Jediný týden stačil, aby se z Turecka, zdánlivě nezúčastněného pozorovatele ničivých bojů v sousední Sýrii a Iráku, stal aktivní hráč s ambicí určovat regionální politiku. „Výrazně pozměníme hru,“ nechal se slyšet prozatimní premiér Ahmet Davutoglu. Otázkou ale zůstává, v čí prospěch a s jakými následky.

Suruč. Tam hra začala. Alespoň podle oficiální verze. Dvaatřicet mladých socialistů na zahradě kulturního centra popíjelo čaj před odjezdem na brigádu ke zvelebení syrského Kobani. Jejich plán i životy ukončil 20letý vysokoškolský student Abdulrahmán Alagoz, přívrženec Islámského státu. Není úplně bez zajímavosti, že pocházel z Adiyamanu, konzervativního města v kurdské části Turecka. Města s velmi vysokou nezaměstnaností, z města, kde se vládní straně AKP podařilo místní Kurdy přetavit v zapálené islámské nacionalisty, z města, odkud pocházel i další atentátník, který měl nedávno zamíchat s tureckými politickými kartami. Orhan Gonder v červnu zaútočil na předvolební shromáždění prokurdské Lidově demokratické strany (HDP) v Diyarbakiru. Populární spolupředseda strany Salahuddín Demirtaš tehdy jen o vlásek unikl smrti. Atentát jeho straně paradoxně pomohl získat hlasy nerozhodnutých voličů a prokurdská strana se poprvé v historii dostala do tureckého parlamentu.

A právě v tom alespoň Demirtaš a jeho kolegové vidí skutečný začátek proklamované hry o moc: „Jeden z cílů všeho, co se teď děje ve vzduchu, na zemi i v rámci médií, je zasadit HDP ránu v předčasných parlamentních volbách, které chce prezident Erdogan vyvolat,“ komentoval Demirtaš útoky, které nyní turecká vláda podnikla na pozice Islámského státu, ale především ústředí Kurdské strany pracujících (PKK) v Sýrii. Následná vlna zatýkání přívrženců IS, PKK či DHKP-C (krajně levicová Revoluční strana pro lidové osvobození) měla podle premiéra Davutoglua vyčistit zemi od všech organizací napojených na terorismus. Jenže plno Turků v tomto snažení vidí ještě jiné cíle. Podle nich chce prezident s premiérem vyvolat v lidech pocit ohrožení, tudíž potřebu silné, jednotné vlády (tzn. většinové vlády AKP) a zároveň Kurdům vrátit cejch násilníků, kteří usilují o rozvrácení státu. Když se to povede, HDP, od níž si turečtí liberálové slibovali naději na změnu, si v parlamentu už neškrtne.

„Je ostudné, že západní politici kondolují k událostem v Suruči člověku, který je hlavní příčinou přítomnosti Islámského státu a jejich teroru v Turecku,“ napsal na Twitter jeden z prominentních komentátorů deníku Milliyet Kadri Gürsel v narážce na fakt, že turecká AKP i prezident Erdogan se k IS a jejím aktivitám nejen v turecko-syrském pohraničí stavěli donedávna minimálně nekonfliktně. Islámský stát byl pro ně v rámci regionální politiky problémem až daleko za Kurdy či režimem Bašára Asada. Výsledkem jsou stovky spících buněk IS po celém Turecku, verbovací centra, o jejichž aktivitách se „celkem ví“. Stejně tak není tajemstvím, že do nemocnic v Gaziantepu a Sanliurfě se jezdí léčit zranění islámští džihádisté (na nohy jim pomáhá sama prezidentova dcera lékařka). Komentátor Gürsel sice za svůj emotivní výkřik odběratelům dostal okamžitou výpověď, další novináři se ale ptají dál. Může za tak dramatickou změnu skutečně jeden jediný útok?

„Je možné, že situace zkrátka nazrála. Rostoucí potenciál islamistů uvnitř Turecka, změna mezinárodního kontextu. Je tu nová dohoda s Íránem. Vláda si možná uvědomila, že nemůže donekonečna hrát mrtvého brouka a musí se k dění v Sýrii postavit aktivněji,“ spekuluje anglicky psaný Hurryiet Daily News. „Anebo zkrátka dospěli k tomu, že teď je nejlepší čas vyjednat s Američany dohodu, my vám poskytneme Incirlik a další základny, a vy nám zas povolíte vyřešit si Kurdy,“ dodává novinář z jiného deníku, jenž si ale nepřeje být jmenován. Konec dvouletého příměří s Kurdy a možné odvetné akce PKK na tureckém území, jež se můžou opět rozšířit i na civilní cíle, zavánějí občanskou válkou. Čímž teď argumentuje také Salahuddín Demirtaš: „AKP, která je po kolena namočená do korupčních skandálů, hledá za jakoukoliv cenu cestu ke své další většinové vládě. I za cenu toho, že zemi krůček po krůčku stáhne do občanské války.“

Prostá logika věci ale naznačuje ještě jeden možný nebo další důvod tak rychlého „přerodu“ turecké prozatimní vlády. A tím jsou úspěchy Kurdů, respektive ozbrojeného křídla syrské Sjednocené demokratické strany, v boji proti Islámskému státu. Tzv. Lidové ochranné jednotky dokázaly s neoficiální podporou ze zahraničí vytlačit islámské radikály z velké části turecko-syrského pohraničí. Nejnověji odřízly baštu IS Rakku od zásobování z provincie Aleppo, a pokud by se jim podařilo dobýt i území mezi Džarábulusem a Mareou, kontrolovali by Kurdové značné území Sýrie podél tureckých hranic. Proto Turci přispěchali s „alternativním“ řešením a pásmo, které málem ovládli Kurdové, bude teď pásmem bezletovým.

Autorka je publicistka, žije v tureckém Gaziantepu