Představme si na chvíli, že Miloš Zeman není jen „ruský šváb“ a „agent Kremlu“, jak si slušní lidé myslí a novinoví komentátoři všeobecně píší, ale také unavený a osamělý stařec, který nemá co ztratit, a tudíž si může dovolit říkat, co si myslí. A v takové situaci se dobelhá před Radu Evropy a tam pronese, že přivtělení Krymu k Rusku je fait accompli, tedy hotová věc, se kterou se jen tak nepohne, a tudíž Ukrajina by se měla vzdát nadějí na návrat poloostrova a místo toho by měla žádat po Rusku kompenzace. V čemž by ji měla Evropa podpořit.

Je opravdu Miloš Zeman tak mimo, když si to myslí? A je to opravdu jen projev jeho zatuchlé proruské mysli?

Krym je tragédie. Mohl by to být ráj na zemi, jehož přírodní krásy, moře a klima by z něj udělaly černomořskou Provence nebo Kalifornii, ale místo toho je to vyplundrovaná zóna s mizernou infrastrukturou, znečistěným prostředím, militarizovanými oblastmi. A se zbytky rekreačních zařízení sovětského typu.

Proč je tomu tak? Neboť tam byl Sovětský svaz a žijí tam Rusové… Ne odpradávna. Ruská přítomnost na kdysi dávno řeckém Krymu (Tauridě) je poměrně nedávná, k Ruské říši byl Krymský chanát připojen roku 1783 a udržen za krymské války, ale rozhodně hlubší než ukrajinská. Je neoddiskutovatelným faktem, že příslušnost k Ukrajině byla plodem rozmaru Nikity Chruščova, který se jednoho dne roku 1954 rozhodl, že dá své rodné zemi hezký dárek. I rozhodl se darovat Ukrajinské sovětské socialistické republice Krym. Nikdy by ho nenapadlo, že to bude mít nějaký význam. Totalitní Sovětský svaz tady měl být navždy, „nezávislost“ svazových republik byla směšná formalita, takže ovládají-li Krym ukrajinští, nebo ruští soudruzi, nehrálo žádnou roli.

Důležitější byla demografie. Po Stalinově vyhnání krymských Tatarů, řekněme opravdu legitimních obyvatel Krymu, obviněných z kolaborace s Němci, bylo na Krym masivně lifrováno obyvatelstvo z pevniny, především Rusové – a také Ukrajinci, ale těch podstatně méně. Následkem toho převládli už v 50. a 60. letech na Krymu Rusové (60 procent), Ukrajinců bylo a je 25 procent, Tatarů kolem deseti. Vzhledem ke strategické poloze, ale také díky tomu, že Krym byl něco zvláštního, za odměnu, tam byli přednostně umísťovány prověřené kádry, vysloužilí vojáci, straníci, funkcionáři, prostě sovětská svoloč, jež rozpad své imperiální veleříše nesla obzvlášť těžce: něco podobného málem nastalo v Pobaltí a tyto země dosud mají s ruskou menšinou dosti starostí. A tady by měl být Západ rázný!

Po rozpadu SSSR zůstal Krym formálně Ukrajině, oslabené Rusko to v roce 1994 i smluvně uznalo, ale separatistické snahy provázely celých dvacet let „ukrajinského Krymu“. Samostatná Ukrajina byla a je nesporně sympatičtějším státem než Rusko, ale bohužel většinově ruský Krym o tom za těch dvacet let Kyjev přesvědčit nedokázal. A upřímně řečeno, ani se o to příliš nesnažil.

Putinova anexe Krymu v roce 2014 byla z mezinárodního práva nepochybně protizákonná, to řekl tehdy i Zeman. Ale byla to anexe území s obyvatelstvem, které ve své většině (bohužel!) chtělo být anektováno. Jedině tohle trochu připomíná naše Sudety, které jsou často v krymské souvislosti zmiňovány. České pohraničí ovšem k českému státu patřilo tisíc let, bylo jeho integrální součástí – a stejně to nestačilo. Jakmile velká většina obyvatel na kompaktním území vypoví poslušnost a zatouží po samostatnosti či po přivtělení se k jiné zemi, málokdo s tím pohne: nechť je to třeba varování pro naše Karlovy Vary nebo Teplice… Udržet takový stav jde jen násilím, korupcí nebo dlouhodobým vyjednáváním: uvidíme to v Katalánsku. Na všechny tyhle možnosti neměl Kyjev sílu, peníze, inteligenci, zvláště v prvním případě naštěstí. Je víc než pravděpodobné, že svého proruského nadšení už nyní obyvatelé Krymu litují, ale je téměř jisté, že po návratu do Ukrajiny většina netouží rovněž. Krym je prostě tragédie. Jediná obrana před nimi je jim předcházet. Ale stane-li se tak, je pak už pozdě. Fait accompli.

A teď to říká Zeman… A ještě navrhuje, že by chudá Ukrajina mohla být Ruskem kompenzována. Co chcete od kremelského švába?