatu kolem teroristů RAF

Vzpomínky na Německý podzim

Uplynulo 40 let od dramatu kolem teroristů RAF
Vzpomínky na Německý podzim

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Přesně před čtyřiceti lety v západním Německu vrcholilo největší drama v jeho poválečné historii. Mělo dlouhou předehru, ale jeho ostré jednání začalo 5. září 1977 únosem předsedy svazu průmyslníků Hannse Martina Schleyera a vystupňovalo se po 13. říjnu, kdy krátce po startu z letiště v Palma de Mallorca unesli palestinští teroristé letadlo společnosti Lufthansa, které místo do Frankfurtu zamířilo do Říma a pak dál přes Kypr a jemenský Aden do somálského Mogadiša.

Tři dny pak sledovalo Německo a s ním prakticky celý Západ osudy 86 pasažérů a pěti členů posádky: jeden, kapitán Jürgen Schumann, byl mezitím teroristy zavražděn. V noci ze 17. na 18. října se německému komandu GSG9 podařilo cestující bleskovým zásahem osvobodit: tři teroristé byli zabiti, jedna přežila. Druhý den ráno byli ve svých celách ve věznici Stammheim ve Stuttgartu nalezeni mrtví tři němečtí teroristé, jejichž osvobození měl únos Schleyera a letadla docílit – jedna zraněná teroristka přežila. Den nato se v Mylhúzách našlo Schleyerovo mrtvé tělo. Horká část „Německého podzimu“ (Deutscher Herbst) skončila.

Jak vysvětlit Rudou armádu

Běžný občan Československa, který mohl v těch letech sledovat západoněmeckou televizi a díval se na ni ještě z jiného důvodu, než byly – málokdy naplněné – naděje na nějakou tu erotickou scénu, byl během roku 1977 svědkem událostí, o nichž zbytek republiky měl jen mlhavé ponětí. Byl jsem školák, ale pamatuju si na záběry nehybného letadla, jež jakoby opuštěné stojí na nějakém pouštním letišti. Opakovaly se každou půlhodinu v krátkých zpravodajských relacích stanic ARD a ZDF, na nichž hlasatelé mírně vzrušeným hlasem stále opakovali slova: Landshut (tak se letadlo jmenovalo), Mogadisho, Schleyer, Baader, Ensslin, Stammheim, Bundeskanzler Schmidt, Terroristen, Palästinenser, RAF… Byl jsem už na ta slova zvyklý a dosud mi znějí jako echo těch časů, které už skončily, ale jejich dozvuky lze občas zaslechnout. Třeba v těchto dnech, kdy levicová frakce Evropského parlamentu aplaudovala Lejle Chálidové, palestinské veteránce vzdušného terorismu, u níž se „vyučila“ a jako o vzoru o ní mluvila Suhajla Sajeh, jediná přeživší teroristka z Mogadiša, která na fotografiích bezprostředně po zásahu zvedá prsty ve tvaru V, zatímco krev z jejích zranění se vsakuje do trika s Che Guevarou…

Po celý rok 1977 se ve zpravodajských relacích televizních stanic ARD a ZDF objevovaly na prvních místech informace o činech a skutcích malé skupiny lidí, kteří vyhlásili státu a de facto celé společnosti válku. Jako název si tito ke všemu odhodlaní revolucionáři v texaskách zvolili jméno, jež jim jistě připadalo „sexy“ – a také bylo. Pro tehdejší československou propagandu bylo poněkud ožehavé vysvětlit, proč se teroristé pojmenovali po armádě sovětských osvoboditelů, Frakce Rudé armády, Rote Armee Fraktion – RAF. A už vůbec bylo složité pracujícímu lidu vyložit dialektické paradoxy třídního boje, který v západní Evropě nabyl perverzní podoby guerillových atentátů a cílených vražd, po nichž jejich pachatelé zanechávali na místě činu prohlášení o nutnosti svržení „imperialisticko-fašistického státu“.

Tímto pěkným pojmenováním mínili spořádanou, blahobytnou a úzkostlivě právní Spolkovou republiku Německo, v níž už několik let byla u moci „dělnická“ strana SPD, sociální demokracie. K ní sice nechoval Husákův režim žádné zvláštní sympatie, ale prohlásit se za spojence ultralevicových teroristů si též netroufal. Když už k jakési zdrženlivé podpoře přistoupil, pak v delikátní spolupráci s tajnými službami východního Německa, které byly v těchto věcech rozhodně kompetentnější: Praha byla několikrát použita jako přestupní stanice při transportu zasloužilých teroristů do třetí země, často právě do NDR, kde někteří z nich žili pod jinou identitou až do pádu berlínské zdi.

Pamětník si vzpomene, že zprávy o teroristech četli němečtí hlasatelé veřejnoprávní televize profesionálním, ale přesto o poznání dramatičtějším hlasem. Během první části roku 1977 ohlásili dvakrát atentát na dva významné představitele státu a ekonomiky (vraždy státního zástupce Siegfrieda Bubacka a předsedy Dresdner Bank Jürgena Ponteho). To byla jen předehra.

Poslední akt vzpoury

Na začátku září získaly události strhující gradaci. Oněch sedm týdnů do historie vstoupilo jako „Německý“ nebo také „Horký“ podzim. Začal v pondělí 5. září v Kolíně krvavým únosem šéfa svazu průmyslníků Hannse Martina Schleyera, při kterém byli zavražděni čtyři členové jeho doprovodu. Vláda Helmuta Schmidta od začátku dala najevo, že s teroristy o ničem jednat nebude. Na několik týdnů se západní Německo proměnilo v polopolicejní stát (východní Německo jím bylo pořád, a plno-policejním), běžná stranická politika jako by přestala existovat. Teroristé mezitím měnili úkryty a posílali další a další výhrůžky a ultimáta, snad každý v Německu znal fotografii utrápeného Schleyera pod logem RAF. Hlavním cílem teroristů z tzv. druhé generace RAF bylo osvobození vězněných soudruhů z první generace RAF, tedy zakladatelů: Andrease Baadera, Gudrun Ensslinové a Jana-Carla Raspeho…

Ti byli koncem dubna po dva roky se táhnoucím a často velmi dramatickém procesu (obžalovaní nerespektovali „důstojnost“ soudu, běžně soudce nazývali „sviní“, samozřejmě fašistickou) odsouzeni k doživotnímu vězení. Soud je uznal vinnými z čtyř vražd a sedmadvaceti pokusů o vraždu a z vytvoření zločinecké organizace. Původně byli souzeni čtyři: novinářku Ulrike Meinhofovou rok předtím, 9. května 1976 ráno, nalezli dozorci oběšenou na roztrhaných ústavních ručnících. Její druzi okamžitě prohlásili, že verzi sebevraždy nevěří a že její smrt byla „chladnokrevně naplánovaná vražda“. To samé se bude opakovat po jejich smrti, kdy dlouho bude žít – ba dosud v ultralevicových kruzích žije – konspirativní teorie o tom, že vězni ve Stammheimu byli onu osudovou noc zavražděni – pochopitelně fašistickým státem. Skutečností je, že nikdo z nich po sobě nezanechal dopis na rozloučenou, ale byla to Meinhofová, kdo několik měsíců před svou smrtí napsal: „Sebevražda je posledním aktem vzpoury.“ Bylo v logice věci, že jejich smrt měla dál plát jako pochodeň v boji proti nenáviděnému systému.

Podzimem 1977 zašel německý levicový terorismus ve volbě prostředků a radikalismu jejich použití k maximu. Konkrétních cílů dosaženo nebylo, proletariát nereagoval revolučním povstáním, naopak společnost byla ve zdrcující většině znechucena na nejvyšší míru. První generace, která vzešla z revolty a kvasu studentského hnutí roku 1968, byla mrtva nebo na léta uvězněna. Nejznámější členka RAF, Ulrike Meinhofová, na konci 60. let respektovaná levicová novinářka, jež zavrhla dosavadní život se dvěma malými dcerami a s heslem „raději vzteklý než smutný“ se dala do služeb „městské revoluce“, se v roce 1970 vydala na cestu zoufalé sebedestrukce. V kruzích německé, nikoli nezbytně teroristické ultralevice se Meinhofová dosud považuje za „nejpozoruhodnější německou ženu od doby Rosy Luxemburgové“. Druhá generace, tedy generace vykonavatelů „Německého podzimu“, se stáhla do hluboké ilegality, rozprchla se po světě, žila pod skrytou identitou ve spřízněných režimech třetího světa (například v Iráku, Jemenu a samozřejmě v NDR). Někteří byli zatčeni v průběhu dalších let, jako například Brigitte Mohnhauptová, jež byla v roce 2008 propuštěna po odsezení si poloviny trestu: „fašistický“ stát rozhodl, že vězeň má právo odpykávat si trest s nadějí na propuštění, která se obvykle po dvaceti letech uskutečňuje. Má to své ratio, neboť stát nestojí o mučedníky zemřelé ve vězení.

Po roce 1977 nebyl levicový terorismu už nikdy tak silný, ale naděje na ukončení činnosti RAF se úplně nesplnily. Tzv. třetí generace teroristů vykonala v průběhu druhé poloviny 80. let šest vražedných atentátů, v nichž padli za oběť podnikatelé spíše druhého řádu nebo běžní státní či policejní úředníci. Jestliže smysl takových činů byl vždy zcela pochybný, nyní byla nesmyslnost nemotivovaného vraždění zřejmá i lidem, kteří měli ke „kapitalistickému systému“ závažné výhrady. Byly to spíš akty tupé nenávisti ke všemu, už žádné, třebaže pochybné, ideály, ale jen chladné vraždy na jimi opovrhovaných lidských bytostech.

RAF skončila, skončí islamisté?

Už brzy po prvních atentátech začátkem 70. let vzniká v Německu mýtus RAF, zvláštní směsice odmítání násilí na jedné, veřejné straně – a jakéhosi uhranutí radikálním rozchodem se všemi normami „buržoazní společnosti“ včetně přikázání „Nezabiješ!“ na straně druhé, soukromé. Tento „Baader-Meinhof komplex“ se projevil zvláště v intelektuálně-kulturních, tradičně levicově liberálních kruzích. Prostupoval velkou část německé kultury (film, literaturu, výtvarné umění) posledních desetiletí a stál v pozadí velkých debat o německé minulosti, se všemi syndromy vin a špatného svědomí. Na konci německého sebebičování, oblíbené činnosti tamějších intelektuálů, se často na její krajní mezi vznášel přízrak samopalu vetknutého do rudé hvězdy, symbol RAF. Jako absurdní vyústění německého 20. století, jež prodělalo nejextrémnější výkyvy, jaké si lze představit.

Počet lidí, kteří prošli aktivně RAF (to neznamená, že se všichni zúčastnili násilných akcí), se odhaduje na dvě stovky: němečtí kriminalisté a psychologové s důkladností Němcům vlastní vypracovali tisíce analýz jejich chování a profilů. Motivy jejich zapojení byly rozličné, ale pokud jde o vůdčí představitele, nápadně často se opakuje motiv zoufalství a sebedestruktivní nenávisti. Nápadně často pocházeli ze vzdělaných vrstev, a pokud jde o špičky, měli vysoké IQ (i když Sartre se údajně po setkání s Baaderem soukromě vyjádřil, že je to úplný blbec); přesto se jejich myšlenkové výkony v jistou chvíli jakoby zvrtly a přešly do módu intelektuálního zoufalství hraničícího s intelektuální idiocií, jak bylo patrné z textů vzniklých v teroristickém období Ulriky Meinhofové. Spojení mesiášského komplexu s fascinací násilím pak mělo ráz až jakési sexuální aberace, což se zvláště osobitě projevovalo u ženských členek RAF – a ve skupině převládaly ženy!

Přesto se jejich „boj“ navzdory vší principiální zrůdnosti vyznačoval jistým smyslem pro „fair play“. Bojovníci za „spravedlivou společnost“ se k vlastním činům veřejně hlásili, zdůrazňovali své požadavky, oběti jejich zločinů byly většinou přesně vytipovaní lidé, kteří jim symbolizovali nenáviděný svět kapitálu a imperialismu. Dnešní islamistický (nebo prostě islámský) terorismus je veden proti abstraktnímu nepříteli, volí hromadné vraždy a není jasné, co vlastně, krom hrůzy a děsu, chce sklidit. Levicoví teroristé byli fanatici, ale žádní metafyzici. Sice někteří z nich pocházeli z křesťanského prostředí (Gudrun Ensslinová byla dcera pastora a teologa), ale „náboženství“, které si zvolili, s posmrtným životem nepočítalo. Sebevražedné atentáty nebyly jejich styl. Islamisté jsou ochotni a připraveni zaplatit za své ukrutně zbožné činy životem, jsou schopni vsobě potlačit strach ze smrti, neboť vraždění nevěrců jim přináší rozkoš a otevírá cestu do Ráje.

A pak je tu ještě jeden základní rozdíl, který si neuvědomují nebo nechtějí připustit ti, kdo tvrdí, že islamistický terorismus není vlastně ničím výjimečný, neboť jsme ve Evropě měli dost terorismu svého: zabijáci z RAF vedli vlastně tragickou a prohranou válku. Měli sice své sympatizanty a tiché podporovatele, především studentskou mládež a nonkonformní intelektuály, ale to nebyli ti, koho toužili mobilizovat. Jejich abstraktní touhou bylo zvednout pracující masy a s nimi svrhnout nenáviděný systém, který je měl vykořisťovat. Jenže „masy“ na nic takového nebyly zvědavé. Nikdy se v Německu „obyčejným lidem“ nežilo tak dobře a nikdy se netěšili z tolika svobod, ale i životních příjemností jako ve stabilní „bonnské republice“. Teroristé z RAF byli revolucionáři bez proletariátu a bez revolučních mas. Nikdo je nepotřeboval a nikdo, kromě pomatenců a kverulantů, kteří se najdou vždycky, za nimi nestál. Těžko lze něco takového s jistotou říci o islamistických teroristech. Ti své podhoubí na rostoucích muslimských předměstích evropských měst nalézají a o přibývajícím počtu muslimů nikdo v Evropě nemůže s jistotou říct, za čím a kým vlastně stojí a v budoucnosti budou stát. Islamistický terorismus nemá strukturu, nemá hierarchii, nemá začátku ani konce.

Když 20. dubna 1998 přišel do agentury Reuters osmistránkový dopis, kde se kostrbatě – a důsledně malými písmeny – oznamovalo, že „městská guerilla ve formě raf je nyní historií“, bylo možné věřit, že je to pravda. RAF skutečně skončila.

Lze si představit, že nějaký takový dopis či mail může přijít od islamistů? Zcela jistě těžko.​​​​​​

14. října 2017