Sociologové přinášejí dobrou zprávu. V gymnazijních lavicích a posluchárnách univerzit právě dospívá generace, která by Česko mohla pozvednout. Dává šanci, že by se z ní mohl vylíhnout nějaký český Bill Gates nebo Mark Zuckerberg. Člověk, který skutečně něco vymyslí a bude to umět dobře prodat a dobře na tom vydělat. Nebude to jen dobyvatel renty z veřejných zakázek dotací a regulovaných oborů, z nichž se dnes rekrutuje, až na čestné výjimky, většina nejbohatších občanů České republiky.

Říká se jim generace Z. Jsou to lidé, kteří ještě neoslavili dvaadvacáté narozeniny. Narodili se po roce 1995. Podle sociologických výzkumů jsou úplně jiní než jejich předchůdci z generace Y, známí jako mileniálové. Generace mezi 22 a 37 lety. Progresivistické, změkčilé hipstery, jimž zrovna nesedí velké pracovní nasazení, jsou o sobě přesvědčeni, že jsou vyvoleni k vyšším cílům konání všeobecného dobra, a za ideál považují práci v neziskovce, případně jako konzultanti pro společenskou zodpovědnost ve velké korporaci, střídají podnikaví, komunikativní a týmoví pragmatici. Proto k nim sociologové vzhlížejí s takovou nadějí. A zaměstnavatelé naopak s velkými obavami. Většina příslušníků generace Z se nechce stát podřízenými. Touží podnikat na vlastní pěst. A je kvůli tomu připravena spojovat se s dalšími podobně smýšlejícími vrstevníky. Na rozdíl od svých předchůdců jsou to lidé s velikým potenciálem.

Velký výzkum o generaci Z zpracovala Eva Veisová, výkonná ředitelka české pobočky prestižní agentury pro průzkum veřejného mínění Ipsos. Tato původem francouzská sociologická agentura, jíž dělají průzkumy dobré jméno jedním z nejpřesnějších zásahů volebních výsledků v mnoha zemích od Francie po USA, se v Česku nikdy do žádných veřejně publikovaných politických průzkumů nepouštěla. Věnuje se výhradně průzkumům pro své klienty. Proto nemá, na rozdíl od jiných výzkumníků, poškozenou značku.

Změkčilce střídají samostatní dobrodruzi

Ve své nedávné studii srovnává právě zmíněné generace Y a Z. Ukazuje, jak je formovala doba a trendy, v nichž vyrůstaly. Podobné výzkumy, které se objevují i v dalších západních zemích, dávají naději, že současný progresivismus, zvrácená politická korektnost, posedlost identitními tématy a obsese nároky všemožných menšin, šířící se právě z univerzit, které dnes okupují mileniálové, by nemusela mít zas tak dlouhého trvání. Nástup pragmatické a podnikavé generace Z je světlem na konci tunelu, že by se postup po dekadentní cestě mohl otočit lepším směrem.

V českých poměrech je to co do počtu jedna z nejslabších generací. Především ti nejstarší z generace Z přišli na svět v době, kdy se rodilo méně než sto tisíc dětí ročně. U mileniálů byl standard kolem 150 tisíc. Tak početně slabou generaci, jako jsou právě dospívající zetkaři, zažilo Česko naposledy za druhé světové války v „tiché generaci“ těch, jimž je dnes mezi 70 a 89 lety. Mileniálové naopak patří k průměrně silné generaci, srovnatelné s Baby boomers, jimž je dnes mezi 52 a 71 lety. Zatímco mileniálové tvoří dnes téměř pětinu české společnosti, zetkaři v ní mají podíl jen lehce přesahující šest procent.

Mileniálové vyrůstali v dobách transformace. Jsou to děti generace, jíž se po roce 1989 otevřely obrovské možnosti. Děti transformace a pokusu o reinstalaci parlamentní demokracie a kapitalismu do postkomunistické země. Jsou první generací, která vyrůstala ve zvětšujících se společenských rozdílech. V poměrech, kde někdo dokázal příležitosti využít – a jiný se naopak cítil v transformaci poraženým. Jsou to první děti, které už nebyly od nástupu na základní školu rovnostářsky glajchšaltovány. Dospívali v čase, kdy jejich rodiče doháněli příležitosti, které předtím neměli. V různých reportážích a dokumentech vypovídají, jak je formovalo, že na ně máma s tátou kvůli velkému pracovnímu nasazení a touze po úspěchu neměli moc času. A proto si uvědomili, že oni takový hektický, na výkon orientovaný život žít prostě nechtějí. Proto se v této generaci nachází víc doleva otočených lidí než v jiných. Je to jistý druh reakce na dravost rodičů a generace X, což jsou ti, jimž je dnes mezi 38 a 51 lety a pád totality jim často otevřel prostor k ve srovnání se Západem nebývale rychlým kariérám. Mileniálové vyrůstali a dětství prožili v časech největšího společenského optimismu ze všech žijících generací.

Otužilí nejistotou a finanční krizí

Generace Z se naopak narodila do období nejistoty. Vyrůstala po pádu newyorských dvojčat, ve válce proti teroru. Do dětství jí zasáhla velká finanční krize po roce 2008, jež západní společnosti výrazně proměnila. Přinesla úzkost a existenční nejistotu. Právě ona byla spouštěčem nebo katalyzátorem společenských trendů, které právě teď kulminují: rozkladu důvěry v americký establishment, jenž skončil zvolením Donalda Trumpa. Začátkem prvního ztraceného desetiletí v britské historii od roku 1860, kdy se poprvé propadly reálné příjmy a životní úroveň, desetiletí, které skončilo brexitem. Pádem české ekonomiky do hluboké a opakované recese, jež vyvrcholila antikorupční hysterií a nástupem Andreje Babiše.

Hodnotové nastavení člověka formulují tři základní vlivy: rodina, formativní roky a vnější podmínky. Změkčilá generace Y byla svými rodiči vychována v pocitu, že normální a přirozené je, že se o ně vždycky někdo postará. Proto moc netlačí na výkon, užívají si života a nebojí se utrácet. Jsou to děti sociálního státu, pečujícího o člověka od kolébky do hrobu. Víc než o zásluhách přemýšlejí o nárocích. Tvrdí, že na všechno mají právo. To je ideové podhoubí prosazování všech těch xtých generací práv a nároků. Z toho vycházejí pocity výjimečnosti a změkčilost, nesamostatnost a zranitelnost, pro mileniály tak typická. Dlouhé otálení se stěhováním od rodičů poté, co dávno dospěli, je jen jedním z typických rysů.

Dětství generace Z v těžké a nejisté době ohrožení terorismem a ekonomickou krizí ji podle sociologů nezlomilo, ale naopak posílilo. Zatím to podle nich vypadá, že tato generace bude odolnější, samostatnější, ale zároveň realističtější a opatrnější.

Oběti a těžaři Facebooku

Zásadní rozdíl mezi mileniály a zetkaři ale přinesly technologie. Pro ty starší to byla móda, trend, jenž se masově rozšířil, když už nebyli dětmi. Bylo to nové. Něco, co objevovali, toužili po tom. Znalostí a prací s ním si budovali identitu. Pro generaci Z je internet samozřejmostí, do níž se narodili, a tak ho vždy brali, stejně jako telefon, elektřinu a tekoucí vodu v bytě. Nebyli jím na rozdíl od svých předchůdců fascinováni. Proto se k technologiím začali chovat mnohem méně lifestylově a mnohem víc je pragmaticky využívají ve svůj prospěch.

Mileniálové ještě zažili domácí PC bez internetu. Pak sledovali, jak se postupně rozšiřoval a zrychloval. S Facebookem se podle studie Ipsosu poprvé potkali mezi deseti a čtyřiadvaceti lety. YouTube objevovali v průměru o rok později. iPhone další dva roky poté. S Instagramem se poprvé popasovávali, když jim bylo mezi 16 a 30 lety.

Generace Z se s Facebookem poprvé setkala ve třech až devíti letech – třeba prostřednictvím rodičů, případně že jim tam někdo z příbuzných něco ukazoval. YouTube viděla poprvé o rok později. Na iPhone, a to už většinou samostatně, narazila mezi 6 a 12 lety, na Instagram mezi 9 a 15. Podstatnou sociální sítí je pro ně Snapchat, s nímž se potkávají mezi 10 a 16 lety.

Děti nejmladšího miliardáře světa

Je to něčím typické a symbolické. Snapchat založil spolu s dalšími spolužáky takový americký předchůdce těch budoucích nejúspěšnějších z generace Z. Evan Spiegel se narodil v roce 1990 v Kalifornii. Nominálně patří do generace mileniálů. Mentálně je to ale typický příslušník generace Z. Spiegel se stal v roce 2015 nejmladším světovým miliardářem. Syn kalifornských právníků měl podnikavost v krvi od gymnaziálních let. Ještě na střední škole, než nastoupil na Stanford, chodil na hodiny grafického designu na Otis College of Art and Design. Přes prázdniny sbíral zkušenosti na stáži v obchodním a marketingovém oddělení výrobce energetických drinků Red Bull. Jako student už pracoval pro biomedicínskou firmu a vyrazil do Kapského Města do vývojářské technologické firmy. Ve svých 22 letech, krátce před graduací, zakládá sociální síť Snapchat. Původně to měl být jeho graduační projekt. Nepodařilo se mu to mezi akademiky a spolužáky prosadit. Tak Stanford těsně před koncem bez titulu opustil. A stal se miliardářem, u nějž jeho tehdejší spolužáci žádají o práci.

Ve Spiegelově příběhu jsou všechny rysy, které sociologové považují za hlavní atributy generace Z. Podnikavost, snaha o vlastní cestu, vyhýbání se velkým firemním hierarchiím a korporacím. Snapchat je typickou sociální sítí pro generaci Z, nikoliv pro mileniály. V přístupu k novým technologiím jsou rozdíly podstatně větší než mezi mileniály a starší generací X.

Mileniálové se nechali technologiemi ovládat, zetkaři je dokáží těžit. Typický mileniál se technologicky vyvíjel přes textovací aplikaci ICQ a seznamku Libimseti.cz. Zažil postupné rozšiřování Facebooku. Právě mileniálové byli jeho prvními uživateli. Stal se v mnoha případech jejich druhým, v některých smutných dokonce prvním světem, kde jsou schopni se dělit s často cizími lidmi, které vůbec neznají, prakticky o cokoliv. Ostatní sociální sítě používají spíš jen pro zasílání zpráv a YouTube je ně pro takový archiv nejrůznějších videí. Oni jsou tou facebookovou generací, která pomohla Marku Zuckebergovi stát se jedním z největších světových technologických dominátorů.

Spieglovci z generace Z jsou mnohem náročnější a ostražitější klienti technologického světa. Facebook je pro ně trochu out. Nizozemský politik Thierry Baudet, těšící se doma přezdívce dandy populista, před časem při návštěvě Prahy vysvětloval, jak je Facebook hodně oldies záležitost a používá ho především pro oslovování svých voličů z řad seniorů.

Zetkaři na něj nevyklápějí detaily ze svého soukromí. Umí si to soukromí chránit nesrovnatelně lépe než mileniálové. Protože je to stále nejmasovější síť, používají Facebook mnohem víc k tomu, aby sledovali, co se ve společnosti děje, místo aby se tam vykecávali ze svých názorů a vyvěšovaly tam fotky; YouTube se pro ně stává sociální sítí a zároveň místem, kde podnikat a vydělávat. Média jsou v poslední době plná příběhů mladých youtuberů, kterým jejich videa vynášejí stovky tisíc ročně.

Základním médiem, přes něž to všechno generace Z nasává, se stal chytrý telefon. Mileniálové byli ještě zvyklí na stolní PC. Stůl je pro ně stále preferovaným místem. Počítač na stole nebo notebook je přitom ve srovnání s telefonem nebo tabletem, s nímž můžete různě pocházet po místnosti, médiem, které si žádá exkluzivní pozornost. Naopak chytrý telefon už přímo svádí ke sledování více věcí najednou.

Mileniálové jsou náchylnější k digitální demenci z přemíry času stráveného u různých technologií než generace Z. Svému chytrému telefonu se věnují 16,4 hodin týdně. Dalších 14,8 hodiny koukají na televizi. A 14,8 hodiny věnují svému notebooku nebo stolnímu počítači. Technologicky sebevědomější zetkaři tráví se všemi třemi technologiemi méně času. Dokonce i se svým chytrým telefonem, který je pro ně tou hlavní bránou pro příjem informací. Věnují se mu 15,4 hodiny týdně. Na televizi koukají 13,2 hodiny a na notebooku tráví 10,6 hodiny. Celkově tráví generace Z s moderními technologiemi o skoro sedm hodin méně než mileniálové.

Nástup pracovitých pragmatiků

Největší rozdíl je ale v přístupu k práci. U mileniálů je velmi typické vědomí, že oni mají přece na dobrou práci nárok. Jsou přece výjimeční a vyvolení. Heslem je pro ně „Já to dokážu“. A hlavně přesvědčení, že oni zkrátka mají na to dobré místo právo, a pocit frustrace a zneuznání, pokud si té jejich výjimečnosti nikdo sám od sebe nevšiml. „Už mě měli dávno povýšit, protože jsem dobrej. Jejich smůla, jestli si toho nevšimli.“ Jsou velmi individualističtí – právě proto, že věří ve svou výjimečnost a schopnosti.

Pro generaci Z je naopak typickým postojem nikoliv sebestředné „Já to dokážu“, nýbrž pragmatické „Já to zařídím; nehledám cestu k povýšení, ale k vlastnímu výnosnému byznysu“. Je pro ně příznačná chuť a vůle organizovat a propojovat lidi. Jsou nesrovnatelně týmovější a přesvědčení, že úspěch přináší jen spolupráce s ostatními. Nikoliv jájinkovství a sólování jako u mileniálů.

Práci celkově považují za výrazně větší hodnotu než mileniálové. Ti jsou přesvědčeni, že práci a osobní život je potřeba držet daleko od sebe. Že práce není na světě vším a slouží hlavně k tomu, aby si člověk vydělal na kvalitní život. Přestože jsou silně individualističtí, nechtějí se pouštět do vlastních projektů a hledají dobrá, jistá místa ve velkých korporacích – ať už ziskových, nebo neziskových. Zásadní je pro ně vyhlídka kariérního postupu a počet dní dovolené. Mají věčný pocit nedoceněnosti. Přece by už dávno měli v kariéře stoupat. Proč to, sakra, jejich nadřízení nevidí? Jsou připraveni stále pochodovat jinam, kde je víc docení.

Naopak zetkaři jsou přesvědčeni, že práce sama o sobě je velmi důležitou hodnotou, kterou není potřeba oddělovat od soukromí, ale naopak ho s ním co nejšikovněji propojovat. Mají chuť a energii pracovat. Musí je to ale bavit a musejí v tom vidět smysl. Formální kariéra pro ně tím smyslem není. Jejich očekávání od případného zaměstnavatele jsou velmi vysoká. Jsou nároční na sebe i na ostatní.

Podle výzkumu Ipsosu na reprezentativním vzorku studentů středních škol chce 72 procent z nich rozjet vlastní byznys. Hlavně proto, že touží po finanční nezávislosti a úspěchu. Zároveň jsou ale připraveni riskovat a tvrdě na sobě pracovat.

Ta touha po podnikavosti je nejvyšší hodnota. Francouzi už se dlouho děsí toho, že jejich současný úpadek se jen tak nepodaří zastavit, protože 75 procent mladých tam touží po kariéře ve státních službách. Po jistých, dobrých místech, která stále mají jejich rodiče. Pro ně už se však nenabízejí. Z takové atmosféry se těžko zrodí nějaké francouzské Silicon Valley, jež netrpělivě vyhlíží Emmanuel Macron.

Česká generace Z se zatím ze sociologických výzkumů vylupuje jako velká naděje. Po idealistických mileniálech, toužících po nějakém vyšším dobru, konečně přicházejí pragmatici věřící ve vlastní píli, tvrdou dřinu, spolehnutí se sama na sebe a vlastní finanční zajištění. Sociologové jsou přesvědčeni, že je těmito hodnotami vybavil hlavně studený odchov dětství v nejisté době po finanční krizi roku 2008. Z takového lidského kapitálu se vždycky rodily svobodné a bohaté společnosti.