Pád do pasti moralizování
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Navzdory výrazné estétské póze zkraje kariéry byl Martin Amis vždy moralistou. Moralistou srovnatelným se svým otcem, od něhož se chtěl a potřeboval odlišit. Zároveň byl moralistou nápadným, přesvědčivým a především zábavným. Knihy jako Peníze, Úspěch či Londýnská pole patří ke klasice britské prózy konce 20. století a jsou stejně sarkasticky nemilosrdným a vtipným portrétem naší doby, jako je Šťastný Jim z pera jeho otce obrazem 50. let.
Potom, na přelomu milénia, ale zastihla Martina Amise tvůrčí krize a další kousky úrovně předešlých nedosáhly. Jako by neměl o čem psát. Román Žlutý pes z prostředí pornografického průmyslu zaujal tématem a autorovým exhibicionismem, lépe řečeno odvahou říct v knize to, co by většina soudných lidí považovala za natolik banální, že by to papíru nesvěřila. Svou pozornost poté obrátil k dějinám a ideologiím. Znechucení nad tím, že většina dnešních levičáků se s hrdostí hlásí ke komunistickému mládí a maoistickým ideálům, přičemž v případě umírněných pravičáků je jakékoli nostalgické vzpomínání na ultrapravicový radikalismus společensky nepřijatelné, je sice pochopitelné, leč velkou literaturu z toho udělat nejde. Takže Koba Hrozný je sice dobrý esejistický portrét Stalina a jeho doby, leč na Amise je to malý cíl. A Barák schůzek, román vytěžený ze stalinistické rešerše, samozřejmě síly děl autorů osobně znalých ruských reálií, ať už Josepha Conrada (ozvěny jehož tvorby jsou u Amise zřejmé), nebo Alexandra Solženicyna, nedosahuje.
Důvod k radosti daly v posledních letech zase až poslední dvě knihy: částečně autobiografická skvělá a vtipná fraška (bohužel nikoli v českém kulhavém překladu) Těhotná vdova, jež je dostatečně cynická a neuctivá zároveň k autorovi samému i k dějinám světové literatury. Amis si v románu dělá legraci z mladistvého romantismu, z nadšení literaturou a nakonec i ze svého stárnutí. Dokazuje tu, že nepozbyl svého smyslu pro humor a stále je osvěživě drzý a zároveň chytrý. Výtečný je i následující román Lionel Aspo (anglicky Lionel Asbo), jenž má podtitul „o stavu současné Anglie“. Je to jeden z těch tzv. „state-of-the-nation novels“, jichž se v poslední době urodilo poměrně dost – napsali takový třeba Zadie Smithová nebo Philip Hensher. Amis si ve srovnání s nimi nevede špatně a předvádí obraz Anglie, který je protikladem jejího oficiálního obrázku, takže premiér David Cameron by se s ním neztotožnil. Amisova Anglie není otevřená, kosmopolitní ani laskavá země s důrazem na tradici, nýbrž země drsná, utápějící se ve zločinu a bezvýchodnosti. Předměstí Londýna jako by od výstavního centra a prosperujících budov dělila nepřekonatelná propast. Kniha je to opět fraškovitě neuctivá (intimní poměr patnáctiletého chlapce s jeho čtyřicetiletou babičkou je podán mimořádně vtipně) a hlavně v ní Amis osvědčuje svůj neobyčejný cit pro hovorový jazyk. Ten jej proslavil už v 80. letech a i tady dokáže odposlouchanými dialogy vytvářet realitu přesvědčivěji než stránkami popisů.
Takže žádný div, že vydání nového románu Zóna zájmu (The Zone of Interest) předcházelo velké očekávání. Oprávněné. Naváže autor na dvě předchozí knihy? Bude stejně vtipný? Jenže už téma novinky vzbuzovalo pochybnosti, Amis napsal o holocaustu. Kdysi už předvedl v Šípu času, že tohle téma mu nejde. Nyní je to třeba říct zas: Zóna zájmu v sobě nemá nic. Její bohulibý záměr je sice zřejmý, hrůzy vyhlazovacích táborů skutečně byly natolik strašlivé, že jejich popis naráží na hranice jazyka – což se tu Amis snaží postihnout. Jenže pokud vůbec lze ty děsy zachytit, mohli to udělat jen lidé, kteří jimi prošli. Třeba Primo Levi. Jejich slovo se totiž nepovaluje na stránce, nýbrž podložené zkušeností z ní bolestně křičí. Amis se sice snaží (v závěru dokonce skládá hold všem, kteří se o holocaustu pokoušeli psát před ním), jenže výsledek je utrápený, a dokonce trapný. Jako by nebylo dost všech těch absolventů kurzů tvůrčího psaní, kteří se na bázi rešerší pokoušejí psát o hrůzách minulých válek; teď do téže pasti spadl i klasik, jenž by měl být schopen tvůrčí sebereflexe; zvlášť když ji prokázal už tolikrát.
Je to škoda. Snad se Amisova nevyrovnaná tvorby příště překulí zpátky na druhou stranu, autor ovládne svou touhu svěřovat se „velkými“ tématy a vrátí se ke vzpomínkám na mladické masturbace nad klasiky anglické literatury.