Sebastian Kurz splnil úkol a dovedl lidovou stranu po patnácti letech k volebnímu vítězství. Teď ještě zbývá těžší část úkolu. V roli všeobecně oblíbeného premiéra překonat roztržku, jež se jako bezedná propast otevřela mezi dvěma póly společnosti. Na jedné straně jsou lidé, kteří stále ještě žijí klidný středostavovský život, na druhé ti, kteří už poznali odvrácenou stranu rakouského úspěchu.

Rakousko je idylická země, kde se každému dobře žije. Příliš se tam nepracuje, lidé tráví většinu času u šálku vyhlášené kávy nebo u sklenky vína, procházejí nekonečné nákupní galerie a večer navštěvují koncerty či honosné plesy. Takový je pohled cizince, jenž navštěvuje prostory určené k tomu, aby se mu v nich líbilo a o to víc utrácel. Docela nedaleko upravených parků či městských promenád se však může dostat na ta nesprávná místa. Na liduprázdné stezce dříve sloužící místním běžcům a bikerům třeba narazí na zapomenutou boudu, která dříve sloužila jako sklad nářadí, dnes tady však snědí mládenci obchodují s drogami a v lepším případě se rozprchnou, když kolem projde někdo, kdo vypadá jako starousedlík. Zbloudilý turista pak může dojít do tovární čtvrti na břehu řeky se zarostlými kanály, páchnoucí vodou a benzinovými skvrnami, vysokými drátěnými ploty, které chrání hromady rezavého a nepotřebného šrotu, a nevzhlednými výrobními halami, jež zaměstnanci už dávno opustili. Industriální ghetta obklopená nouzovými přístřešky a sídlišti těch chudších nejsou místem, která ještě všeobjímající blahobyt nezasáhl, kam se ovšem stejně nezadržitelně blíží. Špinavé tovární končiny jsou naopak předpokladem veškerého blahobytu. Čím víc Rakousko bohatne, tím víc se také šíří ghetta v okolí výstavních měst a přibývá v nich gastarbeiterů především z východní Evropy. Během podzimu 2015 se v nich však objevily tisíce migrantů z islámských zemí a Rakušané najednou nevěděli, co s nimi dělat.

Dva roky po zemětřesení

Tak by se dal vysvětlit politický výbuch, který na přelomu let 2015 a 2016 zasáhl zemi našich jižních sousedů. Poprvé v historii se stali nejsilnější stranou Svobodní (FPÖ), kteří vyznávají hodnoty radikální pravice včetně odporu k cizím přistěhovalcům a establishmentu velké koalice sociálních demokratů (SPÖ) a lidovců (ÖVP). Volební prognózy to na jaře minulého roku říkaly jednoznačně: FPÖ a jejich předseda Heinz-Christian Strache měli podporu třetiny voličů, strany vládní koalice se dostaly každá jen málo přes 20 procent. S vyhlídkami Stracheho na volební vítězství se nemohly rovnat ani naděje Marine Le Penové z francouzské Národní fronty nebo holandského populisty Geerta Wilderse. Je nepochopitelné, že to dopadlo jinak. Minulou neděli se Strache musel spokojit se šestadvaceti procenty a podle předběžných výsledků parlamentních voleb odešel poražen nejen lidovci, kteří měli 31 procent, ale také sociálními demokraty, kteří ho překonali o procento. Obě vládní strany v uplynulých dvou letech vyměnily předsedy, z obav před radikály účinně zastavily příliv migrantů a Rakousko je opět zemí valčíků, red bullu, perfektních dálnic a sjezdovek. Hlas průmyslových ghett a laciných ubytoven zanikl v oslavách staronových vítězů.

Těžko se hledá, co vlastně volby v Rakousku změnily. Je pravda, že posílily obě pravicové strany ÖVP i FPÖ, zatímco sociální demokraté stagnovali a jejich dosavadní spojenci Zelení zmizeli z politické mapy. Do značné míry za to však může rozdílný vývoj na levici a pravici. Lidovci a Svobodní převzali voliče marginálních pravicových stran, které po minulých volbách skončily, nalevo se však objevily alternativní strany, jež vedle Zelených přetáhly hlasy také sociálním demokratům.

Obnova třídní společnosti

Zklamáni možná budou lídři Visegrádu v čele s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, který už plánuje rozšíření zavedené značky V4 na V5. Není divu, pamatuje budoucího premiéra Kurze, jak v roli ministra zahraničí pomáhal zavírat hranice na jihovýchodě Evropy a odmítal přerozdělování běženců. Očekává tedy, že získal věrného spojence i v dalších sporech s arogantními bruselskými byrokraty. Rakousko však má významně jinou pozici. Na rozdíl od zemí V4 není členem NATO, patří ovšem do eurozóny, kam se země Visegrádu s výjimkou nejmenšího Slovenska nehrnou. Rakousko je cílem pracovní migrace visegrádských zemí. Pro bohatého rakouského ženicha mohou být země Visegrádu zajímavým vedlejším vztahem, na věrné manželství to však nevypadá.

Volby možná přinesou změnu v hospodářské politice, to se ale pozná, až skončí jednání o nové vládní koalici. Proto je hlavním výsledkem voleb zpráva, jak se změnila rakouská společnost. Zvětšily se rozdíly mezi metropolemi a venkovem. Sociální demokraté si polepšili o tři procenta ve Vídni, v lepších čtvrtích, jako jsou Mariahilf nebo Neubau, dokonce o deset procent. V přilehlé spolkové zemi Dolní Rakousy šli naopak o tři procenta dolů a v odlehlejších oblastech, zvláště u českých a slovenských hranic, přes deset procent ztráceli. Nečekaných výsledků se tam naopak dočkala FPÖ. Jen úspěch lidovců nejde omezit regionem, polepšili si ve městech i na venkově.

Vysvětlení takového vývoje nabízí jiný sociologický rozměr: Rakousko se rozpadá do tříd, které našly reprezentanty ve třech hlavních stranách. Lidovci se stali stranou podnikatelů a živnostníků, od nichž dostali 41 procent hlasů. Stejný podíl pracovníků veřejných služeb volí sociální demokraty. Dělníkům a prostým zaměstnancům zbyla FPÖ, kterou z nich volilo 59 procent. Proti vysokoškolsky vzdělaným lidovcům a sociálním demokratům stojí vyučení Stracheho příznivci. Zdánlivě idyla, ve skutečnosti se Rakousko dělí na nesmiřitelné protiklady.